Haloweenská noc

 

 

Taková malá jednorázovka k Halowenu. Napadla mě v práci, při aranžování jedné výlohy. Můj věčný kritik Marek ji přečetl a odsoudil slovy: Červená knihovna Harryho Pottera. Chtěla jsem ji původně publikovat na Halowen, ale pak mě napadlo pokráčko...

 

 

 

 

 

Harry Potter seděl na svém oblíbeném místě v jedné z nejvyšších věží Bradavického hradu. Přes zábradlí zamyšleně sledoval svoje veselé a rozjařené spolužáky.

Dnes byl Haloween a všichni slavili. Nedivil se jim, cítili se v bezpečí. Voldemort byl mrtvý, nic už jim nehrozilo. Užívali si zábavy plnými doušky a Harry jim to z plného srdce přál.

Odtrhl oči od barvitého dění dole a podíval se na vyřezané a osvětlené dýně, které se vznášely na úrovni jeho očí a mezi nimi poletovali papíroví netopýři.

Najedou uviděl Filchovu kočku, která bláznivě poskakovala na zadních nohách. Harry si zpočátku myslel, že na ni někdo použil nějaké zábavné kouzlo, teprve po chvíli mu došlo, že kočka se snaží chytit papírové netopýry. Usmál se, dokonce i ta kočka si našla zábavu.

Pohodlně se opřel o zeď a sledoval kočku. Zajímavé, pomyslel si, nikdy bych neřekl, že je tak mrštná. Kočka mávala tlapkami a vyskakovala v marné snaze něco chytit.

Najednou otevřeným oknem vletěl tmavý stín a Harry ztuhl. Netopýr, usmál se vlastnímu strachu a znovu se uvolnil.

Malý tvoreček vletěl dovnitř a byl asi zmatený světlem dýní, skoro se zastavil ve vzduchu. Bohužel, si toho všimla i kočka, ztuhla a přikrčila se skoku. Harry ji s úsměvem pozoroval a v duchu jí přál úspěch, ale v tom mu došlo, že tohle je opravdový, živý netopýr.

Vyskočil ve stejnou chvíli jako kočka, která byla přece jen o něco rychlejší a stihla malého tvorečka seknout drápem. Pak zaregistrovala Harryho a se vzteklým zaprskáním utekla.

Harry se sklonil, zvedl drobné stvoření a pozorně si ho prohlížel. Vlastně vidím živého netopýra poprvé, pomyslel si překvapeně a pozoroval tvorečka ve svých dlaních.

Vypadalo to, že žije, malý hrudník se pohyboval a Harrymu se zdálo, že slyší i jeho dech. Potom otevřel oči a Harryho zamrazilo, byly černé, jako hladina jezera v noci a podivně známé..

Tvoreček je přivřel, když se snažil pohnout jedním křídlem.

„Ta potvora tě zasáhla, že? Nic si z toho nedělej, postarám se o tebe.“ Uklidňoval netopýra Harry.

Chvíli přemýšlel. Když půjde do jejich koleje, budou tam v tuto chvíli pravděpodobně sami. Ale za chvíli bude končit oslava a společenská místnost se zaplní jeho spolužáky. Rozhodně nestál o věty jako: „Oh, Harry to je krásný netopýr. Podívej na ten čumáček a ouška. Ten je krásný, můžu si ho pochovat? Nebo: Fuj to je příšera. Harry, jak se ho můžeš dotknout. Vypadá jako myš s křídly. A smrdí, určitě má nějakou nemoc, fuj!

Tak co, Harry? Oslovil sám sebe a promýšlel další možnosti. Hagrid, ten by ho určitě nevyhodil, ale už je dávno po večerce, i když na druhou stranu ta oslava je taky po večerce. Ale ne, Hagrid tady měl dnes tu svou...Madam nevímjakdál. Rušil by. Další je Pomfreyová...Ne, nenávidím ošetřovnu a ona by určitě taky nebyla nadšená.

Takže je to na tobě, Harry. Být kapitánem famfrpálového družstva se někdy vyplatí, liboval si mladík, když otevíral úzké dveře vedle obrazu Tučné dámy. Mávl hůlkou a malou místnost osvětlily plameny krbu a dvě silné svíce na stole.

Harry přistoupil ke stolu a díval se na malého tvorečka. Vypadalo to, že je v bezvědomí, ale dýchal. Harry ho vzal jen do jedné dlaně a hůlkou na stůl přivolal jeden svůj čistý ručník a opatrně na něj tvorečka položil.

Potom se vydal ke své skříni a pozorně si prohlížel malé, barevné  lahvičky, které měl schované pro případ nouze. Opravdu nesnášel ošetřovnu a raději si pomohl sám. Některé z lektvarů byly dokonce jeho dílo, byly sice méně účinné, ale jemu to stačilo.

Podíval se ke stolu a s povzdechem sáhl po lahvičce, která stála stranou od ostatních. Podíval se na ni  a pozoroval  zelenou barvu lektvaru, v lahvičce ho bylo opravdu už málo...

Ale co, řekl si. Já ho teď nepotřebuju a když bude nejhůř, můžu si ho opatřit znovu.

Vzal lahvičku a položil ji na stůl. Z koupelny donesl vatu, gázu a teplou vodu a posadil se na židli.

Vzpomínal, co jim říkal Hagrid o ošetřování zvířat: Musíte s nimi mluvit, musíte je uklidnit a ošetřit co nejrychleji, stále si s nimi musíte povídat, váš hlas odvede jejich pozornost od bolesti.

Tak dobře, jdeme na to.

 Ale o čem mám, proboha, mluvit s netopýrem?

Váhavě, pomalinku natáhl ruku a přisunul ručník ke kraji stolu. Jemně pohladil sametovou kůži. Cítil, jak se netopýr zachvěl, jeho kůže byla teplá a sametově jemná a Harry cítil, jak pod tou kůží divoce tepe srdce.

Musím ho uklidnit, je vyděšený, pomyslel si.

Potichu si odkašlal a váhavě, potichu promluvil, skoro šeptal. „Neboj se, pomůžu ti. Tady ti nikdo neublíží. Sice jsi můj první pacient, ale slibuju, že se budu snažit. Budu s tebou mluvit, ale nemůžu ti říkat netopýre. Tak prvně ti vybereme jméno, souhlasíš?“

Harry se díval na tvorečka a zdálo se mu, že přivřel oči, jakoby souhlasil. Nesmysl, nejspíš má bolesti, pomyslel si Harry.

„Myslím, že nestojíš o žádné jméno jako je Čumáček, Šmudlík nebo něco podobně šíleného, že? Jsi netopýr a mě nic nenapadá, budu ti říkat jen Nete, jo? Vím, že to není nic moc, ale k tobě se to hodí.“ Harry se díval na netopýra, na Neta a zdálo se mu, že sklonil hlavu na souhlas.

Merline, já už opravdu blbnu, řekl si Harry. Mluvím tady s netopýrem a myslím si, že mi rozumí. Povzdechl si a odtrhl kousek vaty a namočil ji do vody.

„Bude to trochu bolet, Nete, ale musím to vyčistit. Nemyslím si, že by Norriska běhala někde venku, ale bude to lepší. Bude to trochu štípat a musím se podívat, co ti vlastně udělala, ale nemusíš mít strach. Sice jsi můj první pacient, ale už mnohokrát jsem ošetřoval sám sebe. Nesnáším ošetřovnu, víš. Snažím se chodit tam co nejmíň. Madam Pomfreyová, to je naše ošetřovatelka, je docela přísná, sice rozumí tomu, co dělá a myslím, že je fakt dobrá, ale připomíná mi kvočnu. Jak se dostanu na ošetřovnu, ztvrdnu tam nejmíň tři dny.“

Harry mluvil tiše a zlehounka ošetřoval ránu, přitáhl si svíci a v mihotavém světle pozoroval zranění.

„Vypadá to dobře,“ řekl tiše a jemně Neta pohladil. Pod rukou cítil jak se zvířátko zachvělo. „Neboj, neublížím ti. Už to nebude dlouho trvat. Rána je vyčištěná a je docela hluboká a dlouhá, ale dám ti na to lektvar. Trochu se vyspíš a zítra už budeš v pořádku.“ Sliboval tiše Harry a stále hladil Netovo malé tělo. Zdálo se mu, že se Net trochu uklidnil, tedy do doby než slyšel slovo lektvar. Harry se musel usmát, opravdu vypadal vystrašeně a dokonce se snažil mávnout křídly..

„Neboj se. Nevím, co víš o mně a o naší škole. Ale jak se tak dívám, asi víš o mém talentu na lektvary,“ řekl ironicky mladík. „Nemusíš mít strach, nevařil jsem je. Tedy některé ano, ale pomáhala mi přitom Hermiona. Ale pro tebe tady mám zbytek Hojícího dryáku, vařil ho Snape. To je náš učitel lektvarů. Musím přiznat, že lektvarům rozumí, a nejen jim. Měl bys ho vidět, chodí pořád celý v černém, je záhadný a nesnáší mě. Rád bych se učil, ale když jsem ve třídě, znervózním a dělám pitomosti. Nevím, proč na mě tak působí. Tenhle lektvar jsem si vzal při jednom trestu s ním, vím, že to nebylo správné, ale opravdu jsem ho potřeboval.

Neměl jsem zrovna pohodové prázdniny, víš? Bydlím u Dursleyových, jsou to moji příbuzní, ale nechovají se tak. Obvykle to nebylo tak špatné, musel jsem sice hodně pracovat, ale jinak se mi klidili z cesty. Myslím, že ze mě měli strach. Letos to bylo horší, protože Dudley, to je můj bratranec, měl u sebe svoje kamarády. Nemohl jsem se bránit a byli v přesile a když jsem nebyl dost rychlý...Nebylo to příjemné, už se tam nevrátím. Nikdy.“

Harry se zamyslel a jemně hladil netopýra. Proč mu to vlastně vyprávím?

„Nevím proč ti to vlastně vyprávím.  Asi proto, že neumíš mluvit, ale vím, že mi rozumíš. Neřekl jsem o tom nikomu, dokonce ani svým přátelům. Nechci je tím zatěžovat, víš. Měli jsme dost problémů i bez toho a oni jsou teď konečně šťastní. Znal jsi Voldemorta, že? Je mrtvý, zabil jsem ho. Jsem vrah a oni mě oslavují. Dneska se všichni bavili, ale já nemůžu. Změnil jsem se, zabil jsem. Vím, že to byl netvor, že si to zasloužil, ale.... „

Harry na chvíli zmlkl a otevřel malou lahvičku, vzal si malé kapátko, které udělal ze sirky, a nabral opatrně zelenou kapalinu. Stiskl netopýra trochu pevněji a trochu mu roztáhl křídlo, jemně nanášel lektvar na ránu.

„Tak, vidíš. To nejhorší už je za námi. Musíme jen chvilku počkat, než lektvar začne působit, pak ti to zavážu a ráno už budeš v pořádku. Závidím ti, odletíš a necháš za sebou všechny starosti, aspoň já se tak cítím, když letím na koštěti. Ve vzduchu jsem opravdu šťastný, z té výšky všechny moje problémy vypadají tak nicotně.

 No vida, lektvar už působí, rána se zaceluje, ale ještě nemůžeš letět a ani hýbat křídlem, proto ti ho zavážu a ráno tě pustím, jo?“

Harry potichu mluvil a připadalo mu, že Net mu rozumí, divil se, jak byl klidný, čekal, že bude škrábat a bránit se, ale on se tiše podrobil jeho péči. Jako by věděl, že to opravdu potřebuje a že mu neublíží. Divné, nevěděl jsem, že jsou netopýři tak inteligentní, pomyslel si mladík, když konečně dokončil obvaz a kriticky pozoroval své dílo.

„Tak a je to. Není to nic moc, ale do rána to bude stačit, důležité je, že nemůžeš hýbat křídlem. Teď tě položím tady k ohni, aby ti bylo teplo. Nemusíš se bát, nespálíš se, je kouzelný a plameny ti neublíží. Za chvilku přijdu a půjdeme spát. Zítra je neděle a nemusím na vyučování, ráno ti ještě zkontroluji zranění a když budeš v pořádku, pustím tě.“

Harry uklidil stůl a na stole nechal ležet jen prázdnou lahvičku od lektvaru. Ručník se svým pacientem položil před krb, chvíli ho spokojeně pozoroval a odešel do koupelny.

Malý netopýr otevřel oči a poslouchal, když uslyšel šumění sprchy, zvedl se vrávoravě na nohách a seskočil na zem. Bez jednoho křídla byl podivně neohrabaný a když dopadl na huňatý koberec před krbem, bolestně zapištěl. Chvíli ztuhl a sledoval dveře, ale sprcha byla stále slyšet. Najednou začal růst a před krbem už neležel malý, vystrašený netopýr, ale vysoký, štíhlý muž v černém hábitu. Severus Snape, učitel lektvarů a ředitel Zmijozelské koleje stál u krbu v pokoji kapitána nebelvírského famfrpálového týmu a pozorně se rozhlížel po malém místnosti.

Podíval se na své zavázané rameno a pohrdavě se zašklebil, opravdu nic moc, pomyslel si.

 Rychlým krokem přešel ke stolu, kde ležela prázdná lahvička, zvedl ji zdravou rukou a přičichl k ní. Opravdu je to můj lektvar, pomyslel si, když poznal vůni složky, kterou do svého lektvaru přidával. Ten malý, drzý, nebelvírský pitomec je navíc ještě zloděj. Já mu ukážu!

Ano, možná je zloděj, ale zachránil mi život, pomyslel si překvapeně muž. Mohl mě nechat té kočce, nebo prostě odejít a nechat mě napospas osudu, vykrvácel bych. Místo toho mě ošetřil a zcela nezištně mi dal poslední a pro něho určitě velmi cenný lektvar.

Muž se znovu pozorně rozhlédl po místnosti, nebyla moc velká. Na jedné straně krb a pár polštářů. Na druhé straně byla obyčejná, neustlaná  postel a pod oknem stál stůl, vedle něho knihovna  a skříňka, ze které Potter vytáhl lektvary. Muž se k ní přiblížil a opatrně ji otevřel, přičichl k jednotlivým lektvarům. Zdály se docela dobré, sice poněkud slabší než jaké dělal on, ale rozhodně by nikomu neublížily.

Z koupelny už nebylo slyšet nic, zřejmě už skončil , pomyslel si. Co teď? Odletět nemůžu a ven taky ne, každou chvíli se může vracet to stádo tupců, kteří si říkají studenti. Nevadí, mám svou pověst a půjdou mi z cesty.

 Ale najednou se mu nechtělo opustit malý pokojík, cosi mu našeptávalo, že má zůstat, že ještě není konec....

Ale zůstat tady s Potterem? Ovšem, proč ne? Vyspím se u krbu, ráno mě pustí a nikdy se nedoví koho vlastně ošetřoval.

Když se Harry vrátil do pokoje uviděl Neta, který ležel na koberci před krbem. Opatrně ho vzal a položil zpátky na ručník.

„Co s tebou ty neposlucho? Nemůžeš se hýbat a já se musím vyspat, nemůžu tě celou noc hlídat. No nejsi moc velký, vezmu tě k sobě do postele,“

Netopýr divoce zamával jedním křídlem.

„Neboj se, maličký. Postel je dost velká pro oba. Ty moc místa nezabereš a já taky ne. Navíc budeš hezky v teple.“

Harry přistoupil k posteli a odložil mokrý ručník. Přehrabal postel a našel pyžamo, natáhl si kalhoty a viděl, jak ho netopýr upřeně pozoruje. Ten pohled byl tak zvláštní, tak žhavý...

Rozpačitě vzal netopýra i z ručníkem a položil ho vedle sebe do postele a lehl si k němu. Mávnutím hůlky zhasil světla. Jemně hladil sametový kožíšek a zavřel oči.

Po chvíli je s povzdechem otevřel. Cítil malé tělíčko vedle sebe, slyšel jeho dech a poznal, že jeho společník také nespí.

Bylo to tak nezvyklé. Sice někdy ještě přespával s ostatními v nebelvírské ložnici, kde rozhodně nebyl sám, ale ještě nikdy neležel tak blízko někoho jiného, živého.

Cosi ho nutilo, aby mluvil, aby se svěřil se svým trápením. Nepřemýšlel a poslechl to podivné nutkání. Je to jen netopýr, ale to teplé tělíčko ho ujišťovalo, že dělá správnou věc.

Tiše promluvil do tmy: „Víš, je to zvláštní. Ještě nikdy jsem s nikým nespal. Tedy myslím v jedné posteli, a vlastně ani jinak. Je to ironie, že? Všichni mě oslavují, myslí si jak jsem společenský a kolik mám známostí. A já jsem sám.

 Smutné, že? Je mi sedmnáct a ještě jsem neměl holku a myslím, že ani mít nebudu. Nelíbí se mi. Jsou.... nevím, tak měkké, rád se na ně dívám, to ano. Ale že bych s nějakou něco měl... Ne! Víš, to je další věc, která mě trápí. Myslím, že jsem na kluky. A to je špatné, Dursleyovi mi to říkali.

On Dudley, je taky … A podle nich to má ode mě, prý jsem zrůda a nakazil jsem i jejich syna. Tady, v Bradavicích se o tom taky nemluví, ale vím, že je tady několik takových párů. Kdybych byl normální, jako oni, možná bych taky mohl někoho mít. Ale takhle...jen se někde objevím, už o tom všichni mluví. Mimoto jsou to moji spolužáci, nemůžu jen tak přijít a říct, hele, jsem gay, co kdybychom si vyšli. Jo, líbí se mi kluci, teda ne úplně. Moji spolužáci jsou ještě děti, vím, řekneš si, že jsem stejně starý jako oni. Ale nejsem, nemůžu být, po tom co se stalo. Chtěl bych, moc, ale nejde to. Potřebuju někoho kdo mi rozumí, kdo ví, čím jsem musel projít a nikoho takového neznám. Myslel jsem že možná Lupin..., ale ten má Nymfadoru. Paradox, že? On je vlkodlak a našel si holku a já? Já jsem Vyvolený a jsem sám...

Víš, že se mi líbí Snape? Náš učitel lektvarů, možná proto jsem v jeho hodinách takové nemehlo. Líbí se mi už od šestého ročníku. Měl jsem jeho knihu, nevěděl jsem, že je jeho. Byla Princeova a já jsem dlouho netušil, že je to on. Ale i když to byla jen stará učebnice, psal do ní svoje poznámky, postřehy. Nejprve mi to hodně pomáhalo v lektvarech, tehdy jsme měli jiného učitele.

Ale potom jsem si ho oblíbil, myslím Prince, líbil se mi jeho humor, postřehy, sarkastické poznámky. Pak jsem zjistil čí je to kniha.

Nemohl jsem ho už nenávidět, ne po tom co jsem si ho tak oblíbil. Kdybys ho znal, možná, že bys mi rozuměl. Je tajemný, přísný, jeho hlas je jak tekuté hedvábí – zraňuje i hladí.

Nikdy se nedoví co k němu cítím, vysmál by se mi. Je ředitelem Zmijozelské koleje a já jsem jen pitomý Nebelvír. Nenávidí mně, nenáviděl i mého otce.“

Harry nevěděl proč to všechno vypráví svému malému svěřenci, jako by ho k tomu něco nutilo. Jako by někdo chtěl, aby otevřel své srdce právě teď a právě tomu malému stvoření, které mu nerozumělo

Net ležel tiše vedle něj a Harry ho lehounce hladil. Jeho kůže byla teplá, sametová..... ale něco bylo špatně!

Harry cítil jak se mu zježili chloupky na krku, stále hladil teplé tělo, které najednou nebylo malé. Ztuhl. Pod rukama cítil pevné, teplé tělo a na krku ho zalechtaly jemné vlasy. Na stehnech cítil...Merline, je to muž! Leží v posteli s nějakým chlapem.

Harry se rychle odsunul, nějak zapomněl, že leží v posteli a spadl na zem. Zmateně zašátral po polštáři a našel brýle. Hůlku! Kde mám hůlku? Pomyslel si šokovaně, když slyšel, že i ten neznámý je vzhůru a právě se posadil. Pak uslyšel hlas, hlas který slyšel téměř denně ve škole a každou noc ve svých snech.

„Pane Pottere! Můžete mi vysvětlit, co se tady stalo?“

Zavřel oči a ruce mu poklesly, hůlka by mi byla na nic, pomyslel si. Otevřel oči a podíval se na svou postel, uviděl pouze stín sedícího muže.

„Profesore? Já nevím...Spal jsem a najednou...“

„Nelžete Pottere. Nespal jste a já taky ne. Můžete rozsvítit?“

„Nemůžu najít hůlku, pane. A opravdu jsem sp..“

„Pottere, nespal jste a hůlku máte na stolku.“

Harry natáhl ruku a opravdu, byla tam. Pevně ji sevřel v dlani a poslušně mávl a v krbu se rozhořel oheň. V jeho mihotavém světle Harry rozeznal Snapeovi ostré rysy. Zavřel oči. Jsem mrtvý, mrtvý. Jen by mě zajímalo do jakého lektvaru může použít moje části, až mě rozdrtí.

„Pottere, pro Merlina, můžete vstát z té země a postavit se?“

„Ano, pane,“ řekl tiše Harry a pomalu se začal zvedat. Postavil se a rozpačitě zůstal stát, na sobě měl jen tenké pyžamové kalhoty.

„Profesore...Já asi bych se měl oblékno..“

„Nemusíte, pane Pottere. Viděl jsem už všechno. Vzpomínáte?“

Ne, ne. Tohle není pravda. To se mi zdá. Nemůže to být Net, podíval se na Snapeovo rameno a zavřel oči. Je to on! Merline, řekl jsem mu všechno, všechny svoje obavy, starosti, trápení. A co hůř, řekl jsem mu, že... Harry cítil, jak se červená a znovu zavřel oči. Čekal na smršť sarkastických a posměšných poznámek.

Za svými zády ucítil pohyb a do zad se mu opřelo teplé tělo. Tichý hlas mu vyvolal mrazení v zádech.

„Pane Pottere, myslím, že si budeme muset něco vyjasnit. Dnes večer jste byl po dlouhé době zcela upřimný a otevřený. Myslím, že si máme o čem povídat, ale nejprve bych vám chtěl poděkovat.“

Merline, co se děje? Snape mu děkuje a chce s ním mluvit? Dokonce mě ani neproklel.

Harry si proti své vůli vychutnával to teplé tělo, které se k němu tisklo, koupal se v sametovém hlasu a nevnímal slova. Probrala ho pevná ruka na jeho rameni a hlas nabral na ostrosti.

„Pane Pottere, na něco jsem se vás ptal. Odpovězte.“

Harry se otočil čelem k profesorovi, byl tak blízko, cítil jeho dech.

„Pottere!“

Harry zamrkal a probral se ze svého opojení.

„Pane... Já.. ehm...asi jsem neposlouchal.“

„Jako vždy, že? Ptal jsem se, co jste udělal. Neměl jste v ruce hůlku a přesto jste zrušil moji přeměnu. Nemělo by to být možné.“

„Já... Opravdu jsem nic neudělal, pane profesore. Jen jsem ležel a hladil Neta.., tedy vás.“ řekl Harry s ruměncem na tváři.

Snape ho pozoroval, kupodivu mu věřil. Bylo to divné, opravdu divné. Odstoupil od mladíka a posadil se znovu na postel, chvíli váhal a nakonec Potterovi naznačil, aby se také posadil.

Mladík chvíli váhal, ale poslechl a posadil se na kraj postele, co nejdál od svého učitele. Poslepu zašátral v peřině, vytáhl zmuchlaný vršek od pyžama a rychle si ho natáhl.

Snape byl potichu a přemýšlel, Harry se neodvažoval ani pohnout a skoro nedýchal, aby ho nerušil.

Konečně se starší muž zvedl a začal přecházet po místnosti.

„Pottere, řekněte mi co  jste dělal celý dnešní večer.“
„No, profesore. Nemyslím, že bych...“

„Pottere, nezajímá mě co si myslíte a nemyslíte. Prostě mi co nejstručněji řekněte, co jste dělal dnes po večeři až do doby, kdy jsem ležel vedle vás.“

Harry na něj překvapeně koukal a váhavě začal vyprávět: „Byl jsem na večeři s Ronem a Hermionou a pak jsme šli hned do věže, chtěli se připravit na dnešní večer a já jsem šel s nimi, kolem osmé jsme šli dolů. Chvíli jsem tam byl s nimi, ale pak jsem odešel a procházel jsem se po hradě a nakonec jsem šel do věže, kde jsem vás našel. Předtím jsem tam seděl, nevím jak dlouho, možná půl hodiny. No a pak už to víte.“

„Chci to slyšet od vás. Třeba přijdeme na něco, o čem nevím. Pokračujte.“

„No..., já ..hm...pozoroval jsem dýně a papírové netopýry a pak jste přiletěl a zranila vás Norriska. Vzal jsem vás do svého pokoje a ošetřil, pak jsem se osprchoval  a vzal jsem si vás do postele a další už víte.“

Rychle ukončil své vyprávění Harry a byl znovu červený . Merline opravdu to znělo tak pitomě, fakt řekl, že si ho vzal do postele?

Snape pozoroval mladíka s určitým pobavením, ale jeho vyprávění bylo v celku výstižné. On sám ten večer nebyl na večeři, místo toho procházel hradem a nakonec na sebe vzal svou zvěromágskou podobu a letěl. Nesnášel Halloween a spolu s ním i všechny ty oslavy.

Merline! Ano, to bude ono!

„Pottere, máte tady Dějiny bradavické školy?“

„Co?“ Zeptal se Harry vyděšeně, snad si nechce číst?

„Pottere, máte, tady, knihu, Dějiny,  Bradavické, školy?“ odsekával Snape jednotlivá slova.

„Jo, mám, tamhle na polici. Potřebujete ji? Teda nemyslím, že je teď vhodná doba na čtení, ale klidně vám ji půjčím....“

Snape nečekal až mladík dopoví, nechtěl se zrovna teď rozčilovat nad jeho nechápavostí. Přistoupil ke knihovně a přeletěl knihy pohledem. Sáhl po tlusté knize, která  byla pod různými příručkami o famfrpálua a bezohledně je shodil na zem.

Knihu položil na stůl a zuřivě začal hledat v jejích stránkách. Harry k němu s obavami přistoupil. Jestli se zbláznil...

Snape zřejmě našel, co hledal a přečetl si jednu stránku a knihu opatrně sevřel oběma rukama.

Otočil se na mladíka a chvíli ho pozoroval. Hlavou mu divoce vířili myšlenky, bylo to tak, jak si myslel. Mám mu to říct, myslel to opravdu upřímně? Musel, odpověděl si sám, jinak by magie dnešní noci nemohla pracovat. Dobře, v pořádku, Potter to zřejmě myslel vážně. Ale co já? Opravdu to chci? Nikdy jsem o něm nepřemýšlel, je to můj student a....

Není jen tvůj student, je to tvůj spolubojovník, spoléhal na tebe a ty na něho. Není takový, jak si ho představuješ. Je mladý, atraktivní.... Stop! Přerušil Snape hrubě myšlenky, které na něho útočily.

Díval se na mladíka jako by ho viděl poprvé a asi opravdu ho poprvé viděl takového jaký byl. Bez přízraku jeho rodičů, bez Brumbálových náznaků. Najednou viděl jen mladého muže, kterého si vážil pro jeho odvahu a obětavost. Najednou viděl mladíka, který byl nucen vzdát se svého dětství a předčasně dospět, ale musel se ujistit...

„Pottere, to co jste mi říkal, tedy  Netovi, myslel jste to upřímně?“ zeptal se tiše.

„Pane já nerozumím... Proč?“

„Pro jednou mi věřte, je to důležité. To co jste mi říkal bylo upřimné a pravdivé?“

Harry se na něj zmateně díval, měl sto chutí lhát a říci, že to byla lež, jen sen.... Něco mu napovídalo, aby řekl pravdu. Podíval se na svého učitele, který jeho pohled vážně opětoval. No horší už to být nemůže, ne?

„Ano, pane. Myslel jsem to opravdu vážně. Každé slovo byla pravda.“

Tak a teď mě zabije, pomyslel si mladík, když k němu starší kouzelník přistoupil a jemně mu zvedl bradu a podíval se mu do očí. Váhavě se zadíval do jeho černých. Ke svému údivu v nich neviděl nenávist, ani posměch jen...

Ne! Zakázal sám sobě a nevěřícně couvl.

Snape ho chytil za rameno a přitáhl ho k sobě, chvíli ho držel v náručí a pak ho váhavě odstrčil. Položil knihu znovu na stůl a ukázal mu na odstavec s jediným slovem: „Čti!“

Harry poslechl a s překvapením se začetl do řádků:

 

V době Haloweenu je magie hradu nejsilnější. Dalo by se říci, že hrad ožívá. Mocné síly probouzí k životu naše nejhlubší touhy. Mají moc pomoci zbloudilým a ztraceným duším najít správnou cestu.

Ovšem neobjevují se vždy a každému, nedají se zaplatit penězi a zlatem, nedají se podplatit a vynutit. Jediné co je třeba, je čisté a otevřené srdce a upřímné vyznání, pak se magie haloweenské noci projeví a pomůže. Ovšem ti, co pomoc  přijmou jsou svázáni navždy, jejich magie bude propojena a není cesta zpět.

 

Harry dočetl a zmateně se díval na těch pár řádků. Neříkalo mu to absolutně nic, tedy skoro nic. Jasně byl Haloween, to pochopil. Ale o jaké moci a magii to ta zatracená kniha mluví?

S otázkou v očích se podíval na Snapea.

„Pottere! Co se učíte v Dějinách?“

„No, profesore. Máme Binse, jak víte a... Nevím, pane.“ Přiznal zahanbeně a sklopil hlavu.

„Chápu. A protože tady zrovna není slečna Grangerová, vysvětlím vám to.. dnes je Haloween, říkají, že je to noc kouzel a tato kniha nám to potvrzuje. Tím, že jste mi pomohl a otevřel jste mi své srdce, jste nevědomky upozornil magické síly na nás dva. Já jsem si od vás nechal pomoct a vyslechl jsem vaše vyznání a magie hradu zřejmě usoudila, že musí zasáhnout a zrušila moje kouzlo. Objevil jsem se před vámi, takový jaký jsem.“

Harry na něho překvapeně koukal a nakonec ze sebe vykoktal: „To tedy znamená, že my dva bychom mohli....mohli bychom být.....mohli bychom se scházet?“

„Harry,“ řekl Snape unaveně. „Nemůžeme se scházet, pokud přijmeme pomoc magie, bude to navždy, není cesta zpět. Ještě než se rozhodneš, ti musím říci, že to co jsi svěřil Netovi, zůstane jen mezi námi, nikdo se nic nedoví a nebude to pro tebe mít žádné následky.“

Harry se překvapením chvíli nezmohl na slovo, on mu tyká a snad i souhlasí...

„Profesore, je toho na mě trochu moc. Ale znamená to, že souhlasíte? Říkal jsem, že jsem divný a...“

„Nejsi divný, homosexualita je přirozená a vrozená, nemůžeš ji ovlivnit ani potlačit. V našem světě je povolená, dokonce jsou povoleny i svazky stejných pohlaví.“

„Dobře, dobře. Pochopil jsem, i tady ve škole jich pár je. Jen ještě....Nenávidíte mě a přitom se mnou chcete..?“

Snape se na něho díval jedním ze svých neproniknutelných pohledů. Můžu mu věřit? Ptal se v duchu sám sebe. Ano, dokonce musím, musím otevřít své srdce, stejně jako on.

„Není to tak docela pravda. Připomínáš mi svého otce a dával jsem ti to vždy najevo. Ale ve válce se mnohé změnilo, začal jsem k tobě cítit obdiv, ale bylo pro mě jednodušší chovat se tak, jako před tím.“

V Harryho srdci se rozhořelo světýlko naděje....Možná mu magie hradu opravdu pomůže, možná našel jednu osamocenou duši a ta se připojí k té jeho...

„Cítíte ke mně jen obdiv, nebo ještě něco....?“ Zeptal se a v jeho hlase Snape mohl slyšet naději, strach i touhu. Jen musí i on odhalit své nitro...

„Pottere...ano cítím k tobě mnohem, mnohem víc. Jen jsem si to nechtěl přiznat. Jsi mladý, atraktivní a populární. Jsem dost starý na to, abych mohl být tvým otcem. Pro Merlina studoval jsem s tvým otcem...“

Harry se díval na svého učitele a v plamínek v jeho srdci rostl a rostl. Přistoupil k Snapeovi a tiše se zeptal. „Pane, co musíme udělat, aby....,“

Snape se překvapeně nadechl, čekal odmítnutí, byl připraven znovu zavřít své srdce pod ledový krunýř.

 Cítil dech mladého muže na své tváři, stál těsně u něj a vzhlížel k němu s odhodláním v zelených očích.

„Souhlasíš?“ Zeptal se tiše.

Harry rozhodně přikývl a než se stihl znovu zeptat, Snape ho políbil.

Harry cítil teplé rty na svých, polibek byl lehounký a nesmělý, ale měnil se na majetnický a panovačný a Harry se rád podrobil a pootevřel ústa. Vpustil do svých úst jazyk a dovolil mu zkoumat a dobývat. Po chvíli se osmělil a i on začal polibky vracet a zapojil do hry svůj jazyk. Najednou je oba zalila vlna tepla a ze zdí kolem nich vyšlehli zelené paprsky, které omotaly jejich těla, jemně je hladily a laskaly a postupně se stávaly jejich součástí. Pouze na jejich zápěstí zůstali dva jemné paprsky, které se pomalu měnily do podoby stříbrného hada se zelenýma očima.

Harry ani nevěděl jak a kdy polibek skončil, nevěděl jak dlouho trval, klidně to mohli být minuty, hodiny, nevěděl. Jen ohromeně zvedl ruku blíž k očím a obdivoval stříbrný náramek.

„Tak to byla haluz,“ uniklo mu překvapeně.

Snape se na něj zamračeně podíval a řekl: „Pokud tento..... výraz znamená ohromení souhlasím.“

Harry si nevšímal jeho narážky a dál studoval náramek, pak se zeptal: „Co teď, vypadá to, že magie se projevila a spojila nás. Co bude dál?“

„Zítra budeme muset jít za panem ředitelem a za ředitelkou tvojí koleje a informovat je o našem vztahu. A potom samozřejmě informovat i zbytek školy,“ ušklíbl se Snape a s pobavením sledoval zděšení na mladíkově tváři.

„Myslíte, že...? Opravdu to musíme oznámit? Tedy, nechci to tajit, nestydím se za to. Ale takhle najednou....Dokážete si to představit?“

„Je mi líto, ale znovu budeš v centru pozornosti, Harry. Ale jak by sis představoval to postupně..?“

„No, tak nějak....prostě bych řekl, že jsem našel někoho, kdo mi rozumí a scházím se s ním a..... A to by asi nešlo, že?“Zeptal se rozpačitě Harry.

Snape se na něj s úsměvem díval a Harry si uvědomil, že vlastně vidí poprvé jeho úsměv. Najednou mu na ničem nezáleželo, konečně našel spřízněnou duši a rozhodně ji nenechá odejít.

„Dobře, zítra půjdeme za Brumbálem a ….“

„Za panem ředitelem, Pottere. Stále jsem tvůj učitel a o členech sboru budeš mluvit s respektem.“

„Dobře, budu. Ale co my? Jak jste právě řekl, pořád jste můj učitel. Nebudete mít problémy? Budeme muset čekat se..?“

Snape se rozesmál, opravdu upřímně a ze srdce a v této chvíli věděl, že udělal správnou věc. S tím klukem se rozhodně nudit nebude a může ho učit...

Ještě se smíchem v očích mu odpověděl: „V tomto případě nevadí, že jsi můj žák, magie je mocnější než naše zákony a předpisy. Nikdo nemůže náš svazek zpochybnit. Na co chceš čekat?“

Harry ho s úžasem pozoroval, byl tak jiný a přesto to byl on. Hned vzápětí si uvědomil na co se ho vlastně ptal a zčervenal.

Snape k němu přistoupil a znovu ho políbil, tentokráte to bylo jiné, pomalé, vášnivé. V tom polibku byl příslib....

 

Tak moji drazí, tady zatím končím. Je to jen taková jednorázovka a jestli bude mít o pár řádek víc záleží na Vašich komentářích. Mám takové malé pokráčko, dějově nic moc jen malé pokračování polibku a druhý den. Záleží jen na vás jestli jste ochotni si to přečíst. Proto komentujte a když tak dopíšu a přidám přesně na Haloween. Vaše Maja