3.kapitola

 

Kapitola 3

Harry stál ve středu Zobí ulice a pozoroval jak plameny stravují dům Dursleyových. Na obloze zeleně zářilo Znamení zla. Pršelo, ale plameny stále rostly a rostly...

„Probuď se. Někdo přichází.“

Harry otevřel oči a viděl Toma, jak se na něho dívá. Byli v podkroví, jejich těla byla propletena a leželi v Tomově posteli.

„Harry, musíš odejít. Někdo je v domě.“

To Harryho pobídlo do akce. Vyletěl z postele a pak dveřmi, ocitl se ve své posteli na Grimauldově náměstí.

Slyšel kroky na schodech.

Měl čas jen na to, aby se otočil na břicho a skryl medailon, který měl stále na krku. Hned nato se dveře rozlétly a Ron s Hermionou vpadli dovnitř.

„Harry,“ řekla Hermiona bez dechu. „Je už...“

„Merline!“ vykřikl Harry a stočil se do klubíčka, takže medailonek nebylo vidět. „Právě onanuju!“

Bez dalšího komentáře, Ron popadl Hermionu za loket a táhl ji ven z ložnice.

„Uvidíme se v kuchyni, kamaráde,“ zavolal z půlky schodiště.

„Dobrá záchrana,“ řekl Tom, když se Harry posadil.

„Díky. Musím tě zase schovat. Podívám se, co chtějí.“

Nečekal na Tomovu odpověď, zaklapl medailonek, zastrčil ho pod polštář a šel si najít nějaké oblečení.

Když si natahoval tenisky, všiml si, že jeho chodidla jsou od bláta. Harry se zamračil, nemohl si vzpomenout, že by v noci někde byl. Možná u Weasleyů? Nebyl si jistý.

Pokrčil rameny a natáhl si boty. Měl důležitější věci na přemýšlení. Proč Ron a Hermiona přišli tak najednou?

Dostal odpověď hned, jak přišel do kuchyně.

„Harry, Dursleyovi byli dnes v noci napadeni,“ řekla Hermiona. „Jejich dům vyhořel.“

Harryho tělo zmalátnělo a na chvíli se nemohl ani pohnout.

„Cože?“

„V mudlovských novinách říkají, že to byl výbuch plynu, ale nad domem bylo Znamení zla, když tam přišli Bystrozoři. Byl to Voldemort.“

Harry se posadil na židli, náhle se otřásl zimou.

„Zdálo se mi o tom,“ řekl a dal si ruce před obličej. „Neměl jsem sny od Voldemorta už dlouho, ale dnes se mi zdálo, jak dům Dursleyových shořel v plamenech. Jsou...“

„Jsou mrtví,“ řekl Ron, měl shrbená ramena. „Všichni. Je mi to líto.“

Harry chvíli nic neříkal. Nikdy je neměl rád, ale nepřál si, aby zemřeli.

„Jak našel Vodemort jejich dům. Myslel jsem si, že nemůže…“

„No,“ řekla Hermiona a naklonila se dopředu. „Myslím, že je to proto, že jsi odešel, Harry. Magická ochrana tam byla, když jsi tam žil. Ale před dvěma dny jsi oficiálně odešel, bydlíš jinde. Magie je někdy strašně divná.“

„Takže Voldemort po mně jde. Konečně mně mohl najít, ale protože jsem tam nebyl, zabil celou moji rodinu?“

„Něco takového. Je mi to líto, Harry.“

„Jo, mně taky,“ Harry vstal ze své židle, nevěděl co má dělat. Šel k pultu a všiml si konvice, obrátil se zpět ke svým přátelům.

„Čaj?“

„Jasně,“ řekl Ron.

Harry dal vařit vodu a našel pár vyschlých sáčků čaje v plechovce ve spíži. Umyl pár oprýskaných hrnků a každému nalil hrnek čaje.

„Měl jsi pravdu, Harry,“ řekla Hermiona a usrkávala z hrnku. „Opravdu se zdá, že jsi zpátky na vrcholu Voldemortova seznamu.“

Harry přikývl. Pro něj to nebylo nic nového.

„Ale teď, když víme, že Voldemort po tobě opravdu jde, není moc chytré jít hledat viteály.“ Hermiona se na něj prosebně podívala.

„Budu v pořádku,“ řekl Harry a povzdechl si. Věděl, že jeho přátelé o něj mají strach, ale také se uvědomil, jak málo mu věří.

„Jen si vezmi někoho s sebou,“ řekla Hermiona a hlas se jí trochu třásl. „Jednoho z nás, nebo Freda a George, pana Weasleyho nebo dokonce Kingsleyho. Všichni jsme ochotní ti pomoci.“

„Mám svoje zdroje.“ Harry si stiskl kořen nosu a teprve teď si uvědomil, že nemá brýle a neměl ani čas si nasadit čočky. „Velmi dobré zdroje, ale nemohu vám o tom nic říct, je to příliš riskantní.“

Hermiona chtěla něco namítnout, ale než stihla cokoliv říct, Harry vytáhl hůlku, namířil ji na dveře a pomyslel si, „Accio Mrzimorský pohár.“

Není nic špatného na tom, že chci, aby moji přátelé věděli o viteálu. V domě jsme přece sami.

Pohár přiletěl do dveří a Harry ho jednou rukou chytil. Položil ho na stůl před Rona a Hermionu, schoval hůlku, opřel se o opěradlo a zkřížil ruce.

Hermiona pootevřela pusu. „Je to opravdu…“

„Jo,“ řekl Harry s úsměvem.

„Tak to je kus Voldemortovy duše?“ Ron se přisunul blíž a natáhl ruku, aby se ho dotkl. „Nevypadá na to, že?“

Hermionina ruka vystřelila. „Rone, ne…“

Silná exploze, která následovala, odhodila Harryho a vše ostatní dozadu. Žlutý kouř zaplnil celou kuchyň, takže se skoro nedalo dýchat. Harry omámeně ležel na rozpadlém zbytku židle a chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, kde je a co se stalo.

Ron se dotkl viteálu.

Ron? Ron. Ron!

Harry klesl na všechny čtyři, pořezal si dlaně, když se probíral rozbitým sklem a porcelánem, jak hledal své dva nejlepší kamarády. Přes kouř nic neviděl, Harry jen cítil, že na něco narazil, vlasy. Dlouhé vlasy. Hermiona.

„Hermiono?“ Jeho hlas byl ochraptělý, jak se nadýchal kouře. Rozkašlal se. „Probuď se.“

Hermiona ležela, obličej měla strašidelně bledý. Harry zkontroloval její hruď, uviděl pohyb, ale její dýchání bylo povrchní.

„Rone?“ Zavolal Harry. Kouř pomalu mizel a Harry viděl chumáč zrzavých vlasů, který vykukoval zpod stolu. Nohy od stolu byly zlomené, jako větve stromu po vichřici. Harry namáhavě odtlačil dřevěnou desku z Rona a zalapal po dechu.

Ronova tvář byla černá a plná puchýřů, vypadala stejně jako Brumbálova ruka. Harry položil ruku na Ronovu hruď, po celém tričku mu rozmazával krev. Necítil nic, hrudník byl nehybný.

„Rone?“ Zatřásl Ronovým tělem, ale nedostal žádnou odpověď.

Co mám dělat? Musím zavolat o pomoc, ale nevím jaká kletba byla na tom poháru. A proč se to nestalo jemu? Dotýkal se toho poháru snad stokrát za poslední týden.

Samozřejmě. Tom bude vědět co je to za kletbu. Už ji použil. Harry si zkontroloval kapsy, ulevilo se mu, když našel hůlku. Namířil ji ve směru, kde si myslel, že jsou dveře a zakřičel ze všech sil:„Accio Zmijozelův medailon."

Během chvilky mu vletěl přímo do ruky a Harry ho prudce otevřel.

„Harry?“ zamračil se Tom na Harryho neupravený vzhled. „Co se děje?“

„Jaká kletba je na tom poháru? Někdo se ho dotkl a nedýchá.“

„Předpokládám že ne,“ řekl Tom.“Tu kletbu jsem vymyslel sám. Je určena k zabíjení, Harry. Je to stejná kletba jako na Marvolově prstenu.“

Harryho oči se zavřely, jen s obtížemi je znovu otevřel. „Protikouzlo?“

„Není žádné.“

„Ne,“ vydechl Harry a jeho ramena se otřásla. „Ale já jsem se ho dotýkal.“

„Samozřejmě, že ano. Jsme propojeni, Harry. Kletba neuškodí ani jednomu z nás.“

„Ach, bože." Harry nemohl dýchat.

„Uklidni se, Harry."

"Uklidni se?" Harry zařval, vzduch proudil zpátky do jeho těla s takovou prudkostí, že chtěl rozdrtit medailonek v ruce.

„Ron je…on je..“ Nemohl to říct. Musel sehnat pomoc. Harry zaklapl medailonek a rozhlédl se kolem. Celá kuchyň byla v troskách. Kde je ten zatracený Pohár. Musel ho schovat, nesměli ho najít, nesměli vědět.. Brumbál to řekl.“

„Accio Mrzimorský pohár,“ zašeptal. Přiletěl z rohu místnosti, a byla to asi jediná věc v místnosti, která nebyla poškozena. Harry svíral pohár i medailon na hrudi a přemístil se do svého pokoje. Dal ponožky zpátky do kufru a začaroval nejsilnější zamykací kouzlo, které znal.

Pak se s posledními zbytky energie, které mu zbývaly přemístil do Doupěte.

Přistál v kuchyni na kolenou, viděl spoustu noh pod kuchyňským stolem a slyšel hlasy volající jeho jméno z velké dálky.

„Nehoda," vydechl. „Kletba. Kuchyň. Grimmauldovo náměstí."

Zatmělo se, a už o ničem nevěděl.

* 0 * 0 * 0 * 0 *

Harryho svědila ruka. Snažil se  odstranit to, co ho svědilo.

„Pane Pottere, prosím, nehýbejte se. Musíme ošetřit vaše zranění.“

Harry zamrkal a otevřel oči, snažil se soustředit na osoby vedle něj. Jeho zrak byl rozmazaný a vše, co viděl byla světle zelená skvrna.

„Harry? Jsi vzhůru?“

Znal ten hlas. Tonksová. Otočil hlavu a viděl její usměvavou tvář, jak se vznáší nad jeho.

„Jsi u Sv.Munga, Harry. Už jsi skoro v pořádku, jen klidně lež,“ řekla.

Harrymu to připomnělo, co se stalo.

„Ron?" zašeptal. „Hermiona?"

„Pane Pottere, jste v šoku. Musíte si vzít tyto lektvary.“ Nějaká ruka mu přimáčkla k ústům studené sklo. Harry poslušně polkl a něco lepkavého a vonícího po borůvkách mu vklouzlo do krku, skoro okamžitě mu bylo tepleji a hlava se mu vyčistila. Jen jeho zrak zůstával rozmazaný.

„Harry?"

Ten hlas znal také, Kingsley. Harrymu se podařilo posadit a rozhlédl se po místnosti. Dva léčitelé, které neznal, stáli u jeho postele. Tonksová stála naproti a v nohou postele viděl Kigsleye, při pohledu na něj se zamračil.

Kingsley švihl hůlkou, a zastrčil ji zpátky do hábitu. Harry předpokládal, že to bylo tišící kouzlo.

„Co se stalo?“ Zeptal se Kingsley. „Jaká kletba byla použita?“

„Ron?“ Zeptal se Harry, protože ze všeho nejvíc ho zajímal stav jeho přítele.

Kingsley zavrtěl hlavou. „Nezvládl to. Je mi to líto, Harry.“

Harry zadusil vzlyk a podíval se na Tonksovou. „Hermiona?“

„Je stále naživu, ale je v kómatu," řekla Tonksová. Teprve teď si Harry všiml, že má červené oči. „Proto potřebujeme vědět, co se stalo.“

„Já…“ Poprvé měl Harry pokušení říci jim o viteálech, ale pak si vzpomněl na ty dva léčitele. Neznal je. A navíc jsou v nemocnici u Sv. Munga, kdokoliv je mohl poslouchat, bez ohledu na umlčovací kouzlo, které Kingsley použil. V sázce je příliš mnoho.

„Nevzpomínám si,“ zašeptal a slzy padaly dolů po jeho tváři.

V tu chvíli Harry nenáviděl sám sebe víc, než nenáviděl Snapea, víc než nenáviděl Voldemorta.

„Zkus si vzpomenout, Harry.“ Tonksová sevřela jeho ruku.

„Byl to Voldemort,“ zašeptal Harry. Jeden z léčitelů zalapal po dechu. „Nebyl tam sám, poslal kletbu, řekl bych. Možná po sově, ale nejsem si jistý. Brumbál se loni zranil, že? Myslím, že to bylo stejné prokletí.“

Tak, řekl jim všechny důležité detaily, aniž bych jim prozradil svůj zdroj. Harry věděl, že musí uchránit svůj zdroj za každou cenu.

Něco mu došlo. Snape! Ten parchant loni léčil Brumbála, že? Mohl by vyléčit Hermionu!

„Co je dnes za den? Kolik je hodin?“ Zeptal se Harry.

„Je poledne,“ odpověděla Tonksová, pustila Harryho ruku a podívala se na Kingsleye. „Byl jsi v bezvědomí celé dopoledne.“

Poledne. Mohl bych kontaktovat Snapea a zeptat se ho na lék. „Musím jít,“ řekl Harry a vstával.

Jeden z léčitelů mu dal ruku na rameno. „Pane Pottere, musíte tady zůstat přes noc na pozorování…“

„Ne!“ Harry odstrčil léčitele a postavil se. Trochu se zakymácel.

„Harry, nikam nepůjdeš,“ řekl Kingsley a přiblížil se k němu.

Harry sáhl do vnitřní kapsy a usmál se když nahmatal hůlku. „Zkuste mě zastavit.“

Kingsley zaváhal, rukou se snažil sáhnout do vnitřní kapsy pláště.

„Harry, kam chceš jít?" zeptala se překvapeně Tonksová.

 „Musím sehnat sovu,“ řekl Harry. „Můžu se odtud přemístit?“

Jeden z léčitelů zavrtěl hlavou. „Ne, pouze z recepce.“

Kingsley vytáhl hůlku, ale tentokrát byl Harry rychlejší, než jeho soupeř. Stupefy, pomyslel si  a červený blesk udeřil Kingsleye do hrudníku. Složil se jak domeček z karet.

„Harry!“ křičela vyděšeně Tonksová.

Harry vyběhl z pokoje na chodbu s hůlkou v ruce. Proběhl kolem pana Weasleye, který objímal svou manželku.

„Harry?“ Zavolal na něj pan Weasley, ale Harry ho ignoroval a proběhl i okolo ostatních. Viděl Freda a George, Billa i Fleur, Mc Gonagallovou a Giny.

Jak Harry uháněl po schodech dolů, snažil se vymyslet plán. Musí kontaktovat Snapea a k tomu potřebuje sovu. Nemohl použít Hedviku, Snape mu to zcela jasně zakázal. Kromě toho si nebyl jistý, jestli se už Hedvika vrátila domů.

Kde najdu sovu? Vzpomněl si na Bradavice, byly tam školní sovy, ale Voldemort mohl sledovat hlavní bránu.

Kurva, musím sehnat sovu!

Když vtrhl do dveří recepce, už věděl co udělá. Jasně. Půjde a koupí ji tam, kde si mohl sovu opatřit každý. Bez rozmýšlení se Harry přemístil přímo do Příčné ulice.

Přistál u vchodu a s hůlkou stále v ruce utíkal ke Kouzelnému zvěřinci. Lidé kolem něho zalapali po dechu a uskakovali mu z cesty. Harry si nebyl jistý proč, dokud se nepodíval dolů. Jeho tričko bylo potřísněné zaschlou krví a pokryté špínou, stejně jako jeho džíny. Harry neměl čas starat se o to, přiběhl k obchodu, rozrazil dveře a vtrhl dovnitř.

Popadl první klec, kterou uviděl, byla v ní malá, vystrašená sova, která překvapeně vypískla, když Harry prudce položil klec na pult.

Za ním stála mladá čarodějnice, jen o pár let starší než Harry. Couvla o několik kroků dozadu  a podívala se na Harryho.

„Potřebuju sovu,“ vyhrkl Harry a snažil se popadnout dech. Teprve teď si uvědomil, že peníze jsou doma v jeho kufru. „Jsem Harry Potter, mám trezor u Gringotů, ale s sebou nemám žádné peníze. Potřebuji tu sovu. Teď! Zaplatím vám. Přísahám.“

Dívka se na něj chvíli ostražitě dívala, odkašlala si  a přikročila k pultu. „Ve skutečnosti, pane, pokud podepíšete tento formulář, získáme peníze přímo z vašeho trezoru.“ Její ruka zmizela pod pultem a vytáhla kus pergamenu, který podala Harrymu. „Ta sova je za třicet galeonů.“

„Jistě,“ řekl Harry. „Brk?“ Dívka mu jeden podala a Harry rychle podepsal pergamen. „Máte nějaký kus prázdného pergamenu?“

„Musíte ji pojmenovat, než ji budete moci někam poslat,“ řekla mu dívka a znovu zašátrala pod pultem.

Harry s poděkováním přijal malý kus pergamenu. „Otoč se.“ Dívka okamžitě poslechla a Harry se zhluboka nadechl a napsal:

Sejdeme se v mém domě v Londýně, DŮLEŽITÉ. Prosím!

To by mělo stačit. „Díky," řekl Harry a hodil brko na pult. Popadl klec a vyběhl z obchodu.

 „Ahoj," volala za ním dívka a natahovala krk, aby ho viděla odcházet.

Harry stál ve středu Příčné ulice a zvedl klec k tváři. „Takže ty potřebuješ jméno,“ řekl tiše a sova se na něj dívala vykulenýma očima. Merline, jak mám vymyslet jméno? Harry se rozhlédl kolem a všiml si, že Ollivanderův obchod je stále zabedněný

„Dobře, Ollie. To je tvoje jméno. Já jsem Harry. Potřebuji, abys doručil tento dopis Severusi Snapeovi. Chápeš?“

Sova - Ollie – tiše zahoukala.

„Je to nebezpečné. Buď velmi opatrný, ať tě nikdo nevidí. Jsi připravený?"

Ollie vypnul hruď, a načechral peří.

„Dobře. Až to vyřídíš, vrať se ke mně domů."

 Harry otevřel klec a podal dopis Olliemu, který ho sevřel v zobáčku a vyletěl vzhůru k nebi. Harry sledoval jak odlétá a teprve až z Ollieho byl jen nepatrný bod na horizontu si uvědomil, kde je.

Lidé stáli o kus dál a dívali se na něho. Harry je ignoroval a přemístil se na Grimauldovo náměstí. Nemohl jít do rozbité kuchyně, místo toho zamířil do salonu.

Místnost byla stejně špinavá jako zbytek domu, ale Harry se o to nestaral, klesl na gauč, prázdnou soví klec si položil k noze. Prach zavířil kolem něho, začaly mu slzet oči. Harry si je otřel, ale bylo to zbytečné, další a další slzy mu stékaly po tvářích.

Rozhodl se věřit muži, který zavraždil Brumbála, věřil, že zachrání Hermioně život.

Harry zabořil obličej do dlaní, opřel lokty o kolena, seděl a čekal.

* 0 * 0 * 0 * 0 *

Jediné zaklepání na dveře vytrhlo Harryho ze strnulého stavu. Nebyl si jistý, kolik času uteklo a kdy se vrátil z Příčné ulice. Minuty, hodiny, dny?

Vyskočil a spěchal ke dveřím s hůlkou v pohotovosti. V okamžiku, kdy otevřel dveře se dovnitř protlačila postava oblečená v černém plášti, který pokrýval každý centimetr těla. Harry klopýtl zpátky, ale zhluboka se nadechl, když muž zavřel dveře a stáhl kapuci svého pláště z obličeje.

„Pottere, jste sám?" Zeptal se Snape a pak si všiml Harryho vzhledu. Rozšířily se mu oči.

„Jsme sami," řekl Harry. Jeho hlas zněl odvážně, ale musel si několikrát odkašlat. „Musíme pomoci Hermioně."

„Co se stalo?"

„Ron je mrtvý," řekl Harry, unikl mu vzlyk. Otočil se zády ke Snapeovi, přestože ho slabý hlas varoval, že to není dobrý nápad a šoural se zpět do salonu. Snape ho následoval. „Dotkl se viteálu. Mrzimorského poháru. Byl prokletý, stejné prokletí jako na prstenu. Léčil jste Brumbála. Musíte ji zachránit.“

Snape si zhluboka povzdechl. „Na tu kletbu není lék, Pottere.

„Samozřejmě, že je!“ Harry se otočil a upřeně se díval na Snapea. „Léčil jste Brumbála. Řekl mi to!“

„Neléčil jsem ho, ty imbecile,“ zavrčel Snape. „Jen jsem na pár měsíců oddálil nevyhnutelné.“

Harry na něj vytřeštil oči.

„Kde je slečna Grangerová? Kdy byla prokletá?"

„Myslím, že kolem deváté ráno. Je v kómatu, leží u Sv. Munga.“

Snape sklonil hlavu, obličej měl skrytý za černými vlasy. „Pak už je pozdě. Jediný důvod, proč jsem byl schopen oddálit působení prokletí na ředitele, byla jeho rychlost a můj včasný zásah."

„Ale...." Harry několikrát otevřel a zavřel ústa. „Léčil jste ho.“

„Pottere, strávil jsem celý školní rok hledáním protiléku, nepřišel jsem na nic."

„Ale..."

„Zamyslete se, vy blázne. Ředitel školy strávil celý rok umíráním. To prokletí ho pomalu zabíjelo." Snapeova tvář se zkřivila hněvem a Harry samovolně o krok ustoupil. „Už je to osm hodin a pokud už je v kómatu, nemůžu nic dělat, Pottere. Pochop to!“

 Pod Harrym se podlomily nohy a padl na pohovku. „Hermiona umírá?“

Snape přikývl. „Dávám jí maximálně týden."

Harry měl znovu oči plné slz, odvrátil se od Snapea a díval se do zdi. Slyšel, jak Snape otevírá a zavírá několik skříní, a pak následoval zvuk cinkajícího skla.

„Věděl jsem, že to psisko, váš kmotr tady měl schovaných pár lahví." zamumlal Snape. Posadil se na gauč vedle Harryho, naplnil sklenky po okraj  něčím jantarové barvy a jednu podal Harrymu. Ten ji přijal bez otázek a pil a pil, dokud nebyla sklenka prázdná. Harry se naklonil dopředu, hlavu mezi koleny a kašlal tak prudce, jakoby jeho plíce měli explodovat.

 „No, no." Snape ho poplácal ho po zádech.

Když se Harry zase posadil, místnost se začala točit. Chytil se na chvíli opěrky gauče, než to přestalo.

„Pottere, nemohu vám říct nic jiného. Nicméně, víte, kde najdete ředitelův portrét, který může odpovědět na všechny vaše otázky," řekl Snape, a pak znechuceně dodal: „A pro Merlina, procvičujte Nitrobranu."

Harry polkl, a sledoval, jak Snape doléval sklenice. Harry už pil pomaleji a ani už ho to tolik nenutilo ke kašli. „Ale Bradavice jsou ztraceny. Nemohu se tam dostat." Jeho hlas byl trochu nezřetelný, a to Harryho přimělo k zachichotání..

„Hagrid tam pořád je. Najde si cestu dovnitř. Spojte se s ním."

„Aha." Harry zamrkal. „Mám novou sovu. Jmenuje se Ollie. Může za ním zaletět."

Snape se na Harryho unaveně podíval a Harry mu vrátil úsměv. Váhavě si připomínal, proč tady Snape vlastně je. „Jsou to mí nejlepší přátelé.“ Zašeptal zlomeným hlasem. „Nemůžou být mrtví.“

„Jsme ve válce," řekl Snape klidně. „Lidé jsou nuceni umírat.“

Žal naplnil Harryho mnohem rychleji, než teplo whisky, upustil sklenici a obsah se vylil na zem. Chytil se Snapeova pláště a zabořil do něj svůj obličej.

„Pottere, nechte toho!“ Snape se snažil odstrčit Harryho ruce, ale Harry našel sílu, kterou ani nečekal , že má a  přitiskl Snapea zpět ke gauči a položil se na něj.

„Prosím,“ řekl Harry a plazil se víc na Snapea. „Potřebuju to.“ Opravdu to potřeboval. Potřeboval něco teplého, bezpečného a dostatečně silného, aby mohl zapomenout. Potřeboval se cítit stejně jako v trávě s Tomem, ale Tom tady nebyl a Harry ho nenáviděl, protože Tomova kletba zabila Rona a pomalu zabíjela Hermionu.

Ale byl tady Snape a byl skutečný. Snape na něj zíral s vyceněnými zuby. „Slez ze mě, Pottere.“

„Ne!“ Harry vmáčkl ruku mezi jejich těla a nahmatal Snapeovy genitalie. „Já to potřebuji. Opravdu.“

„Nejste při smyslech.“

„Co?"

„Jsi opilý, blbe."

„To nevadí.“ Hary zatahal za látku pláště, a knoflíky se rozletěly všemi směry. Přitiskl své rty na Snapeovy a zlehka ho políbil. Snape Harryho chytil za vlasy a prudce mu zvedl hlavu.

„Ještě jsi nezničil ten zatracený medailon, že?“

Harry si olízl rty a konečně našel Snapeův penis. Byl napůl tvrdý a Harryho ho vytáhl.

„Nevěděl jsem jak na to. Ale teď už vím, procvičoval jsem smrtící kletbu,“ řekl a usmál se na Snapea. „Chtěl jsem ji použít na vás, ale teď už možná ne.“

Snape pustil Harryho vlasy  a mladík ho začal znovu líbat. Tentokrát Snape jeho polibky opětoval. Jeho ruce udělali krátký proces s Harryho knoflíky, prudce otevřel zip a posunul Harryho džíny po zadku.

„Jo, to je ono,“zamumlal Harry, trochu se odtáhl, takže jeho penis se dotýkal Snapeova. V této chvíli mu bylo jedno s kým je. Existovali jen oni dva a jejich tvrdé penisy a Harrymu to stačilo, cítil dost tepla, mohl na chvíli zapomenout. To je všechno na čem záleží.

Snape objal Harryho, hýbal svými boky a Harry mu vycházel vstříc. Znovu políbil Snapea, tak hluboce a tvrdě , jak jen mohl. Bylo to jiné než s Tomem. Reálnější, plné bolesti a zloby, ale pomohlo mu to, můžu cítit radost, pomyslel si s bolestí v srdci.

Nevěděl, kdo se udělal první, cítil, jak pod  ním Snape ztuhl a zasténal a Harry vystříkl na Snapeův penis ve vlnách neuspokojivého orgasmu.

Harry ležel nad Snapem a lapal po dechu, tvář měl přitisknutou na jeho krku. Snapeův hrudník se pod ním prudce zvedal a jeho ruce stále svíraly Harryho boky, jako by se je bál pustit.

„Byla to chyba, Pottere.“

„Neříkejte,“ zamumlal Harry. Najednou mu svitlo, dělal to, a se Snapem, se zasraným bastardem, který zabil Brumbála.

Počkat. Ale Brumbál už umíral. Harry zvedl hlavu a zmateně se díval na Snapea.

Z chodby se ozvalo hlasité bouchání. Někdo je u dveří.

„Harry! Otevři!“

Než mohl Harry cokoliv udělat, Snape s prásknutím zmizel a Harry bolestivě dopadl na gauč a tváří narazil do polštáře.

Domovní dveře se prudce otevřely a o několik okamžiků později vstoupil do salonu Kingsley, v ruce držel hůlku. Za ním letěli Hedvika a Ollie, kteří zřejmě čekali venku až je pustí dovnitř.

Kingsley se na něj překvapeně díval a Harry si uvědomil, že leží na gauči  a kalhoty má kdesi pod koleny.

Tak tohle bylo opravdu trapné.

Harry zvedl hlavu, ale místnost se znovu zatočila.

„Myslím., že se raději nebudu ptát, co jsi dělal,“ řekl Kingsley a šel přes místnost ke gauči. „Chci vědět, co se přesně stalo dnes ráno. Postav se, Harry.“

„Proč?“

„Dnes odpoledne jsi napadl bystrozora,“ řekl Kingsley a znělo to naštvaně. Harry si vzpomněl, o čem mluví a začal se smát. Zmlk, když ho Kingsley prudce chytil za tričko a vytáhl ho na nohy. „To není k smíchu! Tvůj přítel je mrtvý, Harry!“

Harry se zapotácel a musel se zachytit jednou rukou Kingsleye, aby neupadl. Druhou rukou si vytahoval svoje kalhoty a rychle se snažil upravit.

„Já vím,“ zašeptal. „I Hermiona umře. Není na to lék.“

Kingsley přimhouřil oči. „Jak to víš?“

„Brumbál, ta kletba ho také zabila.“

Harry skoro ztratil rovnováhu, když Kingsle y o krok ustoupil. „Harry, okamžitě začni mluvit, než ti naliju Veritasérum do krku.“

„Ne!“ Harry se na staršího muže podíval tím nejlepším prosebným pohledem. „Nemůžu vám to říct. Slíbil jsem Brumbálovi, že to nikomu neřeknu.“

„To je ta sova o které jsi mluvil?“ Kingsley ukázal na Ollieho, který právě seděl na opěrce gauče a vystrašeně se načepýřil, když si všiml jejich pohledů. Vypadal jako nafouklá péřová koule.

Harry strhl Ollieho z pohovky a přitiskl si ho k hrudi. „Ne, tohle moje sova.“ Přejel rty přes jemné peří na Ollieho hlavě. „Ššš, neboj se. Všechno je v pořádku.“

„Harry, polož tu zatracenou sovu.“ řekl Kingsley a vypadal, že už ztrácí trpělivost. „Jdeme do kuchyně a ty mi řekneš všechno, co se stalo. Rozumíš?“

Harry přikývl a poslušně šel za Kingsleyem, sovičku položil zpátky na pohovku. Kingsley vyšel z místnosti a Harry za ním, přemýšlel, jak najít nějaký způsob, který by mohl Kingsleye zastavit. Nemohl mu to říct.

Kdyby jen uměl požít Obliviate.

Harry váhavě zpomalil. Přece umí...

O sekundu později držel hůlku v ruce, Imperio, pomyslel si Harry.

Kigsleyova široká ramena se nahrbila. Ha! Triumfální úšklebek zkroutil Harryho rty. Ovšem po vteřince Kingsley napřímil ramena, otočil se a vypadal naštvaně, opravdu naštvaně.

„Ale, ale,“ řekl podivně klidným hlasem. „Ty jsi na mě použil Imperio, kamaráde.

Harry na něho chvíli zíral, ale pak mu poklesly nohy, obrátil se mu žaludek a vyzvracel se přímo k Kingsleyho nohám. 

 

 

Harry se vrátil do salonu a sedl si na gauč. Kingsley mu podal kouřící šálek čaje, ale odkud ho vzal Harry nevěděl, protože kuchyň byla stále v troskách. Harry se napil a Kingsley si přitáhl židli  a sedl si naproti němu.

„No, tak tohle je určitě zajímavé,“ řekl Kingsley a v dlaních svíral šálek s čajem.

Harry si nervózně skousl rty a zíral do země. Hůlka ležela na konferenčním stolku, kam ji Kingsley odložil, aby byla mimo jeho dosah.

„Vím, že jsi fajn kluk, Harry. Vím také, že víš o doživotním trestu v Azkabanu za použití neodpustitelné kletby.“ Kingsley se napil čaje a vypadalo to, že se moc nestará o Harryho pohodlí. „Zajímalo by mě, proč jsi tolik riskoval, když jsi na mě jednu použil.“

Bylo ticho a Harry se díval všude, jen na Kingsleyho.

„Dospěl jsem k názoru, že se snažíš ochránit tajemství, které je natolik důležité, že jsi ochotný riskovat i svůj život.“

Harry se konečně podíval na Kingsleyho. Smutně kývl na souhlas. „Brumbál mi to řekl, nařídil mi, že to nesmím nikomu říct.“

„V pořádku, chápu to. Ale můžeš mi říct aspoň něco, bez udání podrobností?“

„Podívejte,“ řekl Harry a povzdechl si. „Brumbál mi dal určité informace. Pokud by Voldemort zjistil, že mám tyto informace, bylo by všechno ztraceno. Myslím opravdu všechno. Pokud to zjistí, nebudeme mít proti němu žádnou šanci.“

Kingsley přikývl a vypadal zamyšleně.

„Kromě toho," řekl Harry a přimhouřil oči. „Ani vy mi neříkáte, co se děje v Řádu. Dokonce jste mě ani nepozvali na žádnou schůzi.“

Kingsley naklonil hlavu a usmál se. „Jak ti jde Nitrobrana, Harry?“

Harry se na něj naštvaně podíval. „Trénoval jsem.“

„Musíš pořád trénovat a pak tě pozveme,“ Kingsley dopil zbytek čaje a položil šálek na stůl. „Myslím, že prostě musíme věřit jeden druhému, abychom se mohli správně rozhodnout. Opravdu není žádný lék, nebo protikouzlo na tu kletbu?“

„Ne, není. Voldemort ji vymyslel sám. Je určena k zabíjení.“ Harry nahrbil ramena. „Byla to nehoda. Nevěděl jsem o té kletbě, Ron a Hermiona se něčeho dotkli. Pokusil jsem se je zastavit, ale pak to kouzlo vybuchlo a kuchyň byla najednou v troskách....Všechno se to stalo tak rychle.“

„Je mi to líto, Harry."

„Mně taky. Nevěděl jsem, že se to stane. Možná jsem měl.."

„Nedávej si vinu za něco, o čem jsi nevěděl,“ řekl Kingsley. Natáhl si nohy a opřel se. „Co ta to tvoje nová sova?“

Harry pokrčil rameny. „Myslel jsem, že to bude dobrý společník pro Hedviku,“ řekl a podíval se na Hedviku, která seděla v rohu místnosti a nenávistně pozorovala vetřelce.

Kingsley se zachechtal. „Jo, vidím, že je opravdu nadšená.“

Harrymu se podařil malý úsměv, ale hned mu ale zmizel z obličeje když se Kingsley zeptal: „Ještě ti nebylo sedmnáct. Jak je možné, že ti ministerstvo neposlalo dopis za použití nepovolené magie?“

Harry se na něj vyděšeně podíval, skoro upustil svůj šálek. „Použil jsem magii, abych skryl své kouzlo. Musel jsem.“

„Proč?“

„Protože jsem zůstal trčet u Dursleyových, co kdybych narazil na Smrtijeda, nebo něco podobného?“

„U Dursleyových jsi byl v bezpečí. Nikdo ti nemohl ublížit.“

Harry si odfrkl: „To jste měl říct Mozkomorům, které za mnou poslala před dvěma lety Umbridgeová.“

„Asi máš pravdu,“ přikývl Kingsley. „Stejně ti bude příští týden sedmnáct. Jen nekouzli před cizími lidmi. Už nic takového jako omráčit bystrozora před dvěma léčiteli.“

„Omlouvám se,“ zamumlal Harry. „A taky se omlouvám za Imperius. Nepřemýšlel jsem.“

„Byl jsi opilý, myslím.“

„To taky,“ řekl Harry a byl rád, že se Kingsley usmál.

„Jdu pro něco k jídlu. Pomůže ti to zbavit se alkoholu, který máš ještě v těle.“ Kingsley se zvedl ze židle a naklonil se nad Harryho. „Zůstaň tady, Harry. Pokud ne, budu tě pronásledovat a osobně tě odvedu do Azkabanu a ujístím se, že budeš v cele s Luciusem Malfoyem, rozumíš?“

Harry zalapal po dechu. Když Kingsley odešel, opravdu zůstal sedět na svém místě.

 

* 0 * 0 * 0 * 0 *

Kingsley odešel potom co se ujistil, že Harry opravdu snědl svoji porci kari.

Harry ho asi desetkrát musel ujistit, že bude opravdu v pořádku, i když si tím sám nebyl jistý. Ale potřeboval být sám.

Odešel do svého pokoje a posadil se ke stolu, prázdný kus pergamenu ležel před ním. Tentokrát poslechne Snapeovu radu, nebo spíš rozkaz.

Hagride,

Musím se dostat do Bradavic, jakmile to bude možné, ale  bojím se, že u brány mohou být nežádoucí hosté. Můžeš to pro mě udělat?

Harry

PS Sova se jmenuje Ollie.

Necítil se moc dobře, když podepisoval dopis svým jménem, ale nebyl si jistý, jestli Hagrid pozná jeho rukopis, nikdy předtím mu žádný dopis nepsal. Dokonce ani nevěděl, že Ollie je jeho nová sova. Vlastně to nevěděl nikdo, tedy, pokud si to Snape a Kingsley nechají pro sebe.

Ollie s radostí přijal další úkol, hned potom se Harry snažil udobřit těžce uraženou Hedviku. Dokonce ani půl sáčku Sovího mlsu ji neuklidnilo a Harry to nakonec vzdal. Měl na práci důležitější věci.

Vytáhl medailon a pohár z kufru a hodil je na postel. Chvíli váhal, ale nakonec vytáhl svoji hůlku a namířil ji na pohár. Ten hloupý kus kovu zabil Rona a Hermiona kvůli němu umírá. Harrymu bylo v tu chvíli jedno, že ta zatracená věc může explodovat, nebo že ho může zasáhnout kletba.

Namířil hůlku na pohár a s mstivou radostí řekl:  „Avada Kedavra ".

Zelený záblesk zasáhl pohár, a vlna magie zapraskala ve vzduchu, následována žlutým obláčkem kouře. Harry zadržel dech, ale vzduch se rychle vyčistil a Harry si mohl prohlédnout svoje dílo. Pohár byl zkroucený a okraje byly zčernalé, vypadá to, že Hermiona měla pravdu, pomyslel si smutně.

Ale tohle bylo dobré, velmi dobré.

Harry namířil hůlku na medailonek, ale zaváhal. Tom mu slíbil další viteál, slíbil mu všechny viteály.

Jaká je šance, že ty zatracené viteály najdu sám? Zvlášť teď, když už tady není Ron s Hermionou, aby mi pomohli, kdybych potřeboval. Ani neví, kde a co ty viteály jsou.

Harrymu se chvěla ruka, když pomalu skláněl hůlku. Byla by sebevražda zničit ten medailon hned. Bez ohledu na to, jak moc chtěl ten krám zničit, moc dobře si uvědomoval, že potřebuje Tomovu pomoc.

Harry hodil hůlku na postel a vrazil do koupelny. Naházel svoje oblečení do odpadkového koše. Mohl sice odstranit všechny stopy krve, ale nechtěl si připomínat dnešní události tím, že by je nosil.

Vlezl si pod sprchu a drhl špínu a zaschlou krev ze svého těla, pak se postavil pod horký proud vody, jeho myšlenky se střídaly šíleným tempem.

Ron byl mrtvý. Ron zemřel dnes ráno v jeho kuchyni. Hermiona byla v kómatu a už nikdy se neprobere. Znělo to tak neskutečně.

Dursleyovi byli také mrtví. Všichni. Harry na ně málem zapomněl a to ho naplnilo chladnou hanbou.

Brumbál je mrtvý. Sirius byl mrtvý. Jeho rodiče byli mrtví.

Takže, kdo mu ještě zůstal? Snape?

Merline. Harry zvedl hlavu a přivřel oči pod vodou, která na něho stále proudila. Měl sex se Snapem. Políbil Snapea.

„Ne,“ řekl si. „Ještě někdo je horší než Snape. Měl jsem sex s Voldemortem. Líbal jsem se s Voldemortem. A všichni jsou mrtví.“ zaklonil hlavu a rozesmál se, jeho smích přecházel ve vzlykot.

Harry zavřel vodu a vztekle si utřel obličej ručníkem. Dost se slzami. Osušil se, natáhl si čisté boxerky a vrátil se do svého pokoje.

Zbytky zničeného poháru hodil do kufru a doufal, že už je nikdy neuvidí.

Medailonek ležel tam, kde ho nechal a Harry seděl na prostěradle, nohy zkřížené. Potřeboval chvíli, aby se uklidnil, nakonec zvedl medailonek, který se pod jeho dotekem sám, s jemným kliknutím, otevřel.

„Harry?“ Zeptal se Tom, obočí zvrásněné obavami. „Jsi v pořádku? Měl jsem o tebe strach.“

Harry zamrkal. Tuhle reakci neočekával.

„Pojď za mnou.“

„Nemám náladu,“ řekl Harry, ale v jeho hrudi se rodila podivná touha. Nebylo to vzrušení. Byla to potřeba tepla a bezpečí, toužil po páru rukou, které ho obejmou a toužil po někom, kdo by ho ujistil, že všechno bude v pořádku.

„Nemyslel jsem na sex,“ řekl Tom a vypadal uraženě. „Chci se ujistit, že jsi v pořádku. Přijď mě navštívit. Prosím."

To kouzelné slůvko prosím, mohlo za to, že Harry zvedl medailon k očím a během chvilky stál před Tomem. Harry se na něj nedíval a když Tom položil ruce na jeho obličej, odvrátil se.

„Ron zemřel," řekl a obrátil se na Toma. „A Hermiona umírá. Jsou to..., byli to moji přátelé."

„Co se stalo?" Tom se ho znovu nedotkl, ale Harry cítil, že stojí blízko u něj.

„Ron se dotkl poháru. Kurva! Mohl jsi mi říct, že je prokletý!"Chtěl Toma udeřit, ale Tom ho chytil za zápěstí.

„Samozřejmě, že je prokletý,“ řekl Tom a vypadal zmateně. „Ty si vážně myslíš, že bych schoval jeden ze svých viteálů bez magické ochrany?“

Harry otevřel ústa, aby odpověděl, ale najednou nemohl najít vhodná slova. Opravdu ho to nenapadlo, ale teď se chtěl mlátit do hlavy, že nemyslel na možnou magickou ochranu. Vždyť je to logické! Byl idiot a draze za to platil. Všichni za jeho blbost draze zaplatili.

„Ovšem, chtěl bych vědět...“ Řekl Tom a přitáhl si Harryho k sobě, mladík se na něj podíval. V Tomových oříškových očích se objevili červené záblesky. „V první řadě bych chtěl  vědět, proč jsi dovolil, aby se mého viteálu dotkl někdo jiný?“

Harry polkl a podíval se na podlahu. „Byla to nehoda,“ řekl tiše. „Překvapili mně a já jsem neměl čas ho schovat. Nevěděli, co to je a...“

 „V pořádku.“ Řekl Tom a pohladil Harryho po tváři a tentokrát ho mladík nechal, snažil se nevnímat jeho ruku. „Doufám, že to pro tebe byla cenná lekce, Harry. Příště by ses měl lépe starat o mou duši.“

Harry přikývl a když si ho Tom přitáhl na hruď, nebránil se. Dokonce ho objal kolem pasu. Věděl, že je to falešný pocit bezpečí, ale přesto to bylo příjemné.

Bylo to lepší než nic.

Vítr pročísl Harrymu vlasy, rozhlédl se a spatřil tmavou oblohu a trávu okolo nich. Odtáhl se od Toma a šel blíž k okraji útesu. Hluboko pod ním slyšel hukot vln, které dorážely na kamenné stěny.

Tom k němu zezadu přistoupil, objal ho a kolem ramen mu přehodil deku. Harry měl po dlouhé době pocit tepla a bezpečí.

„Byla to nehoda," řekl Tom a jemně líbal Harryho tvář. „Vím, že to pro tebe není snadné, ale nemůžeš za to. Smrt je krutý pán."

„Jo," zašeptal Harry. „Všichni umírají.“

„Ano, oni umírají.“ Tom Harryho pevně objal. „Ale já ne. Odmítám pokleknout před smrtí. Mě neztratíš!“

Harry zavřel oči a mráz mu přeběhl po těle.

„Moje matka zemřela,“ řekl Tom. „Zvolila raději smrt, nechtěla žít. Dala přednost smrti a mně nechala samotného. Ani nebojovala.“

„Moje maminka taky umřela.“ Harry polkl. Přál si, aby jeho matka byla v této chvíli s ním, aby ho objímala a tiše mu šeptala do ucha. „Také si vybrala smrt. Umřela, abych mohl žít, ale nechala mě tady, samotného.“

„Já nejsem jako oni. Znamenáš pro mě příliš mnoho.“

Harry tomu nechtěl věřit. Mimoto ho vlastně vůbec nezajímá, co Tom říkal. Vše na čem záleží je teplo, které mu Tom nabízí. Otočil se v Tomově náručí a políbil ho. Tom mu polibek oplatil, líbal ho pomalu, jejich jazyky se jemně dotýkaly a bylo to podivně uklidňující.

Ano, Harry se ztrácel v těch příjemných pocitech. Chtěl se v něm ztratit celý.

Pomalu ulehli do trávy, jako vždycky a jejich oblečení zmizelo. Zůstala jenom deka a Harry si užíval jejího tepla v kombinaci s Tomovým tělem, který na něm napůl ležel. Tom se pomalu dotýkal Harryho těla, líbal ho a hladil. Začal ho líbat na rtech a pomalu přecházel ke krku a potom pomalu přešel k jeho bradavkám, jemně je olizoval a přitom hladil Harryho boky a stehna. Harry si užíval jeho pozornost a pomalu přestal přemýšlet nad tím, co se stalo.

„Harry , dovol mi, abych tě vedl.“ Tom lehce líbal Harryho a pokračoval. „Ukážu ti jak je možné, aby se ze dvou lidí stal jeden.“

Harry se nejistě díval na Toma. Připomněl si, že to není reálné, že je to všechno jen v jeho mysli, nakonec přikývl.

„Nemusíš dělat nic, Harry. Postarám se o tebe.“ Tom se přesunul mezi Harryho nohy, které mladík bez otázek rozevřel. Tomův penis byl náhle kluzký a jemně narážel do Harryho zvrásněného otvoru.

„Chceš to?“ Zeptal se Tom a naklonil se nad Harrym, opíral se o svoje ruce, které měl po obou stranách Harryho ramen.

„Ano,“ řekl Harry a zasténal, když Tom pohnul svými boky a on byl najednou plný něčeho tvrdého a teplého. Byl to mnohem lepší pocit než pouhé objetí, rozhodl se Harry. Tom ležel na něm, jejich těla se tlačila na sebe. Harry pochopil, co Tom myslel tím, že dva lidé se stávají jedním tělem a objal ho kolem boků.

V této chvíli nezáleželo na tom, že objímá Voldemorta. Důležité bylo, že není sám. Konečně našel někoho, kdo věděl co potřebuje. Ani on sám nevěděl po čem touží, dokud mu to Tom nedal.

Harry zavřel oči a zasténal pokaždé, když do něj Tomův penis pronikal hlouběji a hlouběji. Jeho vlastní penis byl uvězněn mezi jejich těly a horké tření zvětšovalo jeho potěšení každým přírazem.

Muselo to trvat hodiny, nebo aspoň tak to Harrymu připadalo. Ztratil se v Tomovi, jejich těla byla spojená a společně hledali cestu na vrchol. Když konečně přišel s přidušeným zasténáním, bylo to perfektní a vyčerpávající.

Tom se udělal o několik okamžiků později a Harryho naplnil další příval tepla. Svět kolem neexistoval, byli jen oni dva na travnaté louce blízko moře. To bylo vše, co Harry potřeboval, aby mohl na chvíli zapomenout.

„Teď spi, Harry,“ řekl Tom a převalil se po jeho boku. Přikryl je dekou, Harry se k němu přitiskl, nechal se hýčkat jeho teplem a zavřel oči.

 

* 0 * 0 * 0 * 0 *

Harry stál v Brumbálově pracovně a všechny portréty v místnosti hlasitě chrápaly. Také Brumbál spal ve svém rámu, Harry zvedl hůlku a poklepal na plátno.

Brumbál otevřel oči a zamrkal. „Harry?"

„Hádej znovu," řekl Harry.

Brumbálovi oči se rozšířily. „Tome?"

Z Harryho hůlky explodoval oheň. Brumbálův obličej zčernal a naskákaly na něm puchýře, vypadal skoro jako Ron, když ležel mrtvý v jeho kuchyni. Bylo slyšet vyděšené výkřiky z dalších obrazů, když je pohltily plameny. Žárem popraskaly skleněné lahve a jiné drobnosti a ozýval se šílený hukot nenasytných plamenů.

Harry se posadil a zalapal po dechu. Tom ležel vedle něho na posteli v podkroví a pomalu otevřel oči.

„Zlý sen?“ Zeptal se ho Tom a přehodil ruku přes Harryho prsa.

„Nejsem si jistý,“ řekl Harry a zavrtěl hlavou. Možná to opravdu byla jen noční můra, vyvolaná ztrátou přátel? Nebo snad Voldemort...

„Už musím jít.“ Harry vyskočil z postele, ale Tom ho chytil za zápěstí.

„Myslel jsem, že dnes půjdeme pro viteál?“ Zeptal se zamračeně.

„Půjdeme,“ řekl Harry a zoufale pohlédl na dveře. „Ale musím ještě něco zkontrolovat. Vrátím se brzy. Slibuji.“ Sklonil se letmo políbil Tomovi rty. Tom se usmál, pustil Harryho zápěstí a natáhl se na postel.

„Pak se tedy brzy uvidíme.“

„Jo,“ s těmito slovy  Harry vyběhl ze dveří a posadil se ve vlastní posteli. Vyběhl ze svého pokoje a běžel ke své staré ložnici. Phineas bude vědět, jestli to byl jen sen nebo skutečnost.

Až na to, že Phineasův obraz byl pryč.

„Do prdele," řekl Harry a zíral na lehce zbarvenou skvrnu na zdi, kde měl být Phineasův portrét. Kdo, sakra, vzal ten obraz?

Neměl čas. Voldemort může napadnout Baradavice. Kurva. Fuck! Hagrid je v Bradavicích. Studený strach se plížíl v Harryho hrudi. Natáhl na sebe oblečení tak rychle, jak jen mohl. Co když někdo chytil jeho sovu? Co když ji dostal do rukou Voldemort?

Sakra, neměl to podepisovat.

Harry si obul boty, ale nezdržoval se zavazováním. Popadl hůlku a brýle a přemístil se do Doupěte. Přistál na zahradě a úlevou vydechl, když viděl Hagrida stát u zadních dveří a mluvit s Lupinem.

„Hagride!“ volal Harry a běžel k oběma mužům. „Bradavice?“

„V noci byly přepadeny.“ Dokončil za něj Lupin.

Harry se naklonil a držel se za břicho. „Zdálo se mi o tom,“ řekl a snažil se zadržet vzlykot. „Voldemort. Zničil Brumbálův portrét.“

Hagrid popotáhl a dal mu svou velkou ruku na záda. „Zničil celou kancelář. Všechno je pryč.“

Harry se narovnal a podíval se na Hagrida. „Dostal jsi moji sovu?“

„Tvoji sovu? Neviděl jsem Hedviku od začátku prázdnin.“

„Ne Hedviku. Mám novou sovu. Poslal jsem ji za tebou včera večer, nesla dopis s dotazem, jestli bys mě mohl dostat do Bradavic.“

„Nedostal jsem žádný dopis, od nikoho.“

Harry se podíval na Lupina. „Myslím, že ji zadržel Voldemort.“

Lupin zavrtěl hlavou. „Není bezpečné posílat sovy."

Harry přimhouřil oči. „ A jak jinak mám s vámi komunikovat? Nikdo mi neukázal, jak mám využít svého Patrona."

„To je v pořádku," řekl Hagrid. „Není to tvoje vina. Hlídal jsem Bradavice od toho útoku na Prasinky a nic jsem včera večer neviděl. Vůbec nic. Musel použít nějaké kouzlo, aby se dostal dovnitř.“

„Aha," řekl Harry a díval se mezi Hagrida a Lupina.  „Možná, že Voldemort nechal jednu tajnou chodbu otevřenou a my o tom nevíme.“

Lupin se zamračil. „To by jistě mnohé vysvětlovalo. Harry, můžeš se zeptat Phinease, co přesně se stalo v kanceláři?"

„Nemůžu," řekl Harry. „Jeho portrét je pryč."

„Pryč?" Zeptal se Lupin a položil ruku na Harryho rameno.

„Jo. Nevím, kdo to vzal, ani kdy. Nekontroloval jsem, jestli je tam, když jsem se přestěhoval.“

„Musím to říct ostatním."  Řekl Lupin, ještě jednou stiskl Harryho rameno a vešel do domu.

„Je mi to moc líto, co se stalo s Ronem a Hermionou," řekl Hagrid, vytáhl obrovský kapesník z kapsy a vysmrkal se. 

„Mně taky," řekl Harry a hrudník měl stažený. „Podívej, musím jít. Dávej na sebe pozor, ano? A buď opatrný."

„Samozřejmě. Dráp je se mnou v Bradavicích. A kentauři se dohodli, že budou hlídkovat s námi, po tom, co se stalo včera v noci."

„Dobře. Uvidíme se později, Hagride." Harry se přemístil zpátky do svého pokoje. Medailón ležel mezi jeho zmuchlaným prostěralem a Harry po něm sáhl. Ale před tím, než se ho dotkl, přitáhlo jeho pozornost klepnutí na okno.

Odhrnul závěs a rychle otevřel okno, když viděl Ollieho sedět na okenním parapetu.

„Kde jsi byl? Co se stalo? Proč jsi nedoručil dopis?"

Ollie vletěl dovnitř a dosedl na židli u stolu. Zahoukal jednou, dvakrát, a přitom kýval hlavou nahoru a dolů.

„Dobře, půjdeme na to pomalu," řekl Harry, frustrovaný tím, že pták neuměl mluvit. „Doručil jsi dopis?"

Ollie se ani nepohnul.

„Ne? Někdo tě chytil?"

Ollie jednou kývl hlavou nahoru a dolů.

„Byl to Voldemort?"

Ollie zahoukal a naklonil hlavu.

„Bylo to Voldemort?" Zeptal se Harry znovu a naklonil se blíž. Ollie ho najednou klovl do prstu a Harry se odtáhl. Strčil si prst do úst. Krvácelo to. „Dobře tedy. Někdo tě chytil. Mohl to být nějaký Smrtijed, řekl bych. Nebyl to Snape, že?"

Ollie se ani nepohnul.

„Jo, ani já si to nemyslím."

Harry si povzdechl a zkontroloval prst. Byla to jen malá rána a brzy se uzdraví. Potřeboval zjistit, kdo ví o jeho nové sově. Snape to věděl, ale Harry si nemyslel, že by ho zradil. Bylo to zvláštní, protože dříve by na Snapea ukázal okamžitě. Ale věci se změnily. Harry si nebyl jistý proč, ale věděl, že se změnily.

Tak další. Kingsley, věděl o Olliem a byl strašně zvědavý, určitě by rád zjistil Harryho tajemství.

Harry zavrtěl hlavou, když si uvědomil, že o nové sově vědělo mnohem více lidí. Dívka v obchodě, lidé, kteří ho viděli na Příčné. Mohl to být kdokoliv.

Sakra. Vrátil se ke své posteli a vzal do ruky medailon. V okamžiku, kdy si ho dal kolem krku se otevřel.

„Je všechno v pořádku, Harry?" Zeptal se Tom.

„Jo," řekl Harry s nuceným úsměvem. „Všechno je v pořádku. Nakonec to byl opravdu jen zlý sen." 

Čím méně bude Tom vědět o skutečných akcích živého Voldemorta, tím lépe, rozhodl se Harry. Teď jsou na řadě viteály. 

„Jsem rád, že to slyším. Připraven na další viteál?"

„Ano. Jen chviličku, musím se obléknout a nasadit si čočky."

* 0 * 0 * 0 * 0 *

Harry stál před kovanou, železnou bránou, porostlou břečťanem. Sundal si sluneční brýle a posunul si trochu čepici, aby se podíval, co je před ním. Byly tam stromy, keře a spousta trávy a plevele, který volně rostl. Některé rostliny byly vyšší než on. Mezi nimi Harry stěží rozeznával kamenné desky na zemi.

„Tohle je hřbitov?" zeptal se tiše.

„Ano," řekl Tom. „Ale není používán už od druhé světové války. Jakmile budeme uvnitř, obleč si plášť."

Když ho Tom vedl po londýnském West Endu, Harry čekal spoustu věcí, ale určitě ne malý hřbitov, který byl jen stěží vidět z hlavní silnice.

Jedno mávnutí hůlky a brána se před ním otevřela. Harry vklouzl na hřbitov, rozhlédl se kolem a přehodil přes sebe svůj neviditelný plášť.

„Musíme najít neoznačený hrob," zašeptal Tom, když Harry vytáhl medailon. „Leží úplně vzadu, musíme najít ten nejvíce vpravo."

„Kdo je v tom hrobě?" Zeptal se Harry, neschopný ovládnout svou zvědavost.

„Moje matka."

Harry zakopl o kořen stromu a přistál na nedalekém náhrobku. Netušil, jaká odpověď přijde. Tom věděl, kde je pohřbená jeho matka? A samozřejmě si tam schoval viteál, že? V hrobě?

Možná, že to dává smysl, z Voldemortova pohledu.

Pohyb přes všechny ty keře byl složitý. Harryho plášť se stále někde zachytával a to ho zdržovalo, musel stále zastavovat, aby uvolnil látku a zabránil roztržení.

Napadlo ho, jestli je tady Snape a pokud ano, co by mu měl říct. Už ho přece políbil a nejen to… A oh , Tom to nevěděl. Nevěděl, že on a Snape.. Tom se nerad dělil o své hračky, co bude, když Snape řekne něco před Tomem?

Najednou se prudce pohnula větev nalevo, Harry najednou padl na kolena, hůlku připravenou k útoku.  Stiskl rty a zadržel dech, pozorně poslouchal, kdo nebo co se pohybuje po hřbitově.

Modlil se k bohu, aby to byla liška nebo něco podobného. Koneckonců v Londýně lišky žijí. Viděl o tom jednou nějaký dokument. Prosím, ať je to liška.

„Cítím vás, mladý muži."

Nebyla to liška. Vlk.

Harry bojoval s nutkáním zavřít oči a kňučet. Fenrir Šedohřbet se pohyboval vegetací ani ne deset stop od něj.

Sakra, proč to nemohl být Snape?

„No, trochu si s tebou pohraju, chlapče. Kde začít, kde začít?" Šedohřbet se plížil porostem, sledoval Harryho na každém kroku. „Pán zla říkal, že by ses tady mohl ukázat. Bude velmi potěšen, až tě přivedu. Určitě mu nebude vadit pár modřin a škrábanců a…… další zranění."

Harry věděl, co bude dál. Nejprve Ron, Hermiona  a teď on.

Harry se zamračil. Zatraceně, přece se nevzdám bez boje? Šedohřbet určitě neměl tušení, že Harry trénoval a hlavně, co trénoval. Och, ty parchante, čeká na tebe překvapení, pomyslel si Harry.

 Šedohřbet od něho byl zhruba jen tři metry, když se Harry najednou objevil před ním, ruka se mu třásla a jeho hůlka se téměř dotýkala vlkodlakovy hrudi.

„Avada Kedavra! "

Zelené světlo pohltilo Šedohřbeta, odhodilo ho několik metrů zpátky, kde přistál  s odporným zvukem na jednom z náhrobních kamenů. Jeho tělo bezvládně leželo a oči, ze kterých vyprchaly známky života se upíraly na oblohu.

Byl to jediný způsob, jak jsem mu mohl zabránit v návratu k  Voldemortovi a tomu, aby se prozradilo, že vím o viteálech, vysvětloval Harry sám sobě. Nechtěl přemýšlet o tom, že právě zabil člověka, i když to byl takový hajzl.

Šedohřbet si to zasloužil, za všechno co udělal všem dětem, které nakazil, včetně Lupina.

„Pěkná smrtící kletba, Harry," řekl Tom a Harry se podíval dolů, měl strach, že Šedohřbet řekl příliš mnoho a Tom přišel na to, na čí straně vlastně Harry je.

„Díky," řekl. „Jmenuje se Fenrir Šedohřbet. Pořád se mně snažil napadnout, i když on... Ty … jsi mu vždy říkal ne. Je to vlkodlak.."

„Hnusná zvířata," řekl Tom a nehodlal se tím zabývat. „Musíme najít ten hrob.“

Harry se ujistil, že v okolí nejsou žádní další Smrtijedi a teprve potom se snažil pomalu projít přes keře po pravici. Neviděl žádné hroby, všude byla jen spousta rostlin.

„Kde je?"

Tom se zasmál. „Překvapuje mě, že sis toho ještě nevšiml, Harry. Je přímo před tebou."

Harry přimhouřil oči a sledoval zem před sebou, ale viděl jen velký keř s mnoha malými, úzkými listy na kterých byly malé, červené bobule.

„Taxus baccata," řekl Tom. „Také známý jako tis červený."

Harrymu poklesla brada. „Tvoje hůlka. Je vyrobená z tisu."

„To určitě ne."

Harry si nemohl pomoci. Vybuchl smíchem a konečně se zbavil stresu ze svého setkání s vlkodlakem. Smích mu opravdu pomohl, víc než cokoliv jiného.

„Dobře," řekl. „To bylo vtipné."

„Ano, taky myslím," řekl Tom vesele. „Viteál najdeš pod kořeny stromu.“

„To je strom?"

„Opravdu bys měl oprášit své botanické znalosti, Harry,“ řekl Tom pobaveně. Harry si pomyslel, že Tom má asi pravdu. Nikdy si neuvědomil, že tis je strom, nevěděl, kde leží Meropin hrob a nikdy by tohle místo nebyl schopný najít. Bez Toma by tenhle viteál nikdy nenašel.

Harry se naposledy podíval na strom – i když upřímně řečeno, vypadal pořád jako keř a řekl: „Nemám s sebou lopatu.!

 „Přestaň myslet jako mudla a začni se chovat jako kouzelník,“ řekl Tom a tentokrát Harry slyšel v jeho hlase podráždění.

„Promiň.“

„Zkus Tranemus. Stačí jen mávnout hůlkou.“

Harry mávl hůlkou a řekl: „Tranemus,“ okamžitě byl pokrytý hlínou od hlavy až k patě. Tis letěl vzduchem, stejně jako předtím Fenrir Šedohřbet, a dopadl za jeho záda.

„Příště možná  trochu menší silou,“ řekl Tom a díval se jak se Harry zbavuje hlíny.

Když se Harry konečně zbavil hlíny a písku, přiblížil se k velké díře, kterou po sobě nechaly kořeny stromu a nakoukl dovnitř. Dole zářilo něco stříbřitého. Očekával, že uvidí nějaký zašlý a rezavý předmět, nedivil by se, po těch letech v zemi, ale sluneční paprsky se od té věci odrážely, jako by to někdo právě vyleštil.

Harry přimhouřil oči. „Další pohár?“

„Ach!“ Řekl Tom, jako by i on viděl ten malý předmět poprvé. „Je to Havraspárský stříbrný kalamář.“

„Můžu se ho dotknout?“ Zeptal se Harry a pro jistotu dodal: „Není prokletý?“

„Je prokletý, ale tobě neublíží.“

 Harry sáhl do díry, ruku měl stále nad kalamářem a vzpomněl si na Ronovo zčernalé tělo. Polkl  a rozhodně sevřel ruku kolem chladného stříbra.

Nic se nestalo a Harry se s povzdechem posadil. Trochu s kalamářem zatřepal, aby odstranil všechnu hlínu a podíval se na něj zblízka.

„Krásný, že?“

„Jo, to je,“ řekl Harry, ale v jeho hlase chybělo přesvědčení. Vstal, oprášil si kolena a zastrčil kalamář do kapsy. Neviditelný plášť vrátil do batohu a nasadil si sluneční brýle.

„Dobrá práce, Harry."

Díky,“ řekl Harry, a vracel se pomalu zpátky přes bujnou vegetaci.

Pak uviděl Šedohřbetovo mrtvé tělo. „Co s ním uděláme?“

„Nech ho být,“ řekl lhostejně Tom. „Nakonec, tohle je hřbitov, ne?“

Harry v tom nenašel žádnou chybu.

Harry vyvažoval v ruce krabici s pizou a láhev s Pepsi a otvíral dveře. Po ranním lovu na viteály dostal hlad, ale nechtěl vstoupit do kuchyně, která byla stejně v ruinách a jen by mu znovu bolestivě připomínala co se stalo, proto jel do nejbližší restaurace.

Světla na chodbě svítily, ale Harry si byl jistý, že je zhasínal, když odcházeli.

„Myslím, že nejsme sami,“ zašeptal Tom.¨

Harry na nic nečekal, sundal náhrdelník z krku, rychle zavřel medailon a strčil ho do batohu, z kapsy vytáhl kalamář a zasunul ho tam taky, oba viteály ještě přikryl svým pláštěm.

Najednou něco upoutalo jeho pozornost. Lem jeho neviditelného pláště byl spálený. Možná stál v cestě smrtící kletbě, kterou zasáhl vlkodlaka?“

„Pottere?“ Snape vyšel ze salonu a podíval se na Harryho hruď. „Jsme sami?“

Harry zavřel tašku a přikývl. Snape znovu zmizel v obývacím pokoji a Harry šel za ním.

„Pottere, co se dnes v noci stalo v Bradavicích?“ zeptal se Snape ve chvíli, kdy Harry na stůl pokládal svůj nákup.

Harry se zamračil. „Myslel jsem, že o tom víte. Voldemort zaútočil.“

„Neříkej to jméno!“ Snape se zhluboka nadechl, jako by se potřeboval uklidnit. „Na co přesně zaútočil?“

„Kancelář ředitele. Zničil všechno.“

Snape se najednou posadil na pohovku, tvář měl strnulou. „Ředitelův portrét?“

„Ano, ten taky,“ řekl Harry a popotáhl si tričko. Neměl tušení proč tím byl Snape tak šokovaný. „Já…ehm…no, to o čem jsme mluvili v noci. Poslal jsem Hagridovi sovu. Někdo ji chytil, ale nevím kdo.“

Snape byl zpátky na nohou a tyčil se nad Harrym. „Napsal jsi, že chceš vidět Brumbálův obraz?“

„Ne, jen jsem požádal Hagrida, aby mě dostal do Bradavic. To je všechno.“ Harry se odvrátil od Snapea a slyšel zavrzání gauče, jak se Snape posadil.

„Proč jste.. tak..ehm… naštvaný?“

„Můj život závisel na tom portrétu!“ Vykřikl Snape. To přilákalo Harryho pozornost. Otočil se a nebyl si jistý, co znamená výraz na Snapeově obličeji. Vypada najednou tak zranitelně. „Byli tam vzpomínky,“ řekl Snape potichu. „Ve skleněných lahvičkách. Víš o nich něco?“

Harry si vzpomněl na zvuk tříštěného skla, když se šířily plameny. „Myslím, že jsou také zničené. Byl tam obrovský požár.“

Snape skonil hlavu.

„Nerozumím tomu,“ řekl Harry a zamířil k pohovce.

„Dovolte mi, abych vám načrtl budoucí scénář Pottere,“ řekl Snape a obličej měl skrytý za černými vlasy.

„Pokud se vám podaří porazit Temného pána, co si myslíte, že ministerstvo udělá s těmi, kteří stojí na jeho straně?“

„Azkaban?“ Předpověděl Harry a posadil se na pohovku vedle Snapea.

„To, nebo Mozkomorův polibek. Jak si myslíte, že ministerstvo potrestá muže, který zabil Albuse Brumbála?“

Harry polkl. „Ale Brumbál už umíral.“

„To víte vy, já to vím také. Ale nikdo tomu nebude věřit, nemám žádný důkaz.“

„Je mi to líto,“řekl Harry, protože netušil, co říct jiného. Všechno bylo tak nečekané.

 „Ušetřete mně svých sympatií,“ řekl Snape, zase svým starým tónem a zamračil se na Harryho. „Jen prostě dělejte svou práci. Už jste zničil medailon?“

Harry zavrtěl hlavou.

Snape přimhouřil oči. „Ty jsi takový blbec. Kdy už kon…“ Harry přitiskl Snapeovi ruku na ústa, aby ho umlčel.

„Dovolte mi, abych vám vyprávěl příběh,“ řekl Harry a odtáhl ruku. „Zničil jsem pohár, viteál číslo tři. Dnes ráno jsem našel Havraspárský kalamář, viteál číslo čtyři. Zničím ho ještě dnes. Mám medailonek, viteál číslo pět a v pravou chvíli ho zničím. Potřebuji medailon, protože nevím kde a co je viteál číslo šest.“

Snape se zamračil, ale nic neříkal.

 „Nikdy bych nenašel kalamář bez pomoci z medailonku,“ řekl Harry. „a pochybuji, že bych našel pohár tak rychle. Brumbál mě požádal, abych zničil viteály a to je to, co dělám.“

„Jen…Dávej si pozor na medailon. Skutečnost, že může myslet ti snad dost napoví.“ Snape si přejel rukou přes tvář a opřel se do pohovky.

„Takže Vol..ehm…Pán zla neříkal nic o včerejším útoku?“ Zeptal se Harry.

Snape zavrtěl hlavou.

„Jak to bylo při útoku na Prasinky?“

„Oh, o tom mluvil hlasitě. Byli jsme tam všichni.“

„Vy jste tam byl?“

 Snape otočil hlavu a nevěřícně se podíval na Harryho. „Já jsem Smrtijed, Pottere, v případě, že to uniklo vaší pozornosti.“

„Vy jste něco jako Smrtijed,“ řekl Harry s úsměvem. Snape si odfrkl. „Takže zaútočili na Prasinky, aby odřízli Bradavice od řádu?“

„Ale, ale, zdá se, že máte přece jen nějakou inteligenci v té své prázdné hlavě.“

Harry se usmál. „Já to věděl!“

„Je tu je ještě jedna věc, Pottere,“ řekl Snape. „Zítra večer, za soumraku, zaútočí Temný pán na Azkaban.“

„Azkaban?“ Zeptal se zmateně Harry.

„Má málo podpory. Pokusí se osvobodit svoje věrné, kteří jsou tam uvězněni.“

„Aha,“ Harry se díval dolů na kolena. „ Od dnešního rána má ještě o něco menší podporu, Narazil jsem na Šedohřbeta. A on..ehm…to nezvládl.“

„Zajímavé. Trénoval jste neodpustitelné, Pottere?“

Harry pokrčil rameny. „Šedohřbet mně taky nezval na čaj. Neměl jsem na vybranou.“

„Říkat si to, je určitě snazší,“ řekl Snape a zvedl se z pohovky. „Doufám, že se mé informace dostanou do správných rukou?“

„Jo,“ řekl Harry a podíval se na Snapea, neviděl žádné emoce, jeho tvář měla svůj obvyklý, lehce pohrdavý výraz. „Ještě se uvidíme.“

„Tím jsem si jistý. Na shledanou, Pottere.“

Snape vyplul z pokoje se známým zavlněním svého černého hábitu, Harrymu to připomenulo Bradavice a spolu s tím i Rona a Hermionu. Nemohl si pomoci, patřili tam, všichni.

Harry zavrtěl hlavou a přivolal si pergamen a inkoust. Napsal dvě stejné zprávy.

Kingsley,

sejdeme se u mě doma co nejdříve. Je to důležité.

Se zprávami poslal obě sovy – Ollieho i Hedviku. Nechtěl riskovat, informace, které chtěl předat byly velmi důležité.

Pak se posadil a začal jíst studenou pizu.

                            *****

To byl celkem dobrý den, pomyslel si Harry a v tu chvíli chtěl sám sebe proklít. Ron byl mrtvý a Hermiona... Najednou pochyboval, že ještě někdy bude nějaký další dobrý den.

Sice byla pravda, že našel viteál a zničil ho. Pak Snape a informace o útoku, předal je Kingsleymu a přes jeho neustálé otázky mu neprozradil svého informátora.

Možná to nebyl úplně špatný den, ale určitě ne dobrý.

„Jsi napjatý, Harry,“ řekl Tom a jemně ho líbal na tvář. I když už v něm Tom nebyl, Harry stále cítil teplo, které ho naplnilo.

Tom si lehl vedle něho a tiché kouzlo Harryho očistilo.

Nebyl to špatný pocit, ale určitě ne dobrý.

„Bude to lepší,“ řekl Tom.

Harry se něj podíval a zamumlal: „Asi za milion let, možná.“

„Pesimisto.“

Harry mlčel, přemýšlel. Je opravdu pesimista? V tuto chvíli by souhlasil, bez ohledu na to, co už se mu podařilo. Byli ve válce a lidé umírali. Na konci nebude skoro žádný důvod k radosti, bez ohledu na to, kdo vyhraje nebo prohraje.

„Poslední viteál získáme příští týden,“ řekl Tom a urovnal kolem nich deku. „Pak budou všechny moje viteály u tebe, v bezpečí.“

Harry se usmál a kupodivu se cítil lépe.

                                                        ******

Harry stál v obývacím pokoji, hůlkou mířil na Snapea, který stál naproti němu.

„Ale, ale,“ řekl Harry a hůlkou ledabyle mířil na Snapea. „Mám pro tebe návrh, Severusi. Mám pro tebe opravdu zajímavou nabídku, pokud mě chceš vyslechnout?“

Snape zvedl obočí, ale jinak se ani nepohnul.

„Mohu ti zaručit život, svobodu i nesmrtelnost, pokud ji hledáš,“ řekl Harry a pomalu šel ke Snapeovi. „Kdo jiný by ti to nabídl? Nejsi mučedník, Severusi. Pochybuji, že se těšíš na jistou smrt.“

Snape zíral na Harryho dlouho, na tváři stále svou masku lhostejnosti. Nakonec lehce přikývl: „Velmi dobře. Co mi nabízíte?“

Harry se posadil a zalapal po dechu. Vedle něj se pod dekou pohnul Tom.

„Zlý sen?“

Harry zamrkal. „Ne, to opravdu ne,“ řekl a opřel se o zeď. „Jen jeden fakt divný.“

Tom se přisunul k mladíkovi a zasmál se. „Ty a tvoje sny.“

Harry potlačil zasténání, kdyby jen věděl. Zavřel oči, ale ten sen ho stále znervózňoval. Proč se mu to zdálo? Je pravda, že potom, co mu Snape řekl, přemýšlel o způsobu, jak mu pomoci až válka skončí. Nebo spíše až skončí válka jejich vítězstvím.

Snape mu pomáhal a nejen jemu. A ztráta Brumbálova portrétu a vzpomínek pro něj byla určitě katastrofa. Mohl být odsouzený k trestu smrti. Ano, sice zabil Brumbála, ale bylo za tím mnohem více, ale Snape už neměl šanci dokázat svou nevinu.

Nakonec  možná ten sen dává smysl, chtěl pomoci Snapeovi. Přece jen má asi opravdu ten záchranářský komplex, jak mu to vždy říkala Hermiona. Myšlenky na Hermionu zahnaly spánek a Harry otevřel oči a rozhlédl se po pokoji.

Zamračil se. Na stole vedle deníku a medailonku stál i pohár a kalamář.

„Znovu napjatý?“ zeptal se Tom a přejel rukou po Harryho hrudi.

„Ten pohár a kalamář tam jsou pořád?“ Zeptal se Harry a jeho tep se zrychlil. Věděl Tom o zničení těch viteálů?

„Samozřejmě,“ řekl Tom a políbil Harryho. „Žil jsem v tomto pokoji dlouho. Tady jsem vytvořil svoje viteály.“

„Aha.“ Vlna úlevy zaplavila Harryho. Tom nic nevěděl, skvěle. „Předtím jsem je neviděl.“

„To mě nepřekvapuje,“ řekl Tom a přetočil se na mladíka. „Měli jsme plné ruce práce s jinou, mnohem příjemnější věcí, než je prohlídka interieru.“

„To je pravda.“ Harry políbil Toma a rozevřel stehna. Pokud Tom nevěděl, že zničil viteály, které měl hlídat, je úplně jedno, co vidí v jeho pokoji.