1. kapitola

 

„Arry,“ právě zavíral dveře auta, když uslyšel tiché zavolání, Harry se otočil a uviděl Mundunguse Fletchera jak vleče starodávný, těžký kufr.

„Nevadilo by mu to, Harry, je mrtvý a stejně by se těch krámů rád zbavil,“ řekl Mundungus a hodil k Harryho nohám kufr. „Víš, že se jen snažím vydělat si na živobytí, že jo?“

„Jo, jasně,“ řekl Harry, i když si to nemyslel.

Podíval se na strýce Vernona, který právě získával další odstín fialové barvy,

„Měl bys jít. Hned,“ řekl Harry tiše.

„Dobře, dobře. Už jdu.“ Mundungus hodil smutný pohled na opuštěný kufr a pak zamířil pryč. Za chvíli se ozvalo tiché prásknutí a ulice byla prázdná.

Vernon Dursley se právě zhluboka nadechoval, ale Harry ho stihl zastavit dřív než otevřel ústa.

„Budu tady jen dva týdny. Pak už mě neuvidíte. Nikdy. Byl bych rád, kdyby se to mohlo obejít bez křiku a obviňování.“

Strýc Vernon vypadal rozlobeně, zdálo se, že vybuchne, ale pak… Zřejmě ho vidina, že ho bude muset snášet už jen dva týdny poněkud uklidnila. Pouze prudce třískl dveřmi od auta a pochodoval k domu.

Harry si povzdechl, vzal si oba kufry i klec s Hedvikou a táhl je ke své ložnici.

Později večer, když už Dursleyovi dávno spali, Harry seděl na podlaze své ložnice a otevřel kufr, který mu dal Mundungus. Zjistil, že je v něm hodně stříbrných předmětů – talíře, lžíce, příbory. Většina těchto předmětů na sobě měla erb rodiny Blacků. Harry si pozorně prohlížel jednotlivé kusy, myslel při tom na Siriuse a na krátký čas, který spolu strávili na Grimauldově náměstí. Vzpomínky na něj už tolik nebolely, ale stále mu chyběl. Harry si přál, aby mu mohl alespoň psát, zeptat se na jeho na rady….

A pak, najednou to uviděl, něco zlatého, zapadlého v jednom rohu kufru. Harry  opatrně natáhl ruku a sevřel tenký, zlatý řetízek na jehož konci se houpal lesklý, zlatý medailon. Sotva ho uviděl, pustil ho. Dopadl na podlahu s měkkým cinknutím.

Harry okamžitě poznal hadovité S, viděl to znamení už několikrát v Brumbálových vzpomínkách. Byl to určitě on, Zmijozelův medailon.

Ten, který měla na krku Voldemortova matka a prodala ho Borginovi. Byl to stejný medailon, který Voldemort ukradl Hepzihabě Smithové.

Byl to jeden z Voldemortových viteálů.

Harry bez přemýšlení vyběhl z pokoje , řetízek pevně svíral v ruce. Rychle seběhl po schodišti do kuchyně  a zadními dveřmi na dvůr, do kůlny strýce Vernona.

Uvnitř rozsvítil malou žárovku visící od stropu a natáhl se pro kladivo, které leželo na ponku. Položil medailon na pracovní stůl a zvedl kladivo. Prudce uhodil do zlatého šperku. Nic, nic se nestalo. Harry to zkoušel znovu a znovu, ale vypadalo to, že se kladivo medailonu ani nedotklo. Jen se nevině leskl na špinavém a umaštěném stole.

 Harry ho hodil na zem a pokoušel ho rozšlápnout.

Zase nic.

Zatraceně, pomyslel Harry. Chtěl vytáhnout hůlku, aby se pokusil zničit ho pomocí magie, ale pak si vzpomněl, že mu ještě není sedmnáct. Opravdu nepotřeboval další vyšetřování z ministerstva.

Harry se upřeně díval na šperk.

Přál si, aby tady byl Ron a Hermiona, věděl, že tady bude jen dva týdny, ale teď by je potřeboval….

Ale na tom přece nezáleží, nějak to tady vydržím, jsou to jen dva týdny a pak půjdu do Doupěte A tam můžeme probrat jak tohle zničit, pomyslel si Harry a nespustil oči z medailonu.

Opatrně ho zvedl z umaštěné podlahy, pomalu se vrátil do své ložnice a položil ho na dno svého kufru. Zůstane tam, než bude čas vrátit se do Doupěte, řekl si Harry.

 

Po čtyřech dnech naprosté a totální nudy seděl Harry na své posteli a díval se upřeně na svůj kufr. V domě bylo ticho, stejně jako venku na ulici.

Harry se snažil usnout, ale myšlenky na ten medailon mu nedávaly spát. Možná by nevadilo, kdybych to trochu prozkoumal. Možná najdu nějaký způsob jak tu věc zničit, až si to pořádně prohlédnu, pomysle si Harry.

Naklonil se dopředu a pomalu otevíral kufr. Vytáhl medailon a pomalu ho stahoval ze zlatého řetízku.

Povedlo se, opřel se o zeď a položil medailon do otevřené dlaně. Najednou se zlaté víčko otevřelo a odhalilo malou, černobílou fotografii mladého, pohledného muže. Harry ho znal, až moc dobře. Tom Riddle, byl stejný jako v Brumbálových vzpomínkách.

Harry upustil madailon na prostěradlo a zíral na obrázek vyvalenýma očima. Tom se na něj díval.

„Ty nejsi já,“ řekl Tom a Harry si přitiskl ruku na ústa, aby ztlumil překvapený výkřik.

„Kdo jsi?“ Tom vyžadoval odpověď a Harry pomalu spustil ruku.

„Eeehm..“

„Jen já mohu otevřít tento medailon,“ řekl Tom s přimhouřenýma očima.

„Já jsem..“ Harry si tiše přál, aby tam byla Hermiona. Byla chytrá, určitě by věděla co říct.

„Já jsem hm…. Přítel.“

„Přítel?“ Tom vypadal, že Harrymu nevěří, ani trochu.

„Ano, jsem přítel …. Požádal jste mě, abych držel medailon v bezpečí.“ Harry se chtěl poplácat po zádech, že přišel na tuhle lež tak rychle.

Tohle je jen jedna část Voldemortovy duše, část, která byla uzamčena už před mnoha a mnoha lety. A Tom nemohl vědět, kdo je Harry doopravdy.

„Proč bych tě měl  žádat, abys udržel medailon v bezpečí?“ Tom nakrčil tázavě obočí.

„Ehm..“ Harry zvedl medailon a krátce se podíval na hada na víčku, pak se soustředil: „Někdo se pokouší zničit viteály.“

Tom vytřeštil oči. „Mluvíš Salazarovým jazykem?“

„Ano.“ Zasyčel Harry dychtivě, kdyby se mu podařilo přesvědčit Toma, že je jeho přítel… Měl by šanci zjistit více o ostatních viteálech.

„Vy jste mi dal ten dar.“

„Jsi můj dědic?“

„V jistém smyslu,“ řekl Harry. „Dal jste mi svou sílu krátce po té, co jsem se narodil."  Harry ukázal na svou jizvu. „Dal jste mi svou sílu, abych udržel vaše viteály v bezpečí.“ Tom se na chvíli zamyslel  a pak se spokojeně usmál.

„Velmi dobře. Jak se jmenuješ?“

„Harry.“

„Kdo se snaží zničit mé viteály, Harry?“

Harry polkl  a vážně se podíval na Toma. „Brumbál a jeho následovníci. Už zničili deník a Marvolův prsten.“

Temný stín přeletěl přes Tomův obličej.

„Jsem schopný ochránit tento medailon, aby jim nepadl do rukou. U mě je v bezpečí. Ale nemůžu ochraňovat ostatní viteály, pokud mi nepomůžete.“

Harry se kousl do rtu. Pevně věřil, že Tom nemůže číst jeho myšlenky . Je to jen fotografie, ne?

Tom chvíli mlčel a pak zašeptal: „Mohu ti pomoci.“

„Můžete mi říci, kd…“

„Ne,“ řekl Tom s úsměvem. „Ale můžu ti to ukázat.“

Harry pozvedl obočí. Vzpomněl si na svůj druhý ročník, kdy mu Riddle ukázal obvinění Hagrida. Byly to přece jeho vzpomínky. A pokud mu chce ukázat své vzpomínky znovu, možná se doví něco, co by mu mohlo pomoci zničit viteály…

„Dobře,“ řekl a sledoval, jak se Tomův obraz pomalu rozmazává a mění se v obyčejnou, malou místnost. Harry zvedl medailon ke své tváři, blíž k očím a snažil se nahlédnout do té místnosti.

Najednou cítil známý tah, jako kdyby mu někdo chtěl vysát vnitřnosti.

Myslánka, pomyslel si, když se svět kolem něho obrátil vzhůru nohama. Najednou ucítil pevnou, dřevěnou podlahu pod svýma bosýma nohama.

Rozhlédl se kolem sebe, stál v nějakém malém, podkrovním pokoji. Zašlý nábytek vypadal staře a opotřebovaně, ale pokoj byl čistý a uklizený.

Pod oknem stála postel, vedle šatní skříň a u protější zdi stál stůl za kterým seděl Tom Riddle.

Harry trochu přistoupil ke stolu, aby lépe viděl předměty, které zahlédl na stole. Byl tam deník, Marvolův prsten a Zmijozelův medailon. Vypadalo to, že Tom čte nějaké staré knihy a pergameny. Harry se přiblížil ještě víc, aby zjistil co je na těch stránkách.

Tom se otočil v křesle a díval se na Harryho. „Ahoj Harry.“

Harry zalapal po dechu, prudce ustoupil a narazil na stěnu za ním a zakoktal: „Jak… Jak..“

Tom se zvedl z křesla a postavil se před Harryho jen o vteřinku později.

„Čekal jsi, že uvidíš vzpomínku, že?“ zeptal se.

Harry lehce přikývl.

„Taky jsem myslel, že ti ukážu jen vzpomínku, ale zdá se , že jsme si podobní víc, než jsem si původně myslel.“

Tom zvedl prst a přejel s ním přes jeho jizvu na čele. Harry ztuhl a najednou zjistil, že se dívá přímo do Tomových oříškových očí. Byl vyšší než on a Harry se cítil jako v pasti mezi stěnou a Tomovým tělem.

„Nerozumím tomu,“ zašeptal.

„Ale já ano,“ řekl Tom s úsměvem. „Chápu to dokonale.“

Vzal Harryho za ruku a vedl ho k posteli.

„Musíš mi říct všechno.“

Harry klesl na postel vedle Toma, záda měl napjatá a rameny se dotýkal Toma. „Co chcete vědět?“

„Můžeš začít třeba tím, co se stalo s mým deníkem a Marvolovým prstenem.“

„No, v pořádku.“ Harry se zhluboka nadechl.

Všechno co bylo okolo, bylo skutečné. Vůbec to nevypadalo jako v Myslánce. Harry seděl na skutečné posteli, podlaha pod bosýma nohama byla pevná a Tomova ruka na jeho paži byla teplá a .. živá. To bylo opravdu nečekané, když se Harry podíval na Toma, uvědomil si, že čeká na odpověď.

„Mrzí mě to,“ zamumlal Harry omluvně. „Jsem jen trochu ohromený.“

„Nevadí.“ Tom se usmál a Harry si překvapeně uvědomil jak lidsky Tom vypadá.

„Deník,“ začal Harry, musím ho přesvědčit, že jsem přítel, pomyslel si a pokračoval. „Otevřel jsem Tajemnou komnatu ve druhém ročníku.“

Tomova tvář se rozzářila.

„Na krátkou dobu jsem měl váš deník, a vy... ukázal jste mi svoji vzpomínku, pustil jsem  baziliška  ven, ale dřív než stihl zabít nějaké mudlorozené, zasáhl Brumbál  a pak zničil deník.

„Ten všudypřítomný, starý blázen,“ řekl Tom a jeho hnědé oči se zlověstně zablýskly.

Harry potlačil zachvění.

„A ten prsten?“

„Brumbál ho získal zhruba před rokem. Nevím kde, ani jak, ale zničil ho a myslím, že mu kvůli tomu zčernala ruka.“

„Nezabilo ho to?“ zeptal se Tom a mračil se. „Umístil jsem na ten prsten prokletí, není to tak dlouho. Mělo by zabít toho, kdo ho chtěl zničit.“

Harry se zamračil také a snažil se vzpomenout, co mu vyprávěl Brumbál. Říkal něco, že by nepřežil, kdyby mu Snape nepomohl. Ale proč by mu Snape pomáhal a později ho zabil?

Harry zastavil svoje myšlenkové pochody. Musí se soustředit na Toma.

„Málem ho zabil. Vrátil se do Bradavic a jeden z učitelů mu pomohl a zachránil mu život. Ale Brumbál je mrtvý, zemřel zhruba před týdnem..“

„Konečně?“ Tomovi rty se sevřely v hrozivý úsměv, který v Harrym vyvolal mrazení.

„Jak to všechno víš?“

„Jsem něco jako... špion.“ řekl Harry a pak si pomyslel, že to opravdu zní hloupě a rychle dodal: „Jsem v Nebelvíru a Brumbál mi věřil. Omotal jsem si ho kolem prstu a on neměl tušení, kdo opravdu jsem a pro koho pracuji.“ Harry se na Toma zářivě usmál.

„Ty...Jistě.“ řekl Tom a naklonil se blíž k Harrymu. Natáhl ruku a prstem se dotkl jizvy na čele. Harry si přál, aby to nedělal, i když to nebolelo, jen to trochu lechtalo.

Vedle něj opravdu seděl Tom Riddle – Lord Voldemort a byl úplně fascinovaný jeho jizvou. Tohle bylo příliš na Harryho nervy.

„Nikdo o tom neví,“ řekl Harry zoufale a snažil se odvrátit pozornost od své jizvy. „ Dokonce i vaši nejvěrnější následovníci neví o mé skutečné věrnosti. Vždycky jste mi říkal má tajná zbraň.“ Harry doufal, že nepřehání, věděl, že Tom je podezřívavý od přírody a on ho musí přesvědčit.

Nebo to snad byl on sám, kdo se potřebuje ujistit o tom, co dělá?

Pokud tento plán vyjde, bude to nejskvělejší spiknutí jaké kdy vymyslel. Pokud ne.. Ne, nebudu přemýšlet o tom, co by....stejně by to pravděpodobně mělo fatální následky.

„Samozřejmě.“ řekl spokojeně Tom. „Je štěstí, že jsme na sebe narazili. Mohu využít tvoji pomoc zvenčí, Harry. Existuje pár věcí, které pro mě můžeš udělat.“

Harry netrpělivě přikývl, doufal, že to bude mít co dělat s nalezením a „ochranou“ dalších viteálů. Najednou si uvědomil hlavní problém v jeho plánu. Třeba Tom může...

„Ještě mi nebylo sedmnáct, nemůžu kouzlit.“ Tom nadzvedl obočí. „Budu mít narozeniny až za tři týdny. A už jsem dostal dvakrát varování z ministerstva a měl jsem i jedno soudní líčení za provádění kouzel mimo školu.“ řekl Harry a pak opravdově dodal: „Zatracené ministerstvo.“

Tomovi rty se zkroutily do úsměvu. „Existuje kouzlo, které to skryje. Překvapuje mě, že jsi ho nepoužil.“

Harry na něho nevěřícně koukal.

„Ty jsi to nevěděl? Až odtud odejdeš, švihni hůlkou a řekni Vellieris Veneficus.“

„Vellieris Veneficus,“ opakoval Harr tiše.

„Umožní ti to dělat veškerá kouzla bez zásahu ministerstva.“ Tom pohlédl na Harryho, který mu klidně odpověděl.

„Udělám to hned.“

„Dobře.“ Tom vstal z postele a Harry ho následoval. „Otevři medailon, až budeš připravený splnit mé příkazy.“ Tom přistoupil ke dveřím. Otočil se  a položil ruku na Harryho rameno. Harry se snažil vydržet ten dotek.

„Nos ten medailon, Harry. Je velmi cenný, rozumíš?“

„Jo.“ přikývl Harry a podíval se na Toma a na dveře.

„Ehm...nevím, jak mám odejít?“

Najednou měl strach, že by tady mohl zůstat, že je v pasti. Merline, to by byla podělaná ironie, Harry Potter tráví věčnost  v malém podkrovním bytě s kusem Voldemortovy duše.

„Prostě jen běž ke dveřím, Harry. A znovu mě navštiv.“

„Dobře. Zítra, možná.“

Tom stiskl Harrymu rameno a postrčil ho jemně ke dveřím.

Harry zmáčkl kliku, ještě jednou se ohlédl, „Sbohem,“ řekl a znělo to trochu nejistě.

„Sbohem.“ řekl Tom a to bylo poslední, co Harry slyšel předtím než udělal krok přes práh.

Svět se změnil v barvy a během několika vteřin Harry zjistil, že sedí na své posteli a v dlani drží zavřený medailon.

Harry zíral na medailonek a trvalo mu zhruba tři vteřiny, než si uvědomil, co se doopravdy stalo. Pustil medailon na postel a uskočil tak daleko, jak mu to velikost jeho ložnice dovolovala. Právě nabídl svoje služby Tomovi Riddleovi, ne Lordu Voldemortovi. Změnil se na špeha, ochotného zúčastnit se falešné hry. Copak jsem dítě?

Nejsem tak chytrý jako Hermiona, nemůžu ho přelstít,  je to Lord Voldemort, i když pouze jedna část jeho duše.

I Brumbál říkal, že je inteligentní.

Šílený blázen, ale velmi, velmi inteligentní.

Je podezřívavý.

A paranoidní.

Nikdy neměl žádné přátele.

A on předstírá, že je přítel.

Harry se párkrát zhluboka nadechl a podíval se znovu na medailon. Vypadal tak nevině, tak neškodně, jak jen tak ležel na jeho prostěradle. Ale Harry viděl, co žije vevnitř. Vzpomínka na oříškově hnědé oči s červenými záblesky Harrym otřásla. To nejlepší, co může udělat, je pohřbít medailon ve svém kufru, a vytáhnout ho teprve až přijde na způsob, jak ho jednou provždy zničit.

Ale kde má najít další viteály? Brumbál mu nenechal žádnou příručku Jak najít a zničit viteály. Neměl ponětí, kde by měl začít s hledáním. Jakou šanci bude mít až bude opravdu stát proti Voldemortovi a nepodaří se mu včas zničit všechny části jeho duše?

Žádnou. Harry to věděl až moc dobře. Právě viděl kousek Voldemortovi duše. Mluvil s ním a vypadalo to, že by mu mohl uvěřit. Harry pevně zavřel oči a opřel se zády o zeď.

Aby mohl najít a zničit ty zatracené viteály, bude potřebovat právě tohoto Toma- Voldemorta, potřebuje získat jeho důvěru. Musí dál hrát jeho věrného přítele a sluhu. A co je nejdůležitější, musí tento nejnovější plán udržet v absolutní tajnosti. Neřekne to ani Ronovi a Hermioně. Podezříval Hermionu, že by s jeho plánem nesouhlasila a navíc se s nimi nemohl spojit. Hedvika byla příliš známá, někdo by ji mohl poznat.

Skutečný Voldemort se za žádnou cenu nesmí nic dovědět, určitě by lépe schoval svoje zbývající viteály a všechno by bylo ztraceno.

Harry zvedl ruku a dotkl se jizvy na čele. Opravdu by chtěl vědět do jaké míry je Voldemort schopen manipulovat s jejich spojením a jestli si je vědom jakou bolest mu může způsobit pouhou myšlenkou. V současné době to vypadalo že Voldemort je spokojený, jeho jizva nebolela.

Ale Harry věděl, že pokud by skutečný Voldemort zjistil, že se snaží najít a zničit jeho viteály, šel by po něm se vším, co by měl k dispozici. A jeho jizva je jeho největší slabinou.

Harry se pomalu sesunul k podlaze, zády se opřel o zeď. Přemohl ho nával vzteku. Měl zlost na Brumbála, protože mu nedal žádné pokyny, žádnou nápovědu. Hněval se na Snapea za to, že je všechny zradil. Hněval se na Voldemorta za to, že mu zničil (v org. zkurvil) život. A na konec měl vztek sám na sebe – proč není lepší kouzelník? Neměl šanci. Neměl ani jedinou, zasranou šanci proti někomu jako je Voldemort.

Ne, to není pravda. Má plán. Dobrý plán. Nebezpečný, to určitě, ale nikdo ho nebude podezírat, že spolupracuje s Tomem Riddlem. A právě tohle je na tom plánu nejlepší, uvědomil si Harry. Nikdo by si nemyslel, že bych použil jeden z Voldemortových viteálů proti němu. Dokonce ani samotný Voldemort.

Ale popořádku, Harry. Potřebuješ kouzlit, abys mohl hrát roli Tomova malého špiona.

Harry vytáhl svou hůlku z kapsy nadměrných džín a poklepal si s ní na koleno. Byla to zkouška? Možná ho jenom zkouší. Mám mu věřit? Ale co když to dělá přesně to, co Tom řekl. Harry o tom kouzle nikdy neslyšel, ale nebyl tak velký odborník na magii jako on. Dobře, pokud chci dotáhnout svůj plán do konce budu mu muset věřit.

Harry mávl hůlkou a řekl: „ Velieris Veneficus, " jeho ruku a rameno ovanul teplý vzduch. Harry čekal, rozhlédl se po své ložnici, ale nic jiného se nestalo.

Harry si skousl spodní ret

 Namířil hůlku na svoje tenisky, které ležely na zemi u postele a ze všech sil si myslel „ Wingardium Leviosa:“

 Tenisky se nejistě vznesly do vzduchu, pár okamžiků se vznášely a pak klesly na podlahu.

 Harry si povzdechl. Potřeboval praktikovat neverbální magii. Ale kouzlil dvakrát….pokud Tomovo kouzlo nebude fungovat, ministerstvo si toho určitě všimne. Harry se zvedl a šoural se k oknu. Díval se na noční oblohu a hledal blížící se ministerskou sovu. 

Několik dlouhých minut neviděl nic a najednou se nad domy objevila tmavá, letící silueta. Sova. Harryho srdce vynechalo několik úderů. Přibližovala se blíž a blíž, když konečně přeletěla přes sousední střechu do světla pouliční lampy Harry se zhluboka nadechl. Byla to Hedvika, která se vracela z nočního lovu.

„Ty jsi mě vyděsila,“ řekl Harry s nervózním smíchem, když otevřel okno a pustil ji dovnitř. Hedvika mu věnovala rozhořčené zahoukání, vlezla si do klece a začala si čistit peří.

Harry zavřel okno a ještě chvíli pozoroval oblohu, žádná ministerská sova se neobjevila. Zdálo se, že Tomovo kouzlo opravdu funguje.

A to bylo skvělé, protože Harry mohl i teď, tady u Dursleyových, trénovat neverbální magii a Nitrobranu a cokoliv jiného, co by mu pomohlo porazit nejmocnějšího živého kouzelníka.

Pohled na hodinky mu řekl, že je opravdu nejvyšší čas na to jít spát, pokud chce mít na další den dostatek energie na cvičení.

Harry se vrátil do postele a nejistě zvedl medailonek. Tom mu řekl, aby ho nosil.

Harrymu se nelíbila myšlenka, že bude mít kus Voldemortovi duše tak blízko, ale musí mu dokázat svoji věrnost a důvěryhodnost. S povzdechem zvedl medailon a pověsil si řetízek na krk. Zlato ho zastudilo na kůži, ale nic podezřelého se nestalo a tak si Harry lehl a přitáhl si deku k bradě.

Tenhle plán vyjde. Musí  tomu věřit, protože jinak by se mohl  rovnou vzdát. A Harry to rozhodně neměl v úmyslu.

Harry stál před svou postelí a díval se na věci, které byly poskládány na prostěradle. Strávil celý den cvičením neverbální magie a k jeho velkému překvapení mu to docela šlo. Zřejmě všechno co potřeboval byla absence profesora Snapea.

Právě myšlenka na Snapea ho přivedla na další část  plánu. Chtěl použít vše, co věděl o svých nepřátelích, proti nim. Další věcí byla nutnost získat něco speciálního z bradavického hradu. A k tomu potřebuje Tomovu pomoc.

Harry nacpal do batohu neviditelný plášť a Pobertovu mapu. Pak se posadil na postel, vytáhl medailon, který byl pod tričkem a s klepnutím ho otevřel.

„Dobrý den, Harry," řekl Tom, s  potěšeným úsměvem.

„Dobrý den," odpověděl Harry, a taky se usmál. "“Můžu ehm...na návštěvu?“ 

„Jistě." Tomova podobizna se změnila do obrazu malé podkrovní místnosti, a Harry se nechal vtáhnout, během vteřiny stál zase před Tomem.

„Kouzlo funguje," řekl Harry. „Strávil jsem celý den cvičením neverbální magie. Šlo to opravdu dobře."

„Jsem rád, že to slyším." Tom se posadil na postel, a poklepal na místo vedle sebe.

 Harry zaváhal půl vteřiny, a pak si sedl také, nechal mezi nimi trochu místa.

„Potřebuji vaši pomoc," řekl s pohledem upřeným na kolena. V duchu proklínal sám sebe a podíval se Tomovi do očí.

Tom vypadal naprosto klidný a vyrovnaný, souhlasně přikývl.

„Musím získat něco z Bradavic, ale jsou přes léto zavřené. Potřeboval bych vědět, kdo tam zůstává z personálu a hlavně jaké kouzla chrání hrad.“

„Vloupat se do Bradavic.“ Tom se zasmál. „Pokud znáš jinou cestu do hradu, není to problém. Pouze hlavní vchody jsou střeženy silnou magii. Zaměstnanci tam nikdy nejsou, pouze šafář, ale ten je mimo hrad.“

Hagrid, pomyslel si Harry. To není problém, Hagrid by mu věřil, kdyby ho náhodou chytili, neměl by mít žádné potíže.

„Co potřebuješ z Bradavic?" zeptal se Tom a zvědavě naklonil hlavu.

„Knihu kouzel, v loňském roce mi jeden z vašich věrnýchů dal svoji knihu lektvarů, má mnoho užitečných kouzel a prokletí v poznámkách na okrajích. Musel  jsem ji schovat už před koncem roku, Brumbál ji skoro dostal.“ 

,, V Bradavicích je mnohem více užitečných knih. Vezmeš mě s sebou, ukážu ti, které knihy máš vzít.“

„Dobře,“ řekl Harry, i když si nebyl jistý. Chtěl jít do Bradavic, ale s Tomem...? Na chvíli zavřel oči. Nesmí takhle přemýšlet. Použije znalosti svých nepřátel proti nim. Je samozřejmé, že musí zjistit o jaké knihy se Tom zajímá.

„Můžeme jít hned.“

Harry vstal a podíval se na dveře.

„Nech medailon otevřený, Harry. Budu tam.“ ukázal na svoje dveře a potěšeně se usmál.

Harry na něj pohlédl, v této chvíli v něm viděl jen mladého, hezkého muže. Zjistil, že najednou je těžké vidět v něm netvora, který zabil jeho rodiče. Otřásl se a natáhl ruku ke klice.

„Uvidíme se za chvíli," řekl Harry, a otevřel dveře. 

O několik okamžiků později se  stál Harry ve své ložnici v jeho ložnici, medailonek měl bezpečně kolem krku. Byl t stále otevřený a Harry se podíval dolů na  tom , který opětoval jeho pohled.

„Jste v pořádku?" Zeptal se Harry a zvedl tašku.

„Ano," řekl Tom a rozhlédl se po místnosti. „Co je tohle za místo?"

 „Bydlím u tety a strýce. Jsou to mudlové."

 „Mudlové?" Tom si odplivl, a Harry si povzdechl. Měl tušit, že jednou přijde. 

„Musím žít tady, dokud mi nebude sedmnáct. Nelíbí se mi tady a nemám je rád. Nejsou zrovna laskaví. Ale je to dokonalé krytí, protože kdo by si myslel, že nejvěrnější služebník Lorda Voldemorta žije s mudly, že? "

Tom mlčel.

„Kam půjdeš až ti bude sedmnáct?"

 Dobrá otázka , pomyslel si Harry. Měl jít do Doupěte, ale nemohl zůstat u Weasleyových, když hrál roli Voldemortova špiona. Ani nechtěl, aby  Voldemortův kus duše, který byl s ním, viděl jeho přátele.

 Godricův důl, napadlo ho na chvíli. Ale hned to zavrhl, nechtěl, aby Voldemort navštívil podruhé jeho domov.

 „Můj kmotr zemřel před několika lety," řekl nakonec, rychle přemýšlel nad věrohodným vysvětlením. „Byl Black. Myslím, že jste možná slyšel o této  rodině? Všichni jsou čistokrevní."

„Ano," řekl Tom. Zdálo se, že je docela spokojený s tímto nejnovějším vývojemi. 

„No, a on mi odkázal Black rodinný dům v Londýně. Je můj, takže půjdu tam a budu tam žít pár týdnů." 

„Dobře. Umíš se přemístnit? "

„Jo. Přemístním se do Prasinek. Vím o tajné chodbě pod Medovým rájem, tudy se dostaneme do Bradavic."

„Je tam ještě?" Zeptal se překvapeně.

„Víte o ní?" Harry zněl stejně překvapeně.

 „Samozřejmě. Nejsi jediný, kdo chtěl navštívit Bradavice v létě, Harry. Nesmíme ztrácet čas." 

​​Harry si odfrkl. Opravdu, proč ho to překvapuje? Tom Riddle objevil Tajemnou komnatu. Bylo by moc divné, kdyby nevěděl o tajných chodbách bradavického hradu. Harry si přes rameno hodil svou tašku, zavřel oči a objevil se na opuštěném místě v Prasinkách, nedaleko Chroptící chýše. Rychle se poplácal po  těle, jestli jsou všechny části těla stále na svém místě.

 "Pořád nové, že?" Zeptal se pobaveně Tom.

"Jo. Vždycky mám strach, že něco ztratím. Kromě toho, to poslední, co nyní potřebujeme, je ministerský tým, který mě bude dávat zase dohromady."

„Asi máš pravdu." 

Harry se ušklíbl a vytáhl neviditelný plášť ze své tašky. Přehodil si ho přes hlavu a ramena a ujistil se,  že celé jeho tělo je skryté pod ním. Teprve potom  vykročil po hlavní cestě k Medovému ráji.

Tom jeho snahu ocenil souhlasným přikývnutím. „Takhle bude mnohem snazší vyhnout se portrétům.“

Harry zamrkal, na tohle dokonce ani nepomyslel. Úplně zapomněl na všechny portréty a duchy Bradavic. Pokud by ho viděli, určitě by varovali McGonagallovou, nebo nějakého jiného učitele a problém by byl na světě.

„Na portréty jsi nepomyslel, že?“ zeptal se Tom. V jeho hlase bylo patrné pobavení.

 Harry cítil jak se červená. „Je mi to líto,“řekl.

„Ještě hodně se toho musíš naučit, Harry. Jsi příliš nedočkavý, určitě máš velký potenciál, ale přesto... Budu s tebou mít ještě hodně práce.“

Harry se cítil trochu uraženě.

„Udělal jsem plného Patronuse už ve třínácti letech. Nahnal strach celému  stádu mozkomorů  a byl schopný mě ochránit.“

„Opravdu?“

„Jo. A taky jsem se účastnil Turnajě tří kouzelnických škol, když mi bylo čtrnáct. Bojoval jsem s maďarským trnoocasým drakem při prvním úkolu.“

„A zřejmě jsi neumřel, vynikající, Harry. Opravdu je skvělé, že jsem na tebe narazil. Tvůj druh odvahy je velmi těžké najít.“

Hasrry se snažil necítit moc velkou radost, byl to přece Lord Voldemort, kdo ho tady chválil. Přesto to nebyl nejhorší pocit, obdržel pochvalu od nejmocnějšího kouzelníka na světě.

Byla už skoro tma, všechny obchody  byly zavřené a ulice skoro prázdné. Těch pár lidí by si jich nemělo všimnout. Když se zastavili před Medovým rájem, zjistil, že obchod je zavřený a dveře zamčené.

Dobře, řekl si a obešel obchod  a zamířil k zadním dveřím. Tady bude menší pravděpodobnost, že si někdo všimne otvíraní a zavírání dveří, zdánlivě samy od sebe.

Několik kouzel a starý zámek povolil, Harry potichu vklouzl dovnitř a mířil přímo do sklepa, otevřel poklop a spustil se dolů. Zakouzlil Lumos  a vydal se na dlouhou cestu tunelem.

„Je stejná, jako kdysi,“ řekl Tom. „Zná ji mnoho studentů?“

„Ne, vím o ni já a několik mých přátel. Můj kmotr a jeho přátelé ji objevili, když byli ve škole. Vytvořili dokonce speciální mapu Bradavic, ukážu vám ji, až dorazíme do hradu.“

„Už se nemůžu dočkat,“ řekl Tom

Harry si nebyl jistý jestli to bylo sarkastické, nebo ne. Nezáleželo mu na tom. Ovšem pro jeho roli to bylo důležité. Možná právě to, že je tady, v Bradavicích s Tomem  mu pomůže získat jeho důvěru.

Harry byl znechucený.... Hrál si na špiona teprve pár hodin a.. jak to mohl vydržet Snape tak dlouho, celé roky .Ano Snape lhal, zrazoval a nakonec i vraždil, ale  bylo zřejmé, že hrál svou roli dokonale. Dokonce oklamal i Brumbála. A Harry se tady snaží o pravý opak.

Jak šel pomalu dlouhou chodbou , najednou mu to došlo. Pokud Tom věděl o chodbě, pak Voldemort o ní ví také. Musí o tom napsat ředitelce. Brumbál byl pryč a Voldemort měl volnou cestu. Ztratili by hrad, je to příliš velké riziko, musí ji dát vědět o nebezpečí...

„Všechno v pořádku, Harry?

„Jo,“ řekl automaticky a pokračoval v chůzi raději po tmě. „Jen jsem přemýšlel o Siriusovi. To byl můj kmotr, moc se mi stýská.“ řekl, a byla to pravda.

„Pověz mi o něm,“ řekl Tom a znělo to docela upřímně.

„Byl víc než deset let v Azkabanu. Zatkli ho za vraždu a obvinili ho, že je vaším následovníkem. Utekl, když mi bylo třináct a strávil dva roky jako uprchlík předtím, než ho zabili. Byl moje jediná rodina, která mi zbyla. Moji rodiče zemřeli, když jsem byl dítě.“

„Řekni mi  o nich něco.“

Harrymu se sevřelo srdce a bylo těžké dokonce i dýchat. „Raději bych o nich nemluvil. Stejně o nich moc nevím.“

„V pořádku. Jsi čistokrevný?“

Harry zaváhal a pak řek: „Samozřejmě.“

„Není moc hezké lhát, Harry,“ řekl Tom škádlivě a pokračoval. „Jak můžeš být čistokrevný, když tvoje teta a strýc jsou mudlové?“

Sakra! Zdálo se mi tak jednoduché mu lhát. Nejlepší bude zůstat tak blízko pravdě, jak jen to půjde.

„Promiňte.“ řekl s pokrčením ramen. „Můj otec byl čistokrevný a matka byla z mudlovské rodiny.

„Poloviční krev. To není konec světa.“

„Jo, já vím, že poloviční krev je v pořádku,“ řekl Harry a doufal, že nezašel příliš daleko. Podíval se na medailon a viděl jak si ho Tom prohlíží s pobaveným úsměvem.

„Víš to, že? A co dalšího o mně ještě víš?“

„Byl jste vynikající student, když jste byl v Bradavicích. Experimentoval jste s magií, když jste odešel. Pak se vám podařilo stát se nesmrtelným. Snažili se vás zabít zhruba před patnácti lety, ale nepovedlo se jim to. Dokonce ani smrtící kletba vás nezabila. Před dvěma roky jste se vrátil.“

„To je důvod proč mi sloužíš, Harry? Hledáš nesmrtelnost?“

Harry se kousl do rtu. Musí zůstat tak blízko pravdě, jak jen to jde.

„Ne. Pomsta,“ řekl a zhluboka se nadechl. „Byl to Brumbál, kdo mě poslal žít s tetou a strýcem po smrti mých rodičů. Jsou to mudlové, nenávidí magii. Zamykali mně v přístěnku pod schody skoro celé dětství. Myslí si, že jsem blázen.“

„Pomsta.,“ zašeptal Voldemort. „Vznešený cíl. Budeš ji mít, Harry.“

O tom nepochybuj, pomyslel si Harry a přemáhal úsměv na tváři.

Chodba začala stoupat, ale ke konci už Harry musel jít po čtyřech a vylézt po strmé, kamenné podlaze tunelu. Zaťukal na zadní stranu kamenné čarodějnice a zamumlal „Dissendium.“

Vchod se poslušně odsunul stranou a Harry musel zadržet dech, když prolézal úzkým otvorem. Není mi už třináct, pomyslel si. Také to vysvětluje, proč Voldemort nevyužil chodbu, aby dostal své Smrtijedy do hradu před několika týdny. Většina z nich by neprošla.

„Musíme se dostat do sedmého patra,“ zašeptal Harry a znovu zkontroloval svůj plášť.

„Komnata nejvyšší potřeby?“ Zeptal se Tom.

„Jo,“ řekl Harr apodíval na Toma. „Je tady nějaké tajemství o kterém nevíte?“

Tom se zasmál: „Pochybuji o tom.“

Harry o tom také nepochypoval. Obával se toho. Vytáhl z batohu mapu a poklepal na ni hůlkou: „Slavnostně přísahám, že jsem připravený..“

„Měl jsi pravdu,“ řekl Tom, když viděl, jak se mapa otevřela a na pergamenu se začaly tvořit chodby. „Opravdu je to zvláštní mapa..“

„Říkal jsem vám to.“ Harry chvíli studoval mapu, ale jediné co viděl, byl Hagrid. Naštěstí byl venku, ve své chatě.

„Jdeme.“ Harry tiše procházel chodbami a jistě stoupal po schodišti. Hrad byl opravdu opuštěný, Harry se podíval na portréty, kolem kterých procházeli. Z většiny se ozývalo hlasité chrápání, ale viděl i pár, jejichž obyvatelé byli vzhůru.

Konečně byli nahoře, Harry několikrát přešel po chodbě a soustředěně si myslel: „Potřebuji zpět svou knihu.“     Po chvíli se objevili dveře. Které odhalily obrovský prostor přeplněný starými, většinou rozbitými věcmi. Harry zahlédl dokonce hromadu dříví. Harry hledal skříň, ano, tady, to bude určitě ona. Vytáhl svoji starou učebnici a podíval se na opotřebovanou vazbu. Zaplavili ho vzpomínky – měl rád Prince, dokonce ho bránil. A celou tu dobu byl Princ jen zrádce a vrah. No, příště až potkám Snapea, rád ho seznámím se svojí verzí Sectumsempry, pomyslel si Harry.

„To je ta kniha, co jsi chtěl?“ Zeptal se Tom.

Harry skoro zapomněl, že tam je. Nebezpečná chyba, uvědomil si.

„Ano. Bude se hodit.“

„Dobře. Navrhuji udělat krátkou zastávku v knihovně. Pak můžeme odejít.“

Harry přikývl, zastrčil knihu do batohu a upravil si plášť. Odcházel z místnosti ze smíšenými pocity. Voldemort a Malfoy využili místnost ve svůj prospěch a následkem byla Brumbálova smrt. Harry věděl, že se něco chystá, ale tehdy mu nikdo nevěřil.

Tentokrát má plán a raději by se propadl, než kdyby mu někdo zase říkal, že se mýlí.

Musí to jen dobře naplánovat, neměl jinou možnost.

Když procházel chodbou ve čtvrtém patře, směrem ke knihovně, náhodou zavadil očima o okna. Viděl něco bílého. Zastavil se mu dech, Brumbálův hrob, pomyslel si. Dokonce i když venku byla tma, byl  jasně vidět jako bílá skvrna na tmavém pozadí.

„To je hrob toho starého blázna?“ zeptal se Tom.

Harry musel stisknout zuby, aby neřekl něco, co by ho prozradilo.

„Ano,“ zašeptal a polkl.

„Jak zemřel?“

„Zabil ho jeden z vašich věrných. Snape. Podváděl Brumbála už dlouho, ředitel nevěděl že je na vaší straně.“

„Smrtící kletba?“

„Ano.“

„Příliš milosrdné, řekl bych. Ten starý, intrikánský  bastard si zasloužil mnohem víc bolesti.“

Harry pevně sevřel rty a pohlédl na medailon. Odolával nutkání zavřít ho a vyhodit z okna. Místo toho položil ruce na parapet.

„Když zničil viteál, trpěl, hodně.“ řekl a hlas se mu trochu třásl.

„Ano,“ řekl Tom a rty se zkřivily do ošklivého úsměvu.

Harry ho ignoroval a díval se na hrob. Přál si vší silou, aby si mohl ještě jednou promluvit s Brumbálem. Měl spousty otázek, ale žádné odpovědi. Brumbál byl mrtvý a on byl sám, společnost mu dělal jen ukecaný kus Voldemortovy duše. No, alespoň Tom vypadal méně tajemně než Brumbál. Jeho šance se snad trochu zvětšila..

„Pojďme, Harry.“ řekl tiše Tom a Harry beze slova poslechl.

 

 

„Předpokládám, že znáš Neodpustitelné,“ řekl Tom.

Harry si právě prohlížel hromadu knih na posteli potlačoval pocit viny za to, že je ukradl ze školní knihovny.Pořád si říkal, že to je pro dobrou věc. Chtěl se z nich naučit vše potřebné o magii , kterou nutně potřeboval ke splnění svého úkolu.

„Harry? Posloucháš mě?“

„Promiňte,“ řekl Harry a podíval se na medailonek. „Co jste říkal?“

„Ptal jsem se tě, jestli znáš Neodpustitelné.“ Tomův hlas zněl potlačovanou netrpělivostí.

„Ehm...“ Harry se kousl do rtu. „Já jsem zkoušel Cruciatus, kdysi. Trochu.“

Tom přimhouřil oči, a i když jeho tvář byla jen v malém obrázku, vzduch kolem se jakoby ochladil.

„Pak tedy navrhuji, abys začal trénovat. Hned.“

Harry zvedl obočí. „Nemůžu použít Neodpustitelnou, pokud by to zjistilo ministerstvo....“

„Nezjistí to. Kouzlo, které jsi použil se o to postará.“

Harry polkl a podíval se na medailonek. Pravda byla taková, že nechtěl použít Neodpustitelnou. Nechtěl se snížit na takovou úroveň.

„Nejsem si jistý....“

„Když nemůžeš použít Neodpustitelné, nejsi mi k ničemu,“ řekl Tom. „Chci se vrátit ke svému pravému, žijícímu já.“

„Ne!“ pod Harrym se podlomila kolena a klesl na postel. „Můžu se to naučit. Pomůžete mi, že?“

Tomovy rty se pohnuly a vypadal podivně vesele.

„Jistě. Navrhuji, abys začal tím, že proměníš nějakou věc v malé zvíře. Budeš potřebovat nějakou praxi.“

Harry najednou pocítil tíhu na svém srdci, i dýchání bylo najednou namáhavé a bolestivé. Musí být Voldemortův malý špion, připomínal sám sobě. A všichni Voldemortovi muži znají Neodpustitelné.

„Pokud opravdu chceš chránit mé viteály, musíš se naučit jak je chránit. Co myslíš, co by udělalo ministerstvo, kdyby je někdy našlo? Myslíš, že by použili Kopřivové zaklínadlo?“

„Máte pravdu,“ řekl Harry, spíše proto aby zastavil konverzaci, než že by s Tomem souhlasil.

Přivolal si z botníku svoji starou botu a položil ji na prostěradlo. V záchvatu mstivé inspirace ji proměnil v krysu. Nevypadala perfektně, byly vidět tři modré pruhy na každé straně chlupatého těla. Ale chovala se jako krysa, slídivě se rozhlížela kolem a Harry si pomyslel, že to snad zvládne.

„Začni kletbou Imperius, přikaž jí něco.“ Harry namířil hůlku na krysu, která si ho prohlížela korálkovýma očima a nervózně zavětřila.

„Imperio,“ řekl Harry s přesvědčením, jakého byl schopen. Krysí obličej se podivně uvolnil.

„Teď jí něco přikaž, Harry.“

„Obrať se na záda,“ řekl Harry a zadržel dech. Krysa se snažila odejít, jednou, dvakrát a pak konečně padla nabok a převalila se na záda, malé tlapky měla vystrčené nahoru.

„Zvládneš to líp. Znovu.“

Harry si povzdechl a zvedl hůlku.

 

„Možná se mi prostě nelíbí působit bolest!“ křičel Harry. Vděčný za umlčovací kouzlo, které použil na svůj pokoj už brzy ráno, ještě předtím než začal cvičit.

„Musí být někdo, komu by jsi chtěl způsobit bolest.“

„V tuto chvíli? Tobě!“

„Tak to využij, Harry. Použij každou nenávist, kterou máš  a zaklej Cruciatem tu prokletou krysu!“ Harry zabořil hlavu do dlaní a zhluboka, nejistě se nadechl.

Imperius už ovládal, stačilo jen zhruba dvacet pokusů. Kletba Cruciatus byla katastrofa. Krysa sebou jen zlostně škubla, když ji Harry zasáhl.

„Nebudu nikoho mučit, tak proč to musím umět?“

„Merline, ty jsi ale tvrdohlavý,“ řekl Tom. „Fajn. Použij na ni smrtící kletbu.“ Harry se podíval na medailon vykulenýma očima.

„Chceš, abych..? Jsou dvě ráno, chci spát.“

„Použij smrtící kletbu, Harry.“

„Nemůže to počkat do zítřka? Nemá smysl zkoušet nové prokletí ...“

„Použij smrtící kletbu a pak se můžeš vyspat,“ řekl Tom klidně, ale bylo to mnohem děsivější než když na něho křičel.

„Hele, Tome, nemám energii..“

„Jak jsi mě to nazval?“ Tomův hlas byl tak chladný, že by mohl zmrazit vodu. Harry si uvědomil svou chybu.

„Promiňte,“ zamumlal. „Pane?“

„Udeř smrtící kletbou, Harry.“

Harry zíral na krysu, která seděla na prostěradle, vyčerpaná po všech těch kolech pod kletbou Imperius.

„Dnes ne.“

„Zabij tu zatracenou krysu!“

„Ne!“

„Zabij to! Hned!“

„Ty zasranej hazle!“ Harry zvedl hůlku a mávl s ní do vzduchu.

„Avada Kedavra!“ velký, zelený záblesk zasáhl krysu a ta klesla na bok. Byla mrtvá.

„Konečně nějaký slušný pokrok. Výborně, Harry.“

Harry nemohl dýchat. Použil smrtící kletbu tady, ve své ložnici. A fungovala. Zabil. Sklonil chvějící se ruku a naklonil se blíž k malému hlodavci. Opravdu byla mrtvá. Opravdu ji zabil. V panice se rozhlédl kolem sebe, očekával, že spadne střecha a dovnitř vtrhnou bystrozoři. Použil tu zatracenou smrtící kletbu.

Ne, uklidňoval se pomalu. Já jen hraji svoji roli špiona. A použití smrtící kletby? Všichni Smrtijedi ji používají, tím si byl jistý.

„Fuj...“ zvedl mrtvou krysu za ocas a zastavil se u Hedvičiny klece. „Chceš to?“ Hedvika se k němu otočila zády a načechrala si peří.

 Harry si povzdychl, otevřel okno a pustil malé tělo. Přístálo v porostu hortenzií pod jeho ložnicí. Harry si byl jistý, že nějaká kočka nebo pták brzy zlikviduje důkazy.

 Jenom použití neodpusti..., ne hraje svou roli. Je to součást jeho plánu. Harry si stáhl tričko a odkopl boty. Vždycky věděl, že jednou bude muset použít smrtící kletbu. Koneckonců, jak jinak by měl zabít Voldemorta až přijde jeho čas. Shodí ho ze skály, nebo bude levitovat piáno nad jeho hlavu?

„Zítra budeme pokračovat v praxi se smrtící kletbou. Stejně jako dnes v noci.“

„Jistě,“ povzdechl si Harry. Hodil džíny do kouta a vklouzl pod přikrývku. Medailon ležel na jeho nahé hrudi.

„Dobrou noc. Pane.“

„Dobrou noc, Harry.“

Harry s kliknutím zavřel medailonek.

 

„Harry? Probuď se.“ Harry se rozespale podíval kolem sebe. Zdálo se mu o krysách, knihách a zeleném světle.

„Co?“

"Je čas vstávat." 

Znal ten hlas, ale připadalo mu to nějak divné. Harry zamrkal a uviděl usměvavého Toma. Medailon ležel na polštáři vedle jeho tváře.

Opravdu tady bylo něco špatně, když první, co ráno vidí je Voldemort, jak se na něj usmívá. Když nic jiného, hned se probudil. Podíval se na budík. Bylo skoro deset. Tom měl pravdu, nejvyšší čas vstávat.

„Až se oblečeš, můžeme znovu zkoušet smrtící kletbu.“ To snad ne! Harry si schoval hlavu do dlaní a zasténal,

"Je tu spousta dalších věcí, které mohu zkoušet," zamumlal a olízl si rty. "Mohu vám  ukázat Sectumsempru. Je to opravdu nepříjemné prokletí. Způsobuje hluboké, řezné rány."

 "Je to určitě fascinující, ale myslím si, že důležitější je  perfektní provedení smrtící kletby." 

"Perfektní", Harry si povzdechl, a vylezl ven z postele.

"A jakmile to bude perfektní, budu dost dobrý, abych ochránil všechny viteály?"

 "Myslím, že ano." To Harryho trochu potěšilo, musí jen dokázat zabít několik proměněných krys pomocí nejčernější magie, kterou znal.

Poslouchal u dveří své ložnice, pátral po jakémkoliv zvuku od své rodiny, ale dům byl tichý. Pravděpodobně byli zase na výletě. Harry měl podezření, že Dursleyovi si naplánovali jednodenní výlety po celé dva týdny, které tady ještě musí strávit. Tedy, ne, že by si stěžoval. Jeho život byl mnohem snazší, zvlášť teď, když si hrál na hostitele Voldemortovi duše.

 Pomalu se šoural do koupelny, když byl vevnitř podíval se na medailon.

„Omlouvám se, ale chci trochu soukromí,“ řekl a než Tom mohl odpovědět zaklapl medailon.

Ulevil si na toaletě a pak si pustil teplou sprchu. Mytí hlavy a těla mu umožnilo pár chvil pokojných myšlenek. Dala mu možnost zapomenout na poslední dva bouřlivé dny. Všechno bylo fajn, Tom mu začal důvěřovat a i když byl Harry nucen dělat kouzla, kterým se dosud raději vyhýbal, stálo to za to, pokud mu to umožní dostat do rukou i další viteály.

Opláchnul si tělo a ruce mu automaticky sjely dolů. Měl čas na rychlou mastrubaci. Potřebuje být v klidu, aby vydržel další den s Voldemortovou duší. Jen trochu uvolnění. Harry zavřel oči a pohladil si penis. Byl hned tvrdý, přece jen je mu šestnáct. Užíval si vzrušivé pocity, napětí v břiše i v koulích.

„Co tady, pro Merlina děláš tak dlouho?“ Harry prudce otevřel oči, pustil svého ptáka a podíval se dolů. Medailon visel otevřený na jeho hrudi a Tom se na něho vyčítavě díval.

„Ježíši! Kterou část, chci mít soukromí, jsi nepochopil?“

„Tu část, kde ztrácíš drahocenný čas mastrubací, Harry.“

Mladík se otočil ve sprše a snažil se skrýt před Tomem. Neuvěřitelné. Zatraceně neuvěřitelné. Voldemort ho nachytal ve sprše, když si honil ptáka. Cítil jak mu hoří tváře, jeho penis rychle ztrácel tvrdost. Harry zavřel vodu a natáhl se pro nejbližší ručník. Zamotal si ho kolem boků a utíral páru ze zrcadla. Tom se něj vítězoslavně usmíval z hladkého povrchu.

Harry přimhouřil oči a natáhl se pro kartáček na zuby.

„Víš, to bylo velmi hrubé, “ řekl a vymáčkl pastu na kartáček. Tomův úsměv se rozšířil. Harry si povzdechl.

Říkat Voldemortovi, že je hrubý bylo stejně účinné jako vyprávět hadovi, že má šupiny.

Harry si čistil zuby a přemýšlel, jak se svět stal najednou absurdní.

Dobře. Plán. Zničit viteály. Zabít Voldemorta. Užít si ve sprše.

„Můžu si dát něco k snídani, nebo máš v plánu mě nechat hladem jako moje zatracená mudlovská rodina?“ zeptal se a díval se na Toma do zrcadla.

"Upřímně řečeno, Harry, víš, nejsem tak krutý. Samozřejmě, že se můžeš najíst." 

Harry se rozhodl, že to raději nebude komentovat, a odpochodoval zpátky do svého pokoje najít si nějaké oblečení.

„Dnes to bylo dobré,“ řekl Tom.

Harry se posadil vedle něho na postel v malé podkrovní místnosti.

„Děkuju,“ zašeptal a přemýšlel o deseti mrtvých krysách, které leželi v hortenziích.

Bylo trochu znepokojující, jak snadné bylo udělat smrtící prokletí s trochou praxe. Samozřejmě, že hádka s Tomem před tréninkem pomohla, znovu.

A pak…Tom ho “pozval“, aby strávil nějaký čas uvnitř jeho medailonu. Bylo to divné.

Seděl na posteli a opíral se o zeď, nohy měl natažené a Tom seděl těsně vedle něho. Byl to znepokojivý pocit.

„Máš přítelkyni, Harry?“ Harry se podíval na Toma, překvapený změnou tématu.

„Ne,“ řekl.

Díval se na stůl naproti posteli a myslel na Giny. Vzhledem k aktuální situaci, byl velmi rád, že se s ní rozešel. Všiml si deníku, který ležel na stole. Zamračil se a přemýšlel, jestli mu něco ušlo. Bylo zřejmé, že má k něčemu dojít.

„Nebo přítele?“

Harry se překvapeně podíval na Toma.

„Ne,“ řekl rychle. „Nic takového.“

„Opravdu?“ usmál se Tom.

 „Žádná přítelkyně nebo přítel?"

 „Ne," Harry pocítil úlevu. Nějak se mu nezamlouval tento rozhovor. Bylo to opravdu zneklidňujicí, velmi zneklidňující.

 „Takže jsi ještě panic, že?" 

Do tváře se mu nalila krev, pocítil nával horka, Harry se pokusil ustoupit od Toma, ale nebylo kam jít.

 „Co to má společného...?" 

„Nic. Jsem jen zvědavý." Tom se k němu přitiskl a nepokoušel se skrýt svůj  pohled, kterým si prohlížel jeho tělo.

 „I když jsi mi neodpověděl, mohu říct, že stále jsi."

 „To je blbost. Možná o tom nechci jen mluvit," řekl Harry.

 Tento předmět mu byl velice nepříjemný. Jeho sexuální život, nebo spíš jeho nedostatek, nebyl moc vysoko na seznamu témat, o kterých by chtěl diskutovat se svým největším nepřítelem.

 „Harry, je ti šestnáct. Kdybys měl intimní setkání s chlapcem nebo dívkou, už dávno by ses tím chlubil.“ Zasmál se Tom a Harry měl sto chutí ho udeřit. Pitomec. 

„Kolik ti vlastně je?" zeptal se v zoufalé snaze změnit téma. „Chci říct, jak stará je tato verze?"

 „Tato verze," zopakoval Tom a zasmál se. Znělo to divně a jaksi vřele. „Bylo mi dvacet, když jsem vytvořil tento viteál." 

"Aha." Harry si prohlížel Toma s podezřením a zvědavostí. 

"Takže ty jsi taky ještě panic, pokud se nepletu. Jinak by ses taky už dávno chlubil svými činy." 

Cítil zvláštní záblesk triumfu v hrudi, když došel k tomuto závěru, a nabídl Tomovi široký úsměv. Tom se k němu naklonil blíž.

 „Poprvé, mě někdo vykouřil ve čtrnácti. A poprvé jsem měl sex s mužem v patnácti. Zdá se, že máš co dohánět, Harry." 

Harryho obočí vyletělo vzhůru.

 „Ty jsi gay?" vyhrkl, a modlil se, aby na něj  Tom nemohl zakouzlit neodpustitelnou v tomto podivném prostředí.

 „Je něco divného na tom, co jsem řekl?“ Zeptal se s výzvou v hlase. Nesouhlas znamenal bolest, uhodl Harry.

 „Ne," zachraptěl, a snažil se znovu odtáhnout, trochu se zavrtěl na prostěradle. Tomova ruka na rameni ho zastavila.

 „Zítra, chci, abys přinesl jeden z mých viteálů," zašeptal Tom, jeho dech lechtal Harryho ucho. Harry se otočil a podíval se na Toma, jeho tvář téměř narazila do Tomovy.

To byla slova, které čekal, že uslyší. Ano, dokonce i používání  Neodpustitelných rozhodně stálo za to.

 „Ale nejdřív... od tebe něco chci..." řekl Tom. 

Harry přikývl, oči upřené na Toma. „ Jasně. Co chceš?"

 „Toto," řekl Tom a přitiskl svoje rty na Harryho.

 Oči se mu rozšířily a zatočila se mu hlava, jediné štěstí bylo, že seděl. Tohle nebyla ani jedna z věcí, které očekával, že po něm bude Tom chtít. Ani v nejdivočejších snech by nečekal, že se bude líbat s Tomem- Voldemortem. Jeho tělo dohnalo jeho šílené myšlenky a on se odtáhl a zalapal po dechu.

 „Nelíbí se mi to," řekl. A i kdyby ano, nemohl to dělat  s Voldemortem. Ani za milion, miliardu, bilion let. 

„Tady na tom nezáleží,“ řekl Tom a jeho ruka se plazila po zadní části Harryho krku. „Není to skutečné, že?“

Harry zamrkal a uvažoval, jestli to je lest.

„Je to všechno jen v tvé mysli, Harry.“

Tom se opřel o Harryho a obratně ho manévroval na stranu, takže Harry neměl jinou možnost než si lehnout na záda. Tom se lehce položil na něj.

„Tohle není moje tělo, co cítíš. Já teď nemám tělo, že?“

Přesně v protikladu těchto slov nemohl Harry myslet na Toma bez těla. Tom na něm byl podezřele pevný a určitě živý.

„Jsem tady už tak dlouho,“ zašeptal Tom, dech přeletěl přes Harryho tvář. „Úplně sám. Dopřej mi milou společnost. To je vše, co od tebe chci.“

Tomovi rty se dotkly koutku Harryho úst. „Jen trochu milé společnosti, Harry.“

Harry se zachvěl, jakoby teplota poklesla náhle o deset stupňů.

„Ehm ... ehm ... já .. já si  nemyslím.." koktal a zvedl ruku, aby odstrčil Toma pryč. Byl jako  paralyzován něčím, strachem, s největší pravděpodobností. Jeho ruka se dotkla Tomova ramene, ale bez síly prostě tam ležela.

„Svěřil jsem ti svou duši,“ řekl Tom. Jeho dech šimral Harryho rty. „Potřebuji vědět, jak dalece jsi mi ochoten sloužit.“

Tom mě vydírá, uvědomil si Harry. Jeho instinkt mu říkal, aby bojoval, dostal se ven, dokud ještě mohl. Jenže Harry věděl, že kdyby odmítl, Tom by ho zítra neposlal pro viteál. A on ho potřebuje, pokud chce splnit Brumbálovi příkazy. Má příležitost to udělat, bude to jen pár minut. A byl to jen sex, ne? Nebylo to, jako kdyby dělali věčné sliby. Kromě toho, Tom má pravdu, není to skutečné, je to jen v jeho mysli.

„Já. .. ehm ... ve skutečnosti jsem ještě panic," řekl Harry. „Předtím jsem se jen líbal.“

 „Líbal?" Zeptal se a svraštil čelo. 

„Líbal. Nejsem si jistý, co mám dělat."

 „Ukážu ti to." Tom přejel přes Harryho rty. „Uklidni se, Harry. Ty jsi strážce mé duše. Nehodlám ti ublížit." 

Kupodivu, Harry mu věřil.  Trochu  to zmírnilo tlak na hrudi, ale byl si jistý, že Tom neměl v úmyslu udělat to silou a proti Harryho vůli.

 „Dobře," zašeptal Harry, žaludek se mu svíral. „Mohl bys prostě .." 

„Půjdeme na to pomalu, užiješ si to. Slibuji.“ Tomovi oči byli měkké touhou. Harry si skoro přál vidět zlověstný záblesk, aby měl fyzický důkaz. Vše, co viděl teď, byl pohledný mladý muž, ne vraždící šílenec.

„Začneme polibkem, myslím.“ Řekl Tom a hned to udělal.

Bylo to jiné než poprvé. Harry měl svoje ústa na Tomových a cítil, jak se jeho jazyk pomalu plazí dovnitř. Váhavě odpověděl a musel přiznat, že je to skutečně zvláštní líbat muže.

 Tom prohloubil polibek, poznával a dobýval Harryho ústa. Harry se zoufale snažil nadechnout nosem a zaroveň se snažil nemyslet na to, že se líbá ze všech lidí právě s Voldemortem, nebo spíš z částí jeho duše.

Bylo to matoucí. Harry se snažil ze všech sil zapudit všechny myšlenky, chtěl se soustředit na fyzický kontakt. I když to není reálný fyzický kontakt.

 Najednou Harry cítil, že jeho oblečení zmizelo, stejně jako Tomovo. Byl nahý a na něm ležel nahý muž. Harry přerušil polibek.

"Myslel jsem, že začneme pomalu," zalapal po dechu.

 "To je všechno, co budeme dneska dělat," zašeptal Tom, a dával Harrymu lehké polibky na rty. Přesunul trochu své  tělo, jednu nohu strčil mezi Harryho stehna a Harry neměl jinou možnost, musel to přijmout.

 Na někoho, bez těla, měl Tom opravdu výraznou erekci. Přitiskl svůj penis na Harryho a k jeho překvapení, jeho pták se rozhodl, že se mu docela líbí ten pocit. Je mi šestnáct , řekl si Harry. To dělá ta puberta.

Tom ho líbal znovu, bylo to skvělé, stejně jako výpady jeho boků. Ano, Harry si uvědomil, že se vzpíná, snaží se vyhovět. 

Byl to jen sex. S Tomem  Riddlem, Voldemortem, kusem  něčí duše. - Ach, nebyl to špatný pocit. 

Cítil Tomův  úsměv na rtech a uvědomil si, že zavřel oči. Podíval se na Toma, zalapal po dechu a vzpínal se a tlačil, takhle to skončí opravdu brzy. 

Harry cítil pohyb Tomova tvrdého, silného ptáka, vnímal ho celým tělem. Posunoval a tlačil se na jeho a on jeho pohyby s radostí opětoval a vycházel jim vstříc. Bylo to skvělé, divné, ale skvělé..

Harry si najednou uvědomil, že by nedokázal přestat… 

„Už jsi blízko, že?" Zeptal se a jazykem olízl jeho horní ret. Harry přikývl, příliš zaneprázdněn vdechováním vzduchu, než aby se namáhal s mluvením. Tiskl se na Tomovo rameno, nohy široce roztažené - kdy se to, sakra stalo? 

To nebylo skutečné. Cítil se skutečný, jistě, ale ve skutečnosti by neměl sex se svým největším nepřítelem. Harry se snažil přesvědčit sám sebe, protože jinak by se zbláznil. 

Jsem blázen.  Brzy přijdu, cítil známý tlak na stehnech a v koulích, a budu  svůj první orgasmus sdílet  s Voldemortem. To není, není reálné. Kurva. Myslel jen na to, kurva, kurva. 

"Pojď, Harry," zašeptal Tom, odtáhl trochu svoje boky, aby Harry mohl dýchat. 

A Harry mu vyhověl. Držel se Toma jako by na tom závisel jeho život. Slast se přes něj valila ve vlnách, jeho penis vytryskl svoje sperma mezi jejich nahá těla.

 Tom se usmál, oříškově hnědé oči se zúžily. Znovu přitiskl svoje rty na Harryho, trochu zasténal a Harry věděl, že taky přijde. Cítil, jak se Tomovo tělo napjalo a teplá sprška znovu zalila jejich těla.

A pak, najednou to skončilo, pouze jejich prsa se vzdouvala. No tohle bylo jiné. Když ho Brumbál poslal na tuhle misi, čekal spoustu věcí: násilí, smrt, zkázu. Ale sex…ne.

„Líbilo se ti to, že?“ Tom slezl z Harryho a lehl si po jeho boku. Harry se konečně mohl nadechnout.

„Nebylo to špatné,“ řekl a olízl si rty. Ve skutečnosti, pokud by zapomněl na Voldemorta, to bylo skvělé. Tom si položil hlavu na jednu ruku a druhou si položil na Harryho hruď. Našel bradavky  a jemně kolem nich opisoval kruh svým ukazováčkem.

Harry ležel a díval se do stropu.

„Překvapuje mě, že moje živé já si nevzalo vzorek už dávno.“ Řekl Tom.

Slovo „vzorek“, Harrym trochu otřáslo.

„Asi moc práce, myslím,“ zamumlal Harry.

Tom pokrčil rameny.

Nevadí. O to víc je pro mě.“ Harry se rozhodl, že ho bude ignorovat.

 Sakra, kdyby bylo po jeho, ignoroval by celé setkání. Podíval se dolů na své nahé tělo a pak se podíval na Toma.

 „Nevěděl jsem, že bys tady mohl kouzlit,“ řekl a ukázal na jejich nahotu. Tom ho se smíchem pohladil po hrudi.

„Tady není nic skutečné, Harry. Pokud chci být nahý, jsem nahý. Nepotřebuji žádné kouzlo.“

Harry si byl jistý, že on určitě nechtěl být nahý, ale rozhodl se mlčet.

„Nemusíme být dokonce ani tady.“

Tom mu zakryl oči,  Harry ucítil trávu pod svým nahým zadkem, vítr mu načechral vlasy a vzduch chutnal slaně.

Tom stáhl svoji ruku, Harry zamrkal do jasného odpoledního slunce.Leželi na louce, která končila ve strmém útesu ani ne deset metrů od nich. V dálce viděl moře, klidné a pokojné.

 Harrymu to připadalo známé, chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde jsou. Tom je nějak dopravil k moři a Harry by klidně vsadil svou hůlku, že na upatí té skály je jeskyně, kde Voldemort původně ukryl svůj medailon.

„Takže můžeš jít kamkoliv chceš? Zeptal se Harry a podíval se na Toma.

Tom ležel na zádech, ruce měl za hlavou.

„Ne, jen na místa, která jsou nějak významná.“

Jo, určitě je to ta jeskyně. Harry trhal trávu.Cítil se docela reálně. Najednou si uvědomil, že jsou oba nazí, mohl je kdokoliv vidět. Rychle se posadil a snažil se skrýt svou nahotu. Tom se se smíchem posadil také.

„Není to skutečné.“

„To říkáš pořád,“ řekl Harry. Přitáhl si kolena k tělu a snažil se skrýt své přirození.

„Jestli to není skutečné, pak...Co je to?“

„Jen kouzlo.“ Tom si přitáhl Harryho znovu k sobě. „Magie, která příchází z medailonu. Odpočívej.“

To se snadno řekne, ale hůř udělá. Harry cítil, jak je napjatý a nervózní, ale nakonec teplé slunce a vítr vyhráli. Vzdálený hukot vln a šumění větru ho uspaly.

Když se probudil – o minuty nebo hodiny později, nebyl si tím jistý. Tom ležel vedle něho, jednu ruku i nohu měl přehozenou přes něho a tvář zabořenou v jeho vlasech.

Voldemort se k němu tulí? Merline, tohle je špatné.

Harry si odkašlal a mělo to požadovaný efekt. Tom otevřel oči a zamrkal.

„Musím už jít,“ řekl Harry. Tom se posadil a přikývl. Vzduch se znovu pohnul a byli zpátky v podkroví. Harry vstal z postele a rozhlédl se po pokoji.

„Moje oblečení?“

„Neměl jsi žádné,“ řekl Tom a lhostejně se natáhl na postel.

„Zítra půjdeme pro viteál.“

„Jo, dobře,“ řekl Harry a rozhodl se, že se raději vrátí bez oblečení. Bude stejně ve svém pokoji, takže by to nemělo vadit.

„Uvidíme se zítra.“

„Sbohem, Harry.“ Tom se na něj usmál a vypadal jako líný, nasycený tygr po velmi dobrém odpočinku.

 Harry rychle sáhl po klice a skoro utíkal přes práh.

Konečně byl ve své ložnici, seděl na posteli úplně oblečený. Jediný důkaz jeho neobvykle stráveného odpoledne, byl lepkavý nepořádek v jeho spodním prádle. Tolik o realitě.