3. kapitola

Severus i Harry klidně spali a netušili, že ředitel se kvůli nim dnešní noci moc nevyspal. Nevěděli nic o tom, že dnešní den navždy změní jejich život a nic už nebude jako dřív.

Severus se pomalu probudil a vstal. Šel do koupelny, opláchl se a letmo se podíval na svůj odraz v zrcadle. Vypadal odpočatě,jeho tvář nebyla tak strhaná a žlutá jako dřív a celkově se cítil mnohem lépe než před pár měsíci. Rukama pročíl husté černé vlasy, které už nevypadaly tak mastně jako když učil lektvary. Na štíhlé a svalnaté tělo si oblékl svůj černý učitelský hábit a opustil koupelnu.
Když si pomyslel, že dnes je Halloween a ti malí spratci budou běhat po hradě a beztrestně vyvádět lotroviny, dělalo se mu zle. Ještě že v jeho hodinách si nic nedovolí. Učil už druhým rokem obranu proti černé magii a sám nevěřil, že by ho to mohlo tak uspokojovat.
K všeobecnému překvapení si jako svého asistenta vybral Pottera. Nemohl jinak. Ten malý ničema nebyl tak rozmazlený a naivní jak si myslel a navíc mu zřejmě zachránil život, když se mu podařilo odstranit Znamení zla na jeho ruce. Nikomu, dokonce ani řediteli neřekl jak se mu to podařilo.
A jako jeho asistent se osvědčil, poslouchal všechny jeho příkazy a do hodin chodil připravený. Ze začátku se ho snažil zaskočit a položil mu nečekaně těžkou otázku, ale chlapec opravdu pečlivě prostudoval materiály, které mu dal.
Otevřel dveře svých komnat a pomalu šel na snídani do Velké síně. Nevšímal si nadherných dýní ani létajících netopýrů. Vešel do podobně vyzdobené velké síně, ale k jeho překvapení tam Brumbál ještě nebyl. Za ty roky si zvykl na to, že si se starým ředitelem každé ráno vypije šálek kávy než přijdou ostatní učitelé a studenti.Jen málokdy se stalo, že jeden z nich nepřišel. Ředitel zřejmě včera večer chystal nějaké překvapení k Halloweenu, pomyslel si posměšně a nalil si hrnek černé kávy a pomalu začal snídat sám. Do haly se začali trousit studenti. Minerva ho zdvořile pozdravila a sedla si vedle něho. S tázavým pohledem se podívala na ředitelovu prázdnou židli. Severus jen s úsměškem pokrčil rameny.
Najednou se vedle jeho židle objevil sám ředitel s vážným výrazem ve tváři a položil mu ruku na rameno.
K jeho velkému překvapení oznámil nadšeným studentům, že dnešní hodiny obrany proti černé magii odpadají. Minerva se na něj tázavě podívala a on jí dal pokrčením ramen najevo, že o ničem neví. Pak se rozzlobeně podíval na svého přítele a rozhořčeně, ale potichu se ho zeptal:
„Albusi co se děje? Jsem víc jak připravený dnešní hodiny učit, dokonce mám připravených pár opravdu odporných kouzel, kdyby moji žáci byli tak pošetilí a zkoušeli na mně svoje triky s jejich oblíbeným “je přece Halloween, pane profesore“, věř mi, že nikoho nenechám na pochybách o tom co si o Halloweenu a podobných zábavách myslím.“
„Později Severusi, později. A vím, že jsi připravený. Ale nic to nemění na tom, že s tebou dnes dopoledne potřebuji něco opravdu velmi důležitého probrat. S tebou a s panem Potterem.“ řekl klidně vážným hlasem Brumbál a odcházel. Jen tak přes rameno prohodil: „Přijďte spolu do mé kanceláře, heslo je fidorka.“
Teď už opravdu rozzlobený Severus hodil pohledem k nebelvírkému stolu. Viděl, že Harry právě usedá na židli a chystá se snídat. No aspoň nebudu sám, komu Brumbál pokazí snídani, pomyslel si škodolibě. S rozhodným výrazem vstal a rychle zamířil k nebelvírskému stolu.

Chvili před tím vstával i Harry Potter, byl sám v chlapecké ložnici. Rychle začaroval Tempus a zasténal. Zase pozdě!
Ron už ho opravdu začínal štvát. Od té doby co se rozešel s Giny, s ním skoro nemluvil. Nepomohlo ani, když mu řekl, že Giny považuje za svou mladší sestru. Líbal se s ní, to ano, ale ani se mu to moc nelíbilo, nic necítil.
Přestal se zabývat myšlenkami na svého přítele a jeho sestru a rychle na sebe hodil zmuchlané oblečení přes které přehodil hábit, rukama pročísl vlasy a popadl tašku do které rychle nacpal včerejší úkoly. Otevřel dveře nebelvírské koleje a utíkal chodbami do Velké síně. Skoro nevnímal nádherně vyzdobené chodby, kde se vznašely různě osvětlené dýně a mezi nimi poletovali papíroví netopýři.

Zastavil se až před velkými dveřmi a pomalu jimi prošel ke stolu své koleje. Ron se na něho posměšně ušklíbl a Hermiona mu věnovala vyčítavý úsměv. Nechápal jásot kolem. Ráno vždy panovala spíše ponurá a rozespalá atmosféra. Pomyslel si, že to souvisí s Halloweenem a velkým plesem večer, který určitě oznámil ředitel a kterého viděl odcházet. Sedl si , nalil si čaj, vzal si toust a právě se chtěl zeptat Hermiony co jim ředitel říkal.
Vtom se na něj Hermiona sama otočila a potichu spustila: „Harry, co jsi zase vyváděl! Jde sem profesor Snape a vypadá hodně rozzlobeně. Dofám, že nám nevezme moc bodů.“
Harry rychle přemýšlel co udělal, že to Snapea tak rozzlobilo. Na nic nepřišel. Od té doby co se mu podařilo odstranit jeho Znamení zla spolu dokonce vycházeli docela dobře. Ne že by se z nich stali nejlepší přatele, ale akceptovali jeden druhého a respektovali se. Uklidnil sám sebe a zakousl se do toustu. Kdo ví co Snapeovi přeletělo přes ten jeho velký nos, pomyslel si posměšně.
Když ale nad sebou uslyšel temný a rozzlobený hlas svého profesora zaskočilo mu, chvíli dokonce nemohl ani dýchat.
„Pottere, mohl by jste se laskavě přestat cpát jak posvícenská husa? Pan ředitel by s námi chtěl mluvit.“
Harry popadal dech a pomalu, smutně vstával od právě započaté snídaně. Chtěl si vzít toust do ruky, ale jediný pohled jeho učitele ho přiměl změnit názor. Vzal si tašku s učením a ploužil se za svým profesorem. Přemýšlel co mu může starý ředitel chtít. Vlastně jim. Pokud věděl jeho spolupráce se Snapem na hodinách probíhala dobře. Kdyby tomu bylo jinak, Snape by mu to dal určitě najevo a nechodil s tím za ředitelem. Dokonce to vypadalo, že ani jeho profesor neví co se děje.
Ops! narazil do něčeho, vlastně někoho měkkého.
„Pottere, mohl by jste se už laskavě probudit a vnímat svět kolem sebe? Já nejsem nárazník.“ řekl mu Snape rozzlobeně. Harry si ani nevšiml, že jsou před chrličem.
„Fidorka.“ slyšel říkat znechuceně Snapea.
„Fidorka?“ opakoval Harry.
„Ano, zase nějaká sladkost. Ředitel jí dostal snad tunu od svého přítele z Čech.“ odpověděl Snape s posměšným zafrknutím.
Schody je vynesly nahoru před ředitelovu kancelář. Snape zaklepal a ani nečekal na vyzvání a vstoupil dovnitř se slovy:
„Albusi, já..“ zbytek věty mu zamrzl na rtech, když viděl Brumbálovi návštěvníky. Harry znovu narazil do svého profesora, ale tentokrát to nevyvolalo žádnou odezvu. Zvědavě se naklonil, aby viděl co jeho jindy klidného profesora tak vyvedlo z rovnováhy. Uviděl Brumbála jak sedí u krbu a klidně popíjí čaj se dvěma muži a dvěma ženami.
Harry nechápal proč by ta čtveřice mohla Snapea tak překvapit. Vždyť zůstal stát a kouká jak Lockhard před zrcadlem. Znovu se pozorněji podíval na osoby před krbem. Byli oblečeni v nádherných a jistě drahých hábitech, které ale určitě už dávno vyšli z módy. Obě ženy byly velmi krásné a muži, ti byli zvláštní. Ten tmavovlasý Harrymu připomínal Snapea (ale bez velkého nosu), druhý muž měl oblečený nádherný habit, ale úplně obyčejnou beztvarou čepici a Harrymu připomínal mladého Brumbála. Že by to byli jeho příbuzní? Ale proč by tady byli on a Snape. A navíc Snape je zcela jistě zná. Vypadá jako kdyby viděl strašidla, pomyslel si Harry. Přestal sledovat návštěvníky a Snapea a obrátil svou pozornost k Brumbálovi. Ten se na něj jen pousmál a řekl:
„Vidím Severusi, že ty jsi moje návštěvníky poznal. Mohl by jsi je, prosím, představit Harrymu?“
„Pottere, vy vážně nedávate pozor v žádné hodině, že? Četl jste aspoň dějiny bradavické školy?“zeptal se stále trochu šokovaný Snape.
„No,ehm,vlastně ne. Četla je Hermiona.“ řekl rozpačitě Harry.
„A víte, kdo založil Bradavice?“ zeptal se sladce profesor.
„To ví přece každý,“ odpověděl prudce Harry a pokračoval „Helga z Mrzimoru, Rowena z Havraspáru, Salazar ze Zmijozelu a Godrik z Nebelvíru. Na jejich počest jsou v Bradavicích čtyři koleje….“
„Dobře. Tak tohle opravdu víte. A kde by jste hledal portréty zakladatelů?“
„Ty jsou ve Velké síni a portrét Godrika z Nebelvíru visí i tady, v kanceláři.“
„Výborně Pottere. Můžete si ho prohlédnout, myslím pořádně prohlédnout?“
„Ano, pane. To samozřejmně můžu.“
Harry pomalu přistoupil k portrétu. Byl nervózní z otázek, které mu dával Snape i z toho jak na něho všichni zírali. Začal si pozorně prohlížet portrét Godrika z Nebelvíru. Byl na něm vyobrazen muž asi padesátiletý. Měl oblečený tmavě červený hábit… na hlavě měl……Harrymu to začalo pomalu docházet. Ale to přece není možné. To nemůže být, to přece nemůžou být….
Ne, ředitel si určitě vymyslel nějakou bláznivou hru, je přeci Halloween. Jak by se mohl přesvědčit, že to nejsou jen kejkle starého muže? Ano, má to. Jestli jsou praví, tak jeden z nich mluví hadím jazykem. Ale který? Určitě ten muž co mi připomíná Snapea, to bude Salazar ze Zmijozelu.
Pohlédl na tmavovlasého muže a zasyčel hadím jazykem: „Vy jssste, zzzakladatelé, že?“
„Ano, to jsssme, Harry.“odpověděl mu muž také hadím jazykem.
Harry zůstal nevěřícně koukat. Zvuk hadího jazyka ho úplně přesvědčil. Pokud věděl na zemi byli pouze dva, tedy teď už tři lidé, kteří ovládali hadí jazyk.
Harry se v šoku pomalu přesunul k židli u dveří a pomalu se do ní sesunul. Merline! Jsou to oni. Hermiona by za tohle položila život a já tady sedím jak idiot a usmívám se na ně. Nedivím se Snapeovi, že si o mě myslí že mám mozek horského trola. Dneska se tak i cítím.
Severus se také pomalu posadil. Sedl si na židli hned vedle Harryho. A trochu chápavě se na chlapce díval, než posměšným hlasem pronesl .
„Pottere, koukáte na ně jak bacil do lékárny. Jsou to opravdu oni! A doufám, že nám pan ředitel laskavě vysvětlí co se děje!“obrátil se na ředitele
„Jistě, jistě chlapci moji. Tady máte každý hrnek čaje a tady to, to je ta opravdu výborná fidorka. Víte byl jsem na dovolené v Če…“ tady byl Brumbál hrubě přerušen opravdu rozčileným Severusem. Dokonce i Harry se měl co držet, aby na ředitele nevykřikl.
„Albusi! Já nechci čaj, ani fidorku a ani citronový bonbón, jen mi prosím tě řekni proč jsi mě sem zavolal.“ řekl skoro zoufale.
„No, chlapci moji. Víte já…“
Tentokrát Brumbála jemně přerušila Helga.
„Myslím, že za to můžete poděkovat nám. Jak jistě víte je Halloween. Je to den plný kouzel, žertů a zábavy. I pro nás čtyři je to kouzelný den. Každý rok na Haloween můžeme opustit říši zesnulých a vrátit se sem, na hrad. Na hrad, který jsme postavili a milovali celý náš život. Máme právo ho zkontrolovat a udělat případná rozhodnutí, aby zůstal zachovaný a v dobrých rukou. Vždy se velmi těšíme a doposud jsme nemuseli nijak zasahovat. Terve dnes v noci nám Godrick řekl, že hrad má být zničen. A zachránit ho můžete jen vy dva.“ dokončila Helga s úsměvem.
„My dva?“ podívali se na sebe Severus a Harry tázavě.
„Ano, vy dva.“ odpověděl rozhodně Godrik. „Jsem strážce zdejšího hradu a tak pokaždé, když se mohu vrátit sem na hrad, dostávám informace o tom zda je v bezpečí. Tentokrát bohužel v bezpečí není.Voldemort se ho snaží zničit. Ale s naší pomocí, vy, zničíte jeho. Ale vy dva budete muset něco obětovat. Jste připraveni? Jste ochotni pomoci?“ zeptal se .
Harry o tom moc nepřemýšlel – hrad, jeho domov, je v nebezpečí, jeho přátelé jsou v nebezpečí a on jim může pomoci. Udělá cokoliv, aby pomohl. Přinese jakoukoliv oběť, aby byl hrad v bezpečí.
Jenom přikývl
Severus Snape byl opatrnější. Hrad je v nebezpečí to je jisté. Znal pověsti o tom, že zakladatelé každý rok přicházejí hrad zkontrolovat. Nyní jsou tady. Ale jak by mohl pomoci on? Potter by mohl pomoci tím, že zabije Temného pána. K tomu je předurčen. Ale k čemu potřebují mně?
Ale Bradavice jsou můj domov, nechci, aby byli zničeny. Váhavě přikývl na souhlas.
„Dobře, chlapci moji.“ potěšeně řekl Godrik. „Seznámím vás s naším plánem. Jsem přesvědčený o tom, že se vám nebude líbit a můžete mně kdykoliv požádat o vysvětlení toho či onoho kroku. Potom co jsem se dozvěděl o tom, že Bradavice mají být zničeny, jsem si na radu tady svého přítele Albuse poslechl proroctví o smrti Voldemorta. Myslím, že to máš být ty, kdo ho zničí, Harry. Ovšem tady máme první háček - jsi příliš mladý a nezkušený nato, abys jsi se mu postavil.“
Oba muži zatím jen přikyvovali.
Harry už dávno věděl, že zatím nad Voldemortem vyhrával jen díky štěstí nebo s pomocí přátel. Při představě, že se mu bude muset postavit sám jen se svými znalostm se mu roztřásla kolena. Vždyť i Hermiona uměla víc kouzel než on, a každý starší kouzelník měl více zkušeností.
Popravdě řečeno myslel si, že když by někdo měl dostat toho parchanta, měl by největší šanci Brumbál nebo Snape.
Brumbál byl sice starý a pomalejší, ale měl mnoho zkušenností.
Nejvíce šancí dával Snapeovi. Sice ho neměl moc rád, ale musel uznat, že je opravdu mistr v obraně proti černé magii. Jako jeden z mála totiž věděl, proti čemu bojuje a jak se má bránit. Navíc byl mrštný a dobře trénovaný. Harry dobře věděl, že často cvíčí na louce za hradem. Už nejednou ho pozoroval, jak vyslečený do půl těla odráží údery imaginárního protivníka. To nebyl boj, byl to tanec a Harry byl vždy fascinováný jak se pokaždé ze Snapea stal jiný člověk. Byl jako šelma, řídil se instinktem, protože některý útok prostě nemohl předvídat. Harry věděl, že on by vydržel jen minutu nebo dvě, ale Snape trénoval poctivě celou hodinu.
Rychle se znovu soustředil na Nebelvíra, který pokračoval:
„Potřebuješ učitele, který tě povede. Pomůže ti dosáhnout tvoji plnou moc a vycvičí tě v umění boje. Ten muž je tady profesor Snape.“
Oba muži pořád mlčeli. Harry uznával, že Snape je opravdu ten nejvhodnější učitel.
A Snape to věděl taky, sice měl nějaké poznámky, ale rozhodl se zatím mlčet. Protože kvůli tomu, co bylo zatím řečeno nemuselo těch pět dělat takové tajnosti. Bude v tom určitě minimálně jeden háček.
Nebelvír pokračoval, teď už pomaleji. Věděl, že se dostává k podstatě a očekával, že bude zahrnutý námitkami a argumenty.
„I když je profesor Snape opravdu silný kouzelník a nepochybně výborný učitel.“
Harry si pochybovačně odfrkl, což mu vysloužilo temný pohled jeho profesora.
Nebelvír pokračoval kldně dál. „Trvalo by roky než by z tebe byl plně vycvičený kouzelník minimálně na jeho úrovni. Bohužel my ty roky nemáme. Jak víte tlačí nás čas. Tady Salazar zná kouzlo, které ti pomůže téměř okamžitě.“ tady se Nebelvír znovu odmlčel a pozoroval oba muže.
Severus Snape seděl rovně na židli, pravou rukou si mnul špičku nosu a pozorně sledoval čtveřici.
A tady máme ten háček, nebo spíš hák, když na to přišel Salazar, pomyslel si Snape.
Harry oproti tomu netrpělivě poposedával na židli. Tak už konečně řekni, co mám udělat, aby to kouzlo začalo fungovat. Musím to sepsat vlastní krví nebo ještě líp Snapeovou? přemýšlel Harry.
Godrick z Nebelvíru se nadechl a pokračoval.
„Teď přijde ta část, která se vám určitě nebude líbit. Jen vás prosím, aby jste pozorně poslouchali až dokonce, co vám chci říci. Pak vám odpovíme na všechny otázky.“
Oba muži kývnutím naznačili, že souhlasí.
„Ta magie, která je k tomuto kouzlu potřeba je velmi stará. Jak Severus jistě velmi dobře ví, v minulosti byly často využívány různé prostředky k posílení magie jako jsou oběti a krev.“
stále ještě se nedostal k jádru problému Nebelvír. Zbytek trojice už také netrpělivě pozoroval svého mluvčího, až nakonec to nevydržrl Salazar a prudce vyhrkl:
„Ty jsi opravdu zabedněnec, Godriku. Myslel jsem, že po tolika letech už ti nevadí říct slovo sex. Ano, vy dva. Jedná se o sexuální magii.Tím, že vy dva uzavřete svazek, myslím kouzelnický svazek. Severusova magie pomůže posílit Harryho magii. Bude muset trénovat a učit se, ale bude mít Severusovu sílu a insktinkty. My ho naučíme Godrikovo zaklínadlo a s jeho pomocí se mu snad podaří zničit Voldemorta. Nebylo to tak složité, že ty Nebelvíre?“ dodal posměšně směrem ke Godrikovi.
Harry a Snape po těch slovech vyskočili. Snape stihl promluvit jako první.
„To není možné. Nikdy si nemohu vzít svého studenta. A ještě k tomu zrovna Pottera.“
„Jaký svazek? Proč hned vzít? Mluvil přece jen o nějakém svazku.“ řekl zmateně Harry.
„Nemluvil o nějakém svazku. Mluvil o kouzelnickém svazku, Pottere.“ řekl jen unaveně Snape a pokračoval.
„Kouzelnický svazek je něco víc než svatba nebo jak vy říkate někoho si vzít. Je to kouzelnická přísaha a svazek se uzavírá navždy, až do smrti jednoho z partnerů.“
„Z partnerů? To jako se můžou vzít dva chlapi?“ zeptal se překvapeně Harry.
„Ano, Pottere to se jako mohou vzít dva chlapi. Jinak by nám to nenavrhovali. Nemyslíte?“ odpověděl znechuceně Snape.
„Harry, dovol, abych ti to vysvětlil.“ řekl jemně Brumbál
„Kouzelnický svazek je závazná přísaha dvou kouzelných bytostí – ženy, muže, víly, skřítka a podobně. Uzavírá se na celý život. Oba partneři si podobně jako v manželském slibu přísahají vzájemnou lásku, úctu, věrnost a také vzájemné sdílení svojí magie. Ale na rozdíl od manželství je kouzelnický svazek nerozbitný. Nemůžeš se rozvést. Je to navždy.“
„Proč se nemůžeme jen vzít, zabít Voldemorta a pak se rozejít?“ zeptal se Harry zoufale.
„Protože spolu budeme sdílet svoji magii, ta se nedá rozdělit. Bude naší součástí. Vy budete mít najednou talent na lektvary a já na létání. Není to skvělé?“ zeptal se posměšně Snape.
„Ale chlapci. Mluvme chvíli vážně. Je to opravdu jediná možnost a naděje jak porazit Voldemorta. Chci se vás proto zeptat: jste ochotni toto podstoupit?“ zeptal se vážným hlasem Brumbál.
Harry jen smutně přikývl a tajně doufal, že Snape souhlasit nebude.
Severus se na chvíli zamyslel a odpověděl. „Předpokládám, že už jste probrali všechny možnosti. Takže pokud Potter souhlasí, já nemám námitek. Ovšem nemohu si vzít svého studenta, jak jistě víš Albusi.“
V místnosti bylo hrobové ticho. Slyšel jsem dobře? pomyslel si nešťastně Harry. Snape souhlasil, že si mě vezme.Ale počkat já přece jsem jeho student a on říkal, že svého studenta si vzít nesmí.Ještě mám naději.
V tom ale odpověděl Brumbál. „Ano Severusi, znám toto pravidlo a Harry Potter dnes opustí tuto školu.“
„Cože? Já si mám vzít toho protivného umaštěnce a ještě navíc odejít ze školy. NE! To rozhodně neudělám.“ vykřikl naštvaně Harry.
„Harry, prosím. Ty dnes budeš ve škole naposledy jako Harry Potter, ale zítra na školu přijmeme nového studenta Harryho Potter – Snapea. Musíš jen podepsat tento papír, že odcházíš ze školy na vlastní žádost a pak vyplníš tento papír ve kterém žádáš o přijetí. Ve škole není zákaz vyučovat rodinné příslušníky.“ uklidňoval Harryho Brumbál.
„Já budu mít jeho jméno? A on? Počkejte říkal jste zítra. To znamená...“
„Ano, to znamená, že ještě dnes se Severusem vezmete. A protože Severus je starší, ty přijmeš jeho příjmení.“ vysvětloval trpělivě Brumbál.
„Albusi, promiň, že tě přerušuji, ale bylo by vhodné, kdyby obřad proběhl co nejdříve. Musíme Harryho ještě naučit nějaká kouzla a jak víš náš čas je omezený do dnešní půlnoci.“ řekl Godrik.
„Dobře, myslím že to půjde zařídit. Nejlepší by asi byl malý obřad během oběda ve Velké síni, nemám pravdu?“ zeptal se Albus.
„Ano to by bylo opravdu skvělé.“ nadšeně souhlasil Nebelvír.
K překvapení všech promluvil Salazar, „Počkej ještě chvíli Albusi. Chtěl bych se jen na něco zeptat.
Harry, ty jsi vyrůstal s mudly, že ano?“ zeptal se.
Pro Merlina snad zase nezazačne s tou čistou krví, pomyslel si Nebelvír.
„Ano, pane.“ odpověděl tiše Harry.
„Vím, že to pro tebe bylo těžké rozhodnutí a že nechápeš hodně věcí o kterých jsme tady mluvili. Neboj se zeptat se svého manžela, když nebudeš něčemu rozumět. Je možná trochu prchlivý, ale je to čestný muž. Vlastně máme mnoho společného. Chtěl jsem ti jen říci, že ani já jsem nesouhlasil s vaším svazkem. Ale přesvědčili mě vzpomínky vašeho ředitele. Pokud bude Albus souhlasit, chtěl bych, aby jste si je ty a Severus prohlédli a poznali se tak trochu i z jiného pohledu. Albusi?“
„Ach, ano moje vzpomínky! Málem jsem zapoměl. Samozřejmě si je můžete prohlédnout. A já zatím půjdu zařídit vše potřebné pro obřad.“ řekl šťastně ředitel.
Harry pomalu přistoupil k myslánce. Znovu se ho zmocnil ten pocit, který měl, když si prohlížel vzpomínky svého profesora. Vedle něho stál mračící se Snape, myslel snad na to samé? Vtom Snape najednou natáhl ruku a řekl tázavě: „Spolu?“
Harry jen kývl na souhlas a přijal nabízenou ruku. Ponořili se do vzpomínek ředitele ruku v ruce.
V jejich obličejích se zobrazovali jejich emoce - štěstí, radost, hanba, smutek, naděje, ponížení, vztek. Vynořili se a stále se drželi za ruce. Pomalu se pustili. Poznali jeden druhého, silné i slabé stránky. Potichu se posadili, přemýšleli a občas se na sebe podívali.
Severus už dávno věděl, že Harry není ten všemi obletovaný Chlapec – který – přežil. Z hodin nitrobrany věděl, že jeho dětství u Dursleových nebylo jednoduché. A později ve škole – všichni ho znali, ale dívali se jen na jeho jizvu, respektive na nelehký úkol, který před Harrym stál.
Byl obklopen přáteli a přece tak osamocený. Severus najednou neviděl jen svého , trochu nechápavého studenta, ale mladého muže před kterým stál těžký úkol. Muže, který byl okraden o své dětství a dospívání. V kouzelnickém světě byl považován za, jak on sám řekl, celebritu. Všichni na něho spoléhali a on z toho byl vyděšený.
Harry najednou neviděl jen svého protivného a přísného učitele. Viděl muže, který sice kdysi udělal chybu ale tvrdě za ni platil.Viděl muže, který obětoval svůj soukromý život pro věc, které věřil a vysloužil si tím jen posměch, osamocení a nepochopení. Opravdu si byli podobní.
Najednou se obrátil na svého učitele a řekl:
„Omlouvám se, pane.“
„Za co přesně, Pottere?“ zeptal se kousavě Snape.
„Že jsem byl takový osel.“ odpověděl prostě Harry.
Severus pochopil a jen přikývl.
Od krbu je se spokojeným úsměvem pozorovala čtveřice kouzelníků.