Ach to otroctví... :-( Četla jsem zatím jen dvě povídky (včetně této) na tohle téma a nechápu se. Ten námět způsobuje, že se mi kroutí vnitřnosti nevolí, ale ono je to tak pěkně napsané a i když to na mě působí spíš depresivně, nemůžu si pomoct a musim to číst... Jsem divná :-D Krev nepřítele je opravdu kvalitní čtení, Ron - moje neoblíbená postava, se jako tradičně projevoval jako pitomec; Hermiona...no, tu můžu, záleží jak je napsaná - tady nedostala moc příležitost se projevit, ale působila na mě tak, že (v případě pokračování ;-) ) kdyby dostala příležitost, projevila by se jako pravá přítelkyně, když by jí to Harry všecko pěkně osvětlil; miluju Nevilla, to je takové zlatíčko, já snad ani nečetla povídku, ve které by se projevoval nějak negativně. Fakt je, že konec byl opravdu strašně rychlý a volá po pokračování (kdyby se počítal můj hlas, tak jsem jednoznačně pro, i když by se tam řešilo asi jen Harryho postavení a vztah s ostatními, když už je Voldy pod drnem, ale co). Zmijozeláci se ukázali v dobrém světle (to já taky ráda), no a ostatní + McGo...Grrrr!
Co sem to ještě...jo. Harryho smíření se s otroctvím, odpuštění rodičům...to se mi moc nelíbí :-/ Při čtení mě totiž napadlo, coby - kdyby si Harry dupnul a řekl "kašlu na vás, neudělám to" a "rodičům neodpustím, neměli právo mi to udělat" a "ať si svět poradí sám" - já vím, to by byl dost depresivní příběh a nebylo by o čem psát, jelikož by všechno šlo do *** ale i kdyby to bylo dlouhé jen řekněme na 2-3 stánky, mě by to nehorázně potěšilo :-D Eh, už jsem psala, že jsem divná...? :-D Takže pokud byste věděli o nějaké povídce, ve které je Harry sobec nepostižený záchranářským komplexem, budu vděčná za odkaz ;-)