1. kapitola

 

Vzduchem létaly kletby a okolní vzduch se chvěl magií. Záblesky světelných paprsků se proplétaly s  výbuchy.

 Země se otřásala a kolem bojujících vířil prach.

Všude se ozývalo sténání raněných a výkřiky bolesti a žalu.

Strach.

 Najednou byl všudepřítomný. Nehmatný, ale přesto byl cítit všude okolo, stal se jejich součástí. Oslaboval je a zároveň je hnal kupředu. Jen díky strachu z větších hrůz měli dost sil k dalšímu boji.

Nepřátelé byli všude okolo nich a nemilosrdně útočili.

Byli to zkušení bojovníci, Smrtijedi, Voldemortova armáda zabijáků.

Jejich Pán padl, zemřel a oni se chtěli pomstít..

Harry skoro neviděl, pot mu stékal do očí. V duchu už snad stokrát děkoval Hermioně, že mu na chvíli zlepšila zrak a nemusel mít brýle.

Na několika místech krvácel a velkou krvavou šmouhu měl i na tváři. V ruce pevně svíral hůlku, kterou zabil Temného pána. Jeho rty tiše vyslovovaly zaklínadla a útočil na jejich nepřátele.

 Za sebou slyšel Snapea, který mu kryl záda. Jeho chladný hlas mu dodával síly.

Snape mu kryl záda, stál za ním od té chvíle, kdy Voldemort padl k zemi a Harry věděl, že by už dávno byl mrtvý, kdyby tam nebyl.

Kousek od nich bojoval Lucius a Draco. Ano, Malfoyovi byli s nimi, chtěli pomstít smrt Narccisy. Lucius vypadal jako anděl pomsty, platinové vlasy divoce vířily kolem jeho obličeje a jeho výraz byl.... jako z jiného světa, Harry jen jednou zahlédl jeho oči a děkoval Merlinovi a všem bohům, že ten chladný a soustředěný pohled není určen jemu. Spolu s nimi bojovala Hermiona, vytvářela štíty a chránila oba aristokraty, kteří se vrhali na své nepřátele s divokou chtivostí.

 U brány hradu byla další skupinka obránců, bratři Weasleyové a Seamus s Deanem. Harry se musel přemáhat, aby se nedíval jejich směrem, protože oba bratři využívali k boji nejen své hůlky, ale i své vynálezy, které házeli na své nepřátele a tak se z jejich směru neustále ozývaly výbuchy a různé zvířecí skřeky.

Najednou se ozvalo hlasité puknutí a na louce se objevily červené pláště Bystrozorů.

Smrtijedi začali ustupovat a Harry a všichni ostatní si vydechli úlevou.

Konečně, konečně už bude po všem, pomyslel si mladík a s úlevou se narovnal. Chtěl jít pomoci Bystrozorům, ale zadržela ho Snapeova ruka a Harry si teprve teď všiml malého káněte, které dosedlo na kamennou dlažbu nádvoří.

 Připojily se k nim i další dvě skupinky obránců, kteří zaznamenali přítomnost malého tvora.

Malý pták si je chvíli pozorně prohlížel a po chvíli se přeměnil.

 Před nimi seděl na zemi Kingsley.

„Musíte uprchnout! Jdou po vás. Popletal vás chce odsoudit a uvěznit. Máme za úkol zneškodnit všechny členy Brumbálovi armády a vás zajmout. Běžte do hradu, strhněte hradby, to nás zdrží. Najděte chodbu a utečte...“ zašeptal tiše, nečekal na odpověď a hned se znovu proměnil v ptáka a jediným mávnutím křídel zmizel vysoko v oblacích.

Harry zkoprněle zíral na místo, kde před chvílí seděl.

To není možné! Proč?

Proč by je měli uvěznit?

Zavrtěl hlavou, Kingsley se plete. Voldemort je mrtvý, bude mír...

Chtěl jít na louku k Bystrozorům a všechno jim vysvětlit, ale Snape ho chytil za paži a táhl ho k hradu.

Proběhli prázdným a pobořeným nádvořím a Lucius Malfoy s Dracem za nimi bořil hradby a chrliče.

Byli vevnitř.

Harry se zmateně díval po malé skupince svých spolubojovníků. V očích stále nevěřícný výraz. Vždyť právě sami ničili to, co se před chvílí snažili bránit.

Vytrhl se ze Snapeova sevření.

„Co se to tady u Merlina děje? Bránili jsme hrad a naše životy. Proč utíkáme?  A co měl znamenat ten nesmysl? To nemohl myslet vážně,“ zeptal se Harry zmateně a vztekle.

„Pottere! Můžu vás ujistit, že Kingsley nežertuje. Bystrozoři opravdu některým studentům brali hůlky. Mluvil pravdu a je štěstí, že je stále s námi,“ řekl pevně Snape.

Harry zmkl... byl to paradox, konečně je po všem. Bude mír, splnil svůj úkol a...

Ne, není čas na sebelítost. Musí se z toho dostat, všichni..

„Co bude s těmi venku?“ Zeptal se smutně.

„Nic. Nejsou důležití a ničím se neprovinili. Myslím, že je pustí,“ řekl tiše Lucius Malfoy.

„Třeba by nás taky..?“ zeptal se Harry s nadějí.

Malfoy zavrtěl hlavou. „Ne, Pottere. Já a Severus jsme Smrtijedi, sice jsme bojovali na straně světla, ale stále máme Znamení a do jejich nového světa se nehodíme. Draco by byl uvězněn jen proto, že je můj syn a můj dědic. Vy jste zabil Temného pána s naší pomocí a s pomocí slečny Grangerové. Vy čtyři jste také nežádoucí, protože opovrhujete řádem a obcházíte zákony,“ řekl tiše Malfoy.

„Bojí se nás, Pottere. Bojí se toho, co nedokáží ovládnout. Bojí se toho, co bychom mohli udělat,“ řekl temně Snape.

Harry si ho nechápavě prohlížel. „Ale já bych nic nedělal! Jen bych žil, dělal bych jen to, co ostatní. Studoval bych  a pak bych si našel práci..“ řekl Harry zoufale.

„Harry, profesor a pan Malfoy mají pravdu. Bojí se tě. Nás všech. V minulosti jsme jim odporovali. Dokonce jsme i otevřeně vystoupili proti ministerským příkazům. A to ti nikdy neodpustí..“ řekla Hermiona smutně.

„Ale to je nesmysl. To, co jsme udělali byla jen nutná obrana proti Umbridgeové a..“

„Přesně, Harry. Vzepřel jsi se ministerstvu, přestože ta nána... profesorka, tam byla s požehnáním ministra. A oni mají strach, že zakročíš znovu, pokud se ti nebude něco líbit. A co víc, možná by ses sám chtěl stát ministrem.“

Harry se díval na svou přítelkyni s hrůzou v očích. Když mu to vysvětlili takhle..

„Nechtěl bych být ministrem...“ řekl odevzdaně.

„Zatím, Pottere. Ale co později? Pokud by vás nechali na svobodě...  byl byste hrdina. Lidé by vás oslavovali, obdivovali, ale hlavně .. naslouchali by vám. Popletal má strach o svoje místo a jeho patolízalové rovněž. Nejde jim o spravedlnost, jde jim o moc. Vy jste udělal svoji práci a jste, stejně jako my, nežádoucí,“ řekl tvrdě Snape.

„Je načase, abychom hledali ty chodby,“ přerušil je Draco. „K hradu se blíží skupina Bystrozorů.“

„Do prdele! Už vím, kdo prozradil členy Brumbálovy armády,“ vykřikl George, který se také díval z okna. „Náš drahý bratříček. Hermiono, tvoje kletba je stále ještě funkční, vypadá strašně. Ale jestli se mi dostane do rukou bude vypadat ještě hůř. Věděl jsem, že se poslední dobou nějak moc kamarádí s Percym, ale myslel jsem, že ho přemlouvá k návratu. Ten malý zmetek!“

„Ron? Ne, to není možné, neudělal by to..“ řekl Harry, ale sám tomu nevěřil.

Ron se změnil, hodně se změnil. Zhruba před půl rokem se rozešel s Hermionou. Prý pochází ze starého kouzelnického rodu a nemůže si dovolit styk s ní. Ohrozilo by to prý jeho kariéru.

Pak se jich začal stranit, stále byli přátelé, ale Ron vyhledával jinou společnost.

Harry předpokládal, že se prostě necítí dobře vedle Hermiony a dál ho pokládal za svého přítele.

„Začali odstraňovat zátaras. Za chvíli budou tady,“ řekl temně Lucius Malfoy. „Nemáme čas. Kde jsou ty chodby?“

„Žádné nejsou, byly zničeny. Z hradu se nedostaneme, letaxová síť byla uzavřena,“ řekl klidně Snape. „Košťata nemáme a stejně bychom se nedostali daleko. Máme jen dvě možnosti: bojovat a tím se otevřeně postavit proti ministerstvu, nebo najít úkryt na hradě.“

„Úkryt? To zní dobře, nechci bojovat proti Bystrozorům. Ale kde?“ zeptal se Harry. „Ron ví o všech komnatách..“ zarazil se.

Ano, Ron opravdu ví o všech jejich skrýších a tajných místech a umí je otevřít. Kromě jediné...

Harry si nevšímal debaty, která se rozpoutala. Slyšel různé návrhy, ale žádný neprošel. Snape a Malfoy postupně zavrhovali jeden za druhým.

„O něčem vím, tedy Ron to ví taky.. Ale neumí to otevřít..“ řekl váhavě.

„Pak je to nesmysl,“zavrhl jeho nápad Snape. „Mají k dispozici odeklínače a dokážou postupem času zrušit každé kouzlo.“

„Tohle ne, profesore. Tuhle místnost by uměl otevřít jen Voldemort...“

„Ne, Harry.. tam nemůžeme. Je to nebezpečné!“ Vykřikla zhrozeně Hermiona, když pochopila, co Harry zamýšlí.

Slyšeli rány za dveřmi, které sílily. Byli blízko.

„Pottere, nemáme jinou možnost a pokud si myslíte, že to nikdo jiný neotevře..“

Harry se rozhodl a utíkal směrem k dívčím záchodkům. Malá skupinka jeho spolubojovníků ho váhavě následovala.

Snape a Malfoy za nimi zase dělat zátarasy.

Harry vběhl do malé místnosti, která se od jeho poslední návštěvy nezměnila. Chyběla jen Ufńukaná Uršula a ta mu rozhodně nechyběla.

Zastavil se před umyvadly a hledal hadí symbol.

„Pottere, to má být ten úkryt? Chceš se schovat v kanále?“ zeptal se pohrdavě Draco Malfoy.

Harry si ho nevšímal, konečně našel dva hadí symboly.

„Otevři se. Prosím,“ zasyčel v hadím jazyce a nevšímal si výrazu překvapení na tváři Luciuse Malfoye, který ho fascinovaně sledoval.

Harry se s úlevou díval, jak se otevírá vstup do Tajemné komnaty.

„Dolů, rychle. Je tam tma, ale měli bychom tam být v bezpečí.“

Hermiona se váhavě podívala na svého přítele a jemně mu stiskla ruku. Pak beze slova zmizela v tmavém otvoru. Za ní postupně začala mizet celá skupinka.

Harry slyšel, jak venku v chodbě padly na podlahu těžké dveře. Opatrně vyhlédl na chodbu a viděl, jak dovnitř opatrně a pomalu vstupují Bystrozoři.

Nebylo pochyb, byl s nimi opravdu Ron. Tvář jeho přítele byla pokryta boláky a zkřivená bezmocným vztekem.

„Pottere, najdu tě. Tebe i tu mudlovskou šmejdku, vzdej se. Všichni se vzdejte, jste nebezpečím pro kouzelnický svět, ale přesto se vám dostane spravedlivého soudu.“

„Je to namyšlený, sebestředný blbec,“ řekl vedle něj tiše Snape. „Brzy pochopí, jak hloupě se zachoval, ale pak bude pozdě. Jdeme!“

Harry naposled pohlédl na svého bývalého přítele a s povzdechem následoval Snapea.

Oba tiše dopadli vedle malé skupinky přátel, kteří hůlkami osvětlovali malý prostor.“

Harry zasyčel a vstup do tajemné komnaty se tiše zavřel.

„Půjdeme dál. Je tam víc místa a dokonce i víc světla,“ řekl tiše Harry a postupoval dopředu. Chodba se opravdu začala rozšiřovat a přibývalo světla, které pronikalo malými otvory v kamenném stropě a dopadalo na malé krystalky, které osvětlovaly prostor.

Harry překvapeně vydechl, stejně jako všichni ostatní. Když tady byl naposledy, nevnímal nic kolem sebe. Měl strach o Giny a pak i o sebe a po boji s baziliškem byl příliš vyčerpaný, než aby se zajímal o své okolí.

Bazilišek zde stále ležel na stejném místě, kde padl. Zbyly z něj jen kosti, ale přesto stále působil hrůzostrašně. Harry se zachvěl. Opravdu byl tehdy tak hloupý, že se mu postavil?

Dvojčate se nadšeně rozhlížela kolem.

Lucius Malfoy a Snape hůlkami kontrolovali celý prostor, jejich kouzla zkoumala každý kout a skulinu a nakonec se bezpečně vrátila ke svým majitelům.

Byli v bezpečí.

Opravdu to byl fascinující prostor. Ohromná místnost měla svoje základy v prastaré jeskyni, od stropu dokonce viselo několik krápníků. Podél jeskyně bylo malé jezírko, ze kterého stoupala pára a voda odtékala malým korytem, které mizelo pod masivní skálou.

Harry si teprve teď všiml dvou ohromných soch propletených hadů, přistoupil blíž a začal je studovat. Byly tam nápisy a s trochou snahy a pomoci by je mohl přečíst.

Podíval se po svých společnících. Snape a Lucius Malfoy uctivě obcházeli pozůstatky baziliška a Harry měl podezření, že Snape si vytrhl nějaké zuby.

Bylo mu to jedno, i kdyby si chtěl vzít celou kostru, klidně může. Stejně zatím nebude mít čas na vaření svých dryjáků.

Dvojčata obdivovala krápníkovou výzdobu a po kolena se brodila v teplé vodě. Fred si dokonce sundal kalhoty a odvážil se do větší hloubky.

Hermiona a Draco si povídali se Seamusem a Deanem a Harry se k nim pomalu vydal.

„Harry, nevěděli jsme, žes ho zabil. Nikdy jsi nám nic neřekl.. mysleli jsme, že Brumbál..“ začal zmateně Dean.

Seamus ho přerušil: „Nech toho. To je dávno pryč, jestli chceš obdivovat baziliška, běž tamhle,“ řekl potměšile a ukázal na dvojici mužů, kteří stále prozkoumávali kosti.

„Hele, Harry... Vážně je fajn, že jsme tady, ale mám hlad a zrovna nemám chuť na baziliška. Nemáš tady náhodou nějaké zásoby?“ zeptal se Seamus vážně.

Harry na něj nevěřícně zíral a pak se začal smát. Hlasitě a z celého srdce. Jeho smích se rozlehl obrovským sálem a oba muži se pohrdavě podívali jejich směrem.

„Nevím, co je ti k smíchu, Harry. Vážně mám hlad. Chvilku potrvá než se odtud dostaneme a i když je to tady fajn... No, pořád mám hlad,“ vyčítavě se díval Seamus Harryho směrem.

Harry zvážněl, Seamus měl pravdu, byli v bezpečí. Ale jak dlouho přežijí bez jídla? Všichni měli sice nějaké zásoby ve svých zmenšených kufrech, ale s tím dlouho nevydrží.

„Možná Snape nebo pan Malfoy..“ řekl zamyšleně a podíval se na dva muže.

„Harry ty si vážně myslíš, že by Snape něco uvařil? Nebo Malfoy? Jsi blázen! Snape by uvařil nanejvýš nějaký dryják a Malfoy...“ pochybovačně řekl Seamus.

Draco zachytil jejich konverzaci a připojil se k nim. „Otec ani Severus neumí vařit. Pocházíme ze staré rodiny a máme na to skřítky,“ řekl důrazně.

Seamus se na něj výsměšně podíval a řekl: „Víš na co je tady tvůj původ?“ zeptal se sarkasticky.

Harry ho přerušil. „Jsi genius Malfoy.“

„Cože?“ Zeptal se zmateně Draco a podíval se nechápavě na mladíka. „Jsem rád, že jsi na to přišel. Trvalo ti to skoro sedm let, gratuluji. Jen doufám, že nás odtud dostaneš o trochu dřív,“ řekl samolibě.

„Co víš o skřítcích, Malfoyi?“ Zeptal se Harry mladého aristokrata a nevšímal si jeho sarkasmu.

„No, slouží nám. Jsou na nás připoutaní a musí vykonat každé naše přání,“ řekl Malfoy, ale stále se nechápavě díval na Harryho.

„Můžeš je odtud zavolat?“

„Ne, jsou vázáni na náš dům. Museli by být v Bradavicích,“ řekl zklamaně Draco, když pochopil kam Harry míří.

„A kdybych měl skřítka, který je  tady v Bradavicích, mohl bych ho zavolat? Bylo by to bezpečné?“

„Nevím, zeptej se otce. Zná jejich zákony mnohem lépe než já. Ale podle mě, pokud je to pořád tvůj skřítek, mohlo by to vyjít,“ řekl s nadějí Draco.

Harry a Draco váhavě přistoupili k oběma mužům, kteří si konečně začali všímat i svého okolí. Harry nesměle začal: „Pane Malfoy?“ zeptal se váhavě.

Ze staršího muže měl stále ještě smíšené pocity- respekt, obavy. Přesto odhodlaně pokračoval a snažil se nevšímat si jeho arogantního výrazu. „Totiž... napadlo mě.. Bylo by bezpečné zavolat skřítka?  Mám skřítka, který je na hradě, přišel s námi a zatím pomáhá v kuchyni.“

„Vy máte skřítka, Pottere? Pokud vím, dal jste mu svobodu. Nebylo by bezpečné ho zavolat, není na vás nijak vázaný a..“

„Nejde o Dobbyho, pane. I když Dobby je věrný a hodně mi pomáhal.. Ale mám ještě jednoho, Kráturu. On je.., no je to Siriusovo dědictví, odkázal mi ho spolu s domem a..“

„Je opravdu váš, Pottere?“

„Určitě, pane. Sice tím nebyl moc nadšený, aspoň ze začátku. Ale staral se o nás celý rok, když jsme.. no víte,“ řekl váhavě Harry. Najednou mu ten nápad nepřipadal tak skvělý.

„Takže skřítek rodiny Blacků, že? Ano myslím že ho můžete zavolat. Pokud vám opravdu sloužil, přijal vás za pána..a Blackovi měli věrné skřítky,“ řekl chladně Malfoy.

„Pottere, až ho budete volat... Řekněte mu ať přijde až to bude bezpečné. Mohli si zavolat skřítky na pomoc s hledáním,“ řekl mu klidně Snape.

Harry přikývl. „Kráturo? Potřebuji tě, můžeš za mnou přijít? Ale opatrně, nikdo nesmí vědět, že jdeš za námi.“ zašeptal Harry do vzduchu a připadal si hloupě. Krátura je někde vysoko nad nimi, je nemožné, aby ho slyšel i kdyby křičel.

Ostatní si všimli, že Harry mluvil s dvojicí starších kouzelníků a přišli k nim. Dokonce i Fred a George opustili teplou lázeň a divoce si vytřepávali vodu z vlasů, která stříkala všude kolem.

Harry už přestal doufat, když v tom se s tichým prásknutím objevil malý skřítek.

„Kráturo! Tys mě slyšel, skvělé.“

„Krátura je dobrý skřítek a ví, kdy ho pán potřebuje,“ řekl Krátura klidně, ale oči mu zářili spokojeností.

„Kráturo, co se děje nahoře?“ zeptal se Snape.

Malý skřítek se na něj zaraženě podíval. „Říkali, že pan Snape a Malfoyovi unesli pana Pottera a ostatní. Prý ho chtějí mučit a zabít. Ale Krátura to nedovolí, teď když je u pána může ho chránit. Nedovolí nikomu ublížit panu Harrymu a jeho přátelům,“ řekl skřítek a postavil se před Harryho a jeho oči se hněvivě zableskly.

„Kráturo, to je v pořádku. Lhali vám, oni nás chtějí najít a uvěznit. Snape a Malfoyovi jsou s námi. Skřítci vědí, kde jsme?“ zeptal se Harry a snažil se uklidnit malého tvora. Opravdu od něj nečekal takové odhodlání.

„Víme, že jste na hradě. Ale tohle je místnost, na kterou se vztahuje tajemství, skřítci vědí, že jste tady, ale neví, kde se skrýváte. I Krátura musel čekat na zavolání.“ Vysvětloval skřítek a podezíravě pozoroval Snapea a Malfoye. „Pane nahoře je i váš přítel, pan Weasley. Krátura chtěl počkat až bude sám a zeptat se ho, co má dělat. Mám ho požádat o pomoc?“

„Ne, Kráturo. Zakazuji ti se ukázat Ronovi, nebudeš s ním ani mluvit. Je to důležité, ano?“

„Krátura rozumí, nebude mluvit s mladým pánem. Ale mohl by vám pomoci... Krátura si přeje, aby byl mladý pán v pořádku...“

„Kráturo, budu v pořádku. Ale Ron nás..“ Začal vysvětlovat Harry.

„Pán mi nemusí nic říkat. Krátura dostal příkaz a poslechne,“ přerušil ho tvoreček a zastříhal ušima.

„Kráturo, vím, že poslechneš. Jsi dobrý skřítek, ale máš právo vědět, co se děje. Ron nás zradil. Schováváme se tady a postupem času se odtud snad dostaneme, jsme tady v bezpečí, ale potřebujeme jídlo. Budeš nám moci něco donést, tak aby o tom nikdo nevěděl?“ Zeptal se Harry a v jeho hlase bylo patrné napětí.

„Ano, ano. Zatím ano, ale až zavřou Bradavice..“

„Cože? Chtějí zavřít školu?“ Zeptali se všichni skoro najednou.

„Ano, prý se musí opravit. Budou vás hledat do konce týdne a pak začnou opravy, škola se znovu otevře až v září. Krátura pak nebude mít moc jídla, protože skřítci nebudou vařit, ale budou se muset starat o úklid školy.,“ řekl trochu smutně Krátura.

Malfoy si ho přemýšlivě měřil a nakonec se zeptal: „Můžeš se pohybovat i mimo hrad?“

„Ano, pane. Můžu a musím jít kamkoliv, kam mě pošle můj pán. Musím splnit jeho přání.“

„Dobře, můžeš tedy odejít. Ale budeš se moci vrátit? Propustí tě ochranné štíty až bude hrad zavřený?“

Krátura se na Malfoye podíval trochu pohrdavě, ale odpověděl: „Pro skřítky žádné štíty nejsou, musí jít tam, kde je jejich pán.“

„Dobře. Kdyby tě pán poslal na mé panství, mohl bys nosit jídlo odtud?“ Zeptal se Malfoy klidně.

„Mohl bych tam jít, ale nesmím krást, je to proti našim zákonům a vaši skřítci by to nedovolili.“

„Řekněme, že jim řekneš, že tě posílám. Uvěří ti?“

„Ano, pane. Skřítci nelžou, tedy většinou. Věřili by mi to a v tom případě bych mohl nosit jídlo z vašeho domu.“

Na všech byla vidět úleva.

„V pořádku. Dones nám tedy něco k jídlu. S nikým nemluv a nikomu se neukazuj. A co ostatní skřítci? Nezradí tě?“ Zeptal se starostlivě Harry.

„Ne, pane. Všichni mají rádi mého pána a budou ho chránit. Přinesu vám jídlo,“ řekl rozhodně skřítek a s tichým prásknutím zmizel.

Celá skupinka začala vzrušeně debatovat. Jejich situace se zlepšila – jsou v bezpečí a budou mít jídlo. U teplých pramenů bylo docela teplo a tak ani nebudou muset dělat oheň. Naštěstí měli všichni hůlky a všichni byli schopni se o sebe postarat v základních potřebách.

Jejich debatu přerušil opět příchod malého skřítka, kterému se podlamovaly nohy pod těžkým nákladem.

Hermiona přeměnila obrovský balvan na dlouhý stůl a skřítek na něj složil svůj náklad. Začal z pytle vytahovat jídlo a na stole se objevila šunka, sýr, chléb, vařená vajíčka, pečené kuře a smažené brambory. Nakonec Krátura vytáhl mísu plnou voňavých koláčku a vysloužil si tím vřelé objetí bratrů Weasleyových.

„Výborně, Kráturo. Tohle je skvělé a  ani jsi toho nemusel nosit tolik. Nesmíme vzbudit podezření, Co skřítci, neprozradí, že něco odnášíš? Tohohle si museli všimnout,“ zeptal se Harry starostlivě a natáhl se pro jeden koláč.

„Skřítci o tom vědí, ale nic neřeknou. Mají vás rádi a budou vám sloužit, vám a řediteli naší školy,“ řekl klidně skřítek a podíval se na Snapea.

„Počkej, chceš říct, že Snape.. tedy, že profesor Snape je pořád ředitelem školy? Určitě jmenovali někoho jiného a..“

Skřítek Harryho přerušil a tiše řekl: „Ne, pan profesor je stále ředitelem. Pan ministr sice tuto funkci svěřil Umbridgeové, ale neschválila ji školní rada a nepřijal ji ani hrad. Dokonce se nemůže dostat ani do ředitelny, zkoušela to celé dnešní odpoledne. Zničila chrlič a vystoupala po schodech nahoru, ale dveře se jí neotevřely.“

Všichni ohromeně zírali na Kráturu. Tohle slyšeli poprvé a podívali se na Snapea, který nevypadal překvapeně, dokonce se samolibě ušklíbl.

„Ano, znám tohle pravidlo. Bradavická škola je, jak všichni víte magická. A má jedno zajímavé právo, které panu ministru jaksi uniklo... Ředitele školy může dosadit ministerstvo a po té ho ještě musí schválit školní rada. Ovšem na rozdíl od ostatních škol v této volbě hraje významnou roli i hrad sám. Sami jste se o tom mohli nedávno přesvědčit, když se profesorka Umbridgeová snažila získat tuto funkci poprvé. Hrad ji nepřijal tehdy a nepřijal ji ani nyní. Takže, ano, ředitelem Bradavické školy čar a kouzel jsem de facto stále já,“ vysvětlil jim ironicky Snape.

„No tohle je skvělý, ředitel bradavické škole je vězněm bradavické školy,“ vyhrkl ohromeně Fred.

Krátura se na něj vyčítavě podíval. „Nejste v bradavické škole.“

„Cože?“ Zeptal se zmateně Harry. „Jsme v Bradavicích, nad námi je hrad a..“

„Ano, nad vámi je hrad, ale přesto nejste v Bradavicích, proto vás nemůžou najít ani Odeklínači. Zjistili, že jste byli na dívčích toaletách a úplně rozebrali vybavení, ale nenašli vás. Nemohli. Nejste v bradavické škole,“ opakoval zatvrzele Krátura.

„A kde tedy podle tebe jsme, Kráturo?“ Zeptal se Lucius Malfoy.

Krátura se odmlčel a podíval se na Harryho.

„Odpověz mu Kráturo, jsou to... přátelé, můžeš jim věřit a můžeš vyplnit i každý jejich příkaz.“

„Jste ve škole Salazara Zmijozela, nejstarší kouzelnické škole ve Velké Britanii,“ řekl tiše Krátura.

„To není možné! Ta škola už dávno neexistuje, na jejích základech byl vybudován bradavický hrad...“ vykřikla Hermiona.

„Ano, máte pravdu, ale jen částečně. Hrad stojí skutečně nad touto školou, ale ta nebyla nikdy zrušena. Stále existuje, dokonce má i svého ředitele...“

„Kráturo! To není možné,“ řekl ohromeně Snape. „Salazar Zmijozel zemřel už před víc jak tisíci lety a jeho škola zanikla s ním!“

„Ne. Jak vidíte škola stále existuje a ředitel... spí. Jen on vám může pomoci najít cestu ven,“ řekl Krátura a spokojeně se díval na své posluchače.

Bylo vidět, že si užívá jejich ohromení, které se zrcadlilo na každé tváři, dokonce i Snape na chvíli odložil svou chladnou a opovržlivou masku a jako první se zmohl na otázku.

„Jak to víš?“

„Skřítci mají své způsoby, jak určit pravou podstatu věci a mají i svou historii, která je poněkud jiná než ta vaše,“ začal vážně povídat malý skřítek. „Nevím nakolik znáte naši historii a zvyky vy, proto vám stručně řeknu o našem způsobu života.

 Jak všichni dobře víte, skřítkové slouží v domácnostech kouzelníků. Většina lidí je považuje za otroky a podle toho s nimi zachází, ale nám to nevadí, tedy ne moc. Naše těla jsou odlišná a stejně tak i naše magie. Je pravdou, že skřítci slouží hlavně v bohatých rodinách, ale není to proto, že si je ty rodiny koupí. Nesloužíme bohatství, sloužíme historii, sloužíme naší i vaší minulosti.  Na rozdíl od otroků, my si můžeme vybrat svého partnera či partnerku.  Když se narodí skřítek, narodí se jako svobodná bytost, a i když jeho rodiče jsou spojeni se svým pánem, on jim nepatří. Sám se rozhodne ke komu chce jít. Samozřejmě většinou zůstává u své rodiny, ale velmi často odejde jinam. Ovšem každý prvorozený skřítek páté generace tuto volbu nemá, musí sloužit rodině svého původního majitele. Tito prvorození mají zvláštní schopnosti a i když jejich předek už nežije, získávají jeho vědomosti. Jsou to vlastně chodící encyklopedie rodu. To je případ mého přítele Sandyho, sloužil rodu Zmijozelů stejně jako mnoho jeho předků a protože neměl žádného pána, zůstal, tak jako všichni jeho předci v bradavickém hradě. Někteří skřítci se mu smáli a říkali mu, že se spletl a nějakým způsobem získal informace špatného rodu. Ale Sandy je nechal, věrně sloužil hradu a jeho obyvatelům a říkal, že jeho pán se jednoho dne probudí, že ho probudí Hadí jazyk s pomocí ředitele školy. Skoro nikdo mu nevěřil, až před sedmdesáti lety se na hradě objevil člověk, který ovládal toto staré umění. Dokonce byl jednou v blízkosti Sandyho pána. Ale pak tam najednou přestal chodit a Sandy byl smutný. Znovu čekal, doufal v návrat toho muže a pak zjistil, jak zlý ten muž je. Trápil se, chtěl, aby jeho pán žil, ale nechtěl, aby ho probudil někdo tak špatný. A pak .. pak jste přišel vy pane Harry a Sandy věděl, že máte Hadí jazyk. To vy probudíte jeho pána a profesor Snape vám musí pomoci.“

„Ale jak, Kráturo? A co ten tvůj Sandy? Je ještě na hradě, můžu s ním mluvit?“ Zeptal se ohromeně Harry

„Nevím jak probudit Sandyho pána a Sandy to taky neví. Sandy je na hradě a těší se, až se s vámi setká, ale zatím to není bezpečné, skřítci nesmí odejít z kuchyně. Ale Sandy doufá, že až bude zavřený hrad, bude se moci sejít s panem Harrym. Ale přijde teprve až to bude úplně bezpečné. Zatím vám mám jen říct, že máte pátrat v historii. Sochy vám pomohou.“

„Sochy? Kráturo, jaké sochy? Žádné tady nejsou, jestli tady nějaké byly, tak už se dávno rozpadly,“ zeptal se užaslý Harry.

„Jsou tady, pane. Krátura je vidí, jen se musíte pořádně podívat,“ řekl tiše Krátura a zmizel s jemným prásknutím.

„Zatracenej skřítek, Pottere. Měl bys ho lépe vychovat, tohle by si neměl dovolit. Odejít bez povolení a uprostřed vyprávění,“ vykřikl znechuceně Draco Malfoy.

„Nech toho, Draco. Ten skřítek nám pomáhá, nemusel nám říkat vůbec nic. Nevěděl jsem, že domácí skřítci mají takovéto schopnosti,“ okřikl svého syna Lucius.