2. kapitola

 

Harry si vytřel vlasy do sucha a podíval se do zrcadla v koupelně. Teplá sprcha mu trochu pomohla uklidnit nervy a uklidnila jeho myšlenky na to, jestli opravdu dělá správnou věc.

Musel se soustředit na viteál, už brzy bude konec.

 Viteál. Viteálviteál viteál viteál. Penis!  Naléhavý hlas v jeho hlavě vykřikl a Harry zaťal zuby. Viteál.

Sakra! Nechtěl přemýšlet o sexu a Voldemortově penisu a o jejich orgasmu.

Musí udělat, co je potřeba udělat.

Nalezení a zničení viteálů je mnohem důležitější než jeho ctnost.

Když se díval do zrcadla, uvědomil si Hary další problém. Byl až příliš známý. Pokud jsou viteály ukryty někde v blízkosti Voldemortových služebníků, určitě by ho poznali.

Mohl sice používat svůj neviditelný plášť, ale hrozně ho to omezovalo. Bude vám určitě divné když narazíte do něčeho pevného a neviditelného. Divné a podezřelé. Lidé pak mají sklon podléhat panice a o to Harry rozhodně nestál.

Harry se potřeboval zamaskovat. Jednoduché. Naklonil se blíž k zrcadlu. Které jeho rysy jsou nejvíce rozeznatelné?

Určitě jeho jizva. Brýle. Možná oči a vlasy.

Zítra by si mohl vyzvednout nějaké peníze od Gringottů, vyměnit je a pak jen zajde do nějaké optiky pro kontaktní čočky. Tak tím by byly vyřešeny jeho brýle.

A s ostatním mu pomůže Dudley. Dursleyovi se dnes naštěstí ještě nevrátili ze svého výletu.

Harry vešel do Dudleyova pokoje po rychlém Alohomora. Chvíli se přehraboval v zásuvkách šatní skříně a konečně našel všechno, co potřeboval: modrou basebalovou kšiltovku a černé sluneční brýle.

Harry si to vyzkoušel před zrcadlem a došel k závěru, že je to docela dobré. Z blízka by ho lidé určitě poznali, ale on určitě nebude chtít být v blízkosti nějakého Smrtijeda. A na dálku je jeho převlečení snad oklame. Harry byl spokojen s vývojem svého plánu a vrátil se do svého pokoje.

Je nejvyšší čas jít spát. Harry pohlédl na noční stolek na kterém ležel medailon, nechal ho tam před sprchou, protože si nechtěl zopakovat ranní překvapení ve sprše. Netoužil po tom ani teď i když už s Tomem.. Přetáhl řetízek přes hlavu, ale medailon naštěstí zůstal zavřený i když se dotkl jeho nahé hrudi. A to bylo jen dobře. Potřeboval si odpočinout na příští den, říkal si když vklouzl pod deku.

Než stihl usnout pootevřeným oknem vletěla do pokoje Hedvika a v zobáku svírala dopis.

Harry si ho vzal, ale ujistil se, že medailon je pořád ještě zavřený.

Harry, už jen jeden týden!

Doufáme, že jsi v pořádku. Všichni máme plno práce s blížící se svatbou. Napětí stoupá a všichni jsou hrozně nervózní. Zatím poslední katastrofa je, že Fleur trvá na tom, že jejich svatební dort musí být upečený v Paříži a určitě si dokážeš představit, jak to urazilo paní Weasleyovou, která trvá na tom, že upeče svatební dort sama. Vypadá to, že na svatbě budou dva svatební dorty.

Přijedeme pro tebe v sobotu v poledne. Musíš mít sbaleno, protože pan Weasley bude mít Přenášedlo z ministerstva na určitou hodinu.

Uvidíme se brzy! Hermiona(a Ron)

Vážně skvělý?! Harry tady nabízel sám sebe Voldemortovi a jeho přátelé se hádají o svatební dorty!

Harry složil dopis a přejel si dlaní po tváři. Věděl, že není fér obviňovat Rona a Hermionu, přece jen to byl on sám, kdo odmítl jejich nabídku strávit ty dva týdny u Durleyových s ním. A navíc, je přece Vyvolený, ne?

I když se ukázalo, že to vlastně znamená být Voldemortovým chlapcem na hraní, sice to byla jenom část jeho duše...

Harry zavrtěl hlavou a zmuchlal dopis do klubíčka a hodil ho do rohu pokoje.

Zítra snad bude líp, bude mít v rukou další viteál.

 

                                                                                                        ******

 

Harry naposled zkontroloval obsah svého batohu a podíval se na medailonek.

„Kam?“

„Do Londýna,“ řekl Tom.

Tom ho dnes také probudil, ale ani jeden z nic se nezmínil o jejich včerejším  intimním setkání.

Harry mu za to byl dokonce vděčný.

Musel se soustředit na svůj nadcházející úkol a myšlenky na sex by jen odváděly jeho pozornost.

 Merline, měl sex s Voldemortem.

Harry potřásl hlavou, aby ji vyčistil.

„Jednu cestu do Londýna znám,“ řekl a soustředil se.

O chvíli později stál v kuchyni na Grimauldově náměstí, hlava se mu ještě trochu točila. Dům byl opuštěný, přesně jak předpokládal.

Harry spěchal po schodech do chodby.

„To je Blackův dům?“ Zeptal se a Harry sebou trhl.

Měl by ho varovat. Pozdě.

„Špinavá spodina, špína v domě mých předků.“

„Ano, tohle je dům Blacků, a tohle je paní Blacková.“ řekl Harry. „Stále hledám způsob, jak se jí zbavit.“

„Napadá mě několik možností," řekl Tom a vypadal ustaraně. „Připomeň mi to později.“

„Harry si stáhl baseballovou čepici, aby skryl svou jizvu a otevřel dveře.

 Nadávky paní Blackové utichly, jakmile se za nimi zavřely dveře. Harry stál na chodníku a rozhlédl se kolem. 

„Musím si něco nakoupit. Tedy, pokud ti to nevadí. Potřebuji si vyzvednout nějaké peníze a pak si koupit nějaké věci, které mi pomohou s maskováním.“

„Máme dost času. Moje duše nikam nejde." Harry měl co dělat, aby se nerozesmál.“

"Dobře. otevři medailonek, až budeš připravený."

„Jasně." Harry prudce zavřel medailonek, zasunul ho za  tričko a zhluboka se nadechl. Nebyl si jistý, jestli na to je připraven, ale jinou možnost neměl.“

                                                                        ******

Harry se podíval na svůj odraz ve výkladní skříni. Musel si přiznat, že jeho plán zřejmě funguje.

 Už nevypadal jako Harry Potter.

Kontaktní čočky byly překvapivě pohodlné. Prodavačka v optice mu dokonce poradila, jak se o ně starat a jak si je bez problému nasadit a sundat.

Basebalová čepice a tmavé brýle bezpečně schovaly jeho rysy, a společně s novým šatníkem (jednoduché modré džíny a bílé tričko, ale takové, které mu opravdu sedly), vypadal jako mudla. Dokonalé.

 V jedné ruce držel tašku, prsty pevně svíral hůlku a studoval mapu Londýna, kterou držel v druhé ruce.

Tom mu dal adresu a pohled do mapy mu řekl, že se blíží k cíli. Provoz kolem nich trochu řídl, ale i přesto Harry kontroloval ulice. Mudlové kolem nich procházeli, všichni byli zaneprázdnění svými vlastními životy.

 Harry si nikoho nevšiml, neviděl nikoho v jejich okolí, nikdo ho nesledoval, když přecházel ulici.

Zatočil vlevo a byl v úzké, jednosměrné ulici se starými domy po obou stranách.

Jedno auto pomalu projíždělo po dlažebních kostkách. Harry se znovu podíval po okolí, bylo tady jen pár chodců a nikdo nepostával na místě, nikdo nevypadal podezřele.

„Už jsme skoro tam," zašeptal

Medailonek, měl schovaný pod tričkem, ale byl otevřený.

Tom neodpověděl, ale Harry si byl jistý, že ho slyšel.

 Harryho žaludek se svíral a v krku měl knedlík, jako by to byl varovný signál. Přestože neviděl nic podezřelého, byl ve střehu.

Kdyby byl Voldemort, rozhodně by dal někomu za úkol hlídat viteál. Ale nebyl Voldemort, ne. Ale věděl, že Voldemort je mnohem víc paranoidní než on, což znamenalo, že v sirotčinci na ně určitě bude čekat malá armáda Smrtijedů.

Harry zkontroloval číslo každého domu a v půlce ulice našel číslo patnáct.

Tak tady Tom vyrůstal, řekl a prohlížel si dům před sebou.

Bylo to ohromná, čtvercová budova, v čele s železnou bránou, ale zdálo se, že je zanedbaná a opuštěná, okna byla zabedněná a barva na dveřích byla popraskaná a plná puchýřů. 

„Jsme tady," řekl a zastavil před bránou. „Můžu vstoupit?"

 "Ano." 

"Alohomora" se postarala o zámky na bráně a domovní dveřích, s posledním pohledem přes rameno, se Harry vplížil dovnitř.

 Černé a bílé dlaždice na podlaze byly pokryty bohatou vrstvu špíny. Zrada! Harry nebyl první, kdo pronikl do starého sirotčince. Otisky stop vedly přes chodbu ke dveřím na druhé straně. 

„Do prdele," řekl Harry, než se mohl zarazit.

 Strhl si sluneční brýle, nacpal si je do batohu a vytáhl hůlku. 

Vylovil medailonek zpod trička, aby Tom viděl, co se děje. 

Harry přimhouřil oči. Stopy vypadaly čerstvě.

 „Nejsme sami." 

„Použij svůj plášť," řekl Tom. "Jdi do sklepa a do místnosti na pravé straně."

„Do sklepa?" Harry vytáhl neviditelný plášť a rychle si ho oblékal. „Tam kam vedou ty stopy.." 

 „Ano."

 Paráda! Harry držel hůlku a šel tak tiše, jak jen to šlo přes dlažbu ke dveřím. Otevřel je, a byl rád, že panty nezaskřípaly.

 Dřevěné schodiště bylo něco jiného, ​​jak Harry zjistil hned, jak došlápl na první schod celou svou váhou. Ozvalo se tiché vrzání, ale Harrymu to připadalo jako exploze bomby.

Sestupoval opatrně dolů, schod za schodem, po každém zavrzání zavřel oči. Konečně byl dole!

Stál v úzké chodbě, která byla osvětlená jen slabým slunečním světlem pronikajícím úzkým oknem, které bylo vysoko na stěně proti němu. 

Harry chvíli počkal, aby si jeho oči zvykly na šero a všiml si zavřených dveří na pravé straně chodby.

 Modlil se, aby byly panty taky tak dobře namazané, jako ty nahoře. Opatrně je otevíral.

 Smůla!

Ozvalo se příšerné vrzání, něco jako když přivřete kočce ocas do dveří.

Harry ztuhl a čekal se zatajeným dechem. S úlevou si vydechl, když na něj nepřilétla žádná kletba.

Místnost, do které vstoupil měla tvar velkého čtverce a byla téměř až ke stropu zaplněna harampádím.

 Staré židle, stoly a lavice byly skoro všude, takže zbývalo jen velmi málo prostoru, ve kterém by se mohl trochu orientovat. Navíc sluneční světlo s posledních sil bojovalo svou předem prohranou bitvu a pouze velmi slabě prosvítalo skrz barevná, úzká okna, která byla vysoko po jeho levé straně a v místnosti bylo velmi šero.

Zhluboka se potichu nadechl a vykročil dopředu ke starému nábytku.

 „Kam?" zašeptal.

 „Rovně, k protější zdi," řekl Tom tak potichu, že ho Harry sotva slyšel.

 Bylo to těch nejhorších a nervy drásajících šedesát stop, které kdy Harry musel ujít.

 Pořád očekával, kdy Smrtijedi vyskočí z okolních trosek, smrtící  kletbu měl na špičce jazyka, rozhodně nechtěl riskovat. 

Byl zhruba v polovině místnosti, když se mu zdálo, že před sebou vidí nějaký stín. Prudce se zastavil a skoro stranil rovnováhu, jak chvíli balancoval na jedné noze. Musel se přidržet stolu, aby nespadl. Chvíli čekal, zhluboka si oddechl, když bylo stále ticho.

Pokračoval ve své cestě, ale po třech krocích si uvědomil, že jeho plášť se zachytil na stole a půlka jeho těla je odhalená.

Stín před ním náhle přestal být stínem, získal tvar a blížil se k němu.

 „Snape! " Harry zalapal po dechu a jeho mysl pracovala na plné obrátky z šoku, nervů a zimy a hlavně se zoufalou potřebou pomsty.

 Smrtící kletbu! Ne, chtěl aby Snape trpěl . Ano ukáže mu, jak chutná jeho kletba. Sectumsempra!

Ta malá chvilka nepozornosti Snapeovi stačila a Harryho hůlka letěla k němu. Snape ji lehce chytil.

Jsem blbec, pomyslel si Harry.

„Pan Potter," řekl Snape. Nevypadal vůbec překvapeně, že vidí Harryho. Dokonce se zdálo, že má radost?

„Ty zasranej .." Harry se prudce kousl do jazyka.

Chtěl  se pomstít, nejraději by Snapea zabil, zničil ho, ale uvědomil si, že je tady Tom. Určitě by se divil, proč Harry nadává jednomu z jeho následovníků.

„....vyděsil jste mně,“ dokončil potichu.

Snape překvapeně zvedl obočí.

„To je ten muž, který zabil Brumbála?" Zeptal se Tom a Harry slyšel zvědavost v jeho hlase.

„Gratuluji, pane Snape, že jste zbavil svět toho houževnatého a obtížného muže."

Snape na zlomek sekundy ztuhl, pak jeho pohled vyrazil směrem k medailonku. Jeho postoj byl znovu uvolněný a sklonil hlavu.

„Děkuji, můj pane. Bylo mi potěšením, ujišťuji vás."

 Harry chtěl udělat tucet různých věcí. Chtěl křičet a pustit se do Snapea, zakroutit ruce kolem jeho krku a zmáčknout, dokud ty černé oči nevyhasnou.

 Ale nemohl dělat nic, prozradil by sám sebe a potřeboval Toma, potřeboval najít viteály. Ale proč ho Snape nezabije, nebo ho rovnou neodvede k Voldemortovi?

 „Co to sakra děláš?" zeptal se nakonec, ruce zaťaté v pěst podél těla. 

„Mohl bych vás položit stejnou otázku, Pottere," řekl Snape.

Schoval Harryho hůlku do kapsy, a svou vlastní hůlku namířil na Harryho.

 „Ale odpovím ti, Temný pán  mě požádal, abych hlídal tuto místnost. Mám odradit každého, kdo by se pokusil něco odtud odnést."

 „Legrační," řekl Harry skrz zaťaté zuby. „Náš Pán mě požádal o to samé." Ukázal na medailonek a upřeně se díval Snapeovi do očí. 

Snapeova tvář neprozrazovala nic, a Harry si přál, aby věděl, co si Snape myslí.

 Snape určitě věděl, že Harry by nikdy nebyl na straně Voldemorta. Byla to pouze nebezpečná hra, ale to Snape nemohl vědět.., Tak proč to Snape neřekne? Zabil Brumbála, kurva.. Pokud by vydal Harryho Pottera Voldemortovi byl by oslavovaný hrdina po zbytek svého života. 

„Zdá se," řekl Snape a nespustil oči z Harryho. „Ano, myslím, že dva jsou lepší než jeden."

Cože? Harry ještě nikdy v životě nebyl tak zmatený. Stejně jako frustrovaný. Byl pár kroků od viteálu i od Snapea. Ale nemohl se k němu dostat, aniž by prozradil, co o nich ví. A Snape by donesl tyto informace přímo Voldemortovi.

OH, do prdele!

Snape je Nitrozpytec, určitě se dostal do mých myšlenek, určitě je právě tam. Harry si nemohl pomoci, znovu si představoval svoje nahé tělo propletené s Tomovým, dotýkající se penisy, polibky a vyvrcholení.

Snape nadzvedl obočí a podíval se na mladíka.

Harry sklopil hlavu a cítil jak se červená.

Snape věděl! Věděl co dělá a co už udělal. Harry si myslel, že se zhroutí pod tíhou rozpaků a studu, které ho zaplavily.

 

 Snape si odkašlal. "Viděl jste někoho dalšího, Pottere? Něco podezřelého?" zeptal se. Harry se na Snapea nevěřícně podíval. Opravdu ho neprozradí? Proč?

 „Ehm ... ne," řekl. „Nic." 

„Jak to tak vypadá mé rozkazy jsou nyní zastaralé," řekl Snape a přistoupil blíž.

Oslovil medailonek. „Můj Pane, odcházím, mám ještě další naléhavé záležitosti, které pro vás musím zařídit.“ řekl Snape medailonku.

„Jistě," řekl Tom. "Harry a já to odtud odneseme."

„Děkuji, můj pane," řekl Snape, uklonil se a vtiskl Harrymu cosi do ruky. Moje hůlka, uvědomil si překvapeně Harry.

 „Ehm ... jo," zamumlal Harry, ohromeně. „Děkuji, pane." 

Snape opustil místnost rychlými kroky, než se Harry vzpamatoval byl pryč.

 „Zajímavý člověk," řekl Tom. „Velice,"

 Harry odpověděl, ale stále se díval zmateně na dveře.

"Dal mi, tu knihu, kterou jsem si vzal v Bradavicích. Byl to můj učitel lektvarů. Je to velice dobrý a silný kouzelník. Vymyslel kletbu Sectumsempra."

„Opravdu? Doufám, že se s ním zase brzy uvidíme," řekl Tom radostně..

„Teď jdi rovně, Harry."

„Dobře." Harry se pomalu vydal dopředu a sundal si svůj neviditelný plášť. Konečně se mu podařilo projít celou místnost.

„ Dole u podlahy je jedna cihla, která je tmavší než ostatní," řekl Tom.

Harry si klekl a použil Lumos, aby lépe viděl, už neočekával další Smrtijedy. Cihlu našel snadno, její měděná barva ostře kontrastovala s červenou zdí.

„Vytáni tu cihlu!“ Harry mávl hůlkou a beze slov vyslal Accio, cihla mu bez problémů skončila v rukou. Položil cihlu na zem a posvítil si do malé štěrbiny. Viděl tam něco zářícího. Zlato?“

„Můžu to vytáhnout?" zeptal se a vzpomněl si, jak Brumbálovi zčernala ruka.

 „Ano, můžeš se toho dotknout, Harry." Harry polkl a váhavě, pomalu strčil ruku dovnitř, ucítil chladný kov, který ho zastudil do ruky. Sevřel to v rukou a opatrně vytáhl. Překvapeně se podíval na zlatý Mrzimorský pohár, který mu ležel v dlaních.

 Harry vydechl úlevou. Měl viteál. Měl další, zatracený kus Voldemortovy duše. Rychle si spočítal: deník, prsten, medailonek a pohár. Čtyři mám, už jen dva chybí.

„Krásné, že?" Zeptal se Tom potěšeně.

 „Jo," řekl Harry se vší upřímností. Opravdu to byla ta nejkrásnější věc, kterou kdy viděl.




 

* 0 * 0 * 0 * 0 *

Zlatý pohár ležel na Harryho posteli a tak se pohodlně usadil vedle něho, nemohl od něho odtrhnout oči.

Nemohl si vzpomenout, kdy byl v poslední době tak šťastný a pyšný.

Doopravdy sám našel viteál. No, skoro sám.

Ale byl to jeho plán, sice nebezpečný a možná hloupý, ale jeho.

Ron a Hermiona mu pomáhali plnit Brumbálův úkol a Harry cítil, že by jeho plánem nebyly moc nadšení.

Chtělo se mu políbit pohár a zvednout ho nad hlavu a tančit.

Ovšem byl tady Tom, připadalo by mu to asi trochu divné...

A ve skutečnosti určitě nechtěl líbat kousek Voldemortovi duše, ne tenhle kousek, s jedním už se sice líbal...

„Pojď za mnou, Harry." 

A měl podezření, že to bude muset dělat znovu.

„Dobrá," řekl.

Koneckonců, včera mu stejná činnost pomohla získat viteál.

A pokud by Harry  byl opravdu upřímný sám k sobě, musel si přiznat, že to nebyl konec světa. 

Byly určitě mnohem horší věci, které by se mu mohly stát, než  se účastnit myšlenkového sexu. Nebo co to ve skutečnosti bylo.

Strčil pohár pod polštář, pro jistotu. Svůj pokoj už předtím,zabezpečil těmi nejsilnějšími kouzly, které znal.

Nikdo se nemohl bez povšimnutí a bez úhony dostat dovnitř.

Vtáhnutí do medailonu už byl známý pocit, ale přistání v malé podkrovní místnosti už tak známé nebylo.

„Nikdy neztrácíš čas, že?“ Zeptal se Harry, když se podíval na nahého Toma, který stál před ním.

„Ne, když musíme oslavit naši úspěšnou misi,“ řekl Tom a chytil ho za ruku.

Najednou se krajina změnila a oni stáli na trávě. Kdesi v dálce bylo slyšet moře. Byla noc, ale jejich postavy jasně osvětloval kulatý měsíc, který vydával tlumené, namodralé světlo. Na obloze se třpytily hvězdy.

Kdyby tady nebyl Voldemort, který si ho přitáhl k sobě a naklonil se k polibku, bylo by to opravdu zatraceně romantické místo.

Harry odpověděl na polibek, byl stále ještě v euforii, než aby se staral o něco dalšího.

Bylo to poprvé, kdy políbil Toma a oba stáli. Jejich výškový rozdíl byl opravdu zajímavý.

Harry musel zvednout hlavu a Tom si ho přitáhl blíž a pevně kolem něho omotal ruce.

Tomova ústa putovala od Harryho rtů ke krku a vysílala návaly tepla do celého těla. Byl vzrušený, opravdu vzrušený z toho co mu Tom dělal.

Harryho přemohla úzkost, zalechtala ho u srdce a Harry si musel připomenout, proč to dělá. Najednou bylo vše jednodušší.

Tom je oba, opatrně položil do trávy, ale nelehl si na něj, jak Harry očekával. Klečel vedle něho.

„Zkusíme dnes dělat něco nového,“ řekl Tom a jeho pohled prozkoumával každý centimetr Harryho těla.

Harry se pokusil schovat svoje genitálie.

„Neboj se. Užiješ si to stejně jako naše včerejší spojení.“

A pak Tom udělal něco naprosto nečekaného. Lehl si hlavou na špatnou stranu a Harry najednou zíral na jeho impozantní erekci.

„Prostě dělej to co já, Harry,“ řekl Tom.

Další věc, kterou Harry cítil byla exploze tepla kolem nejcitlivější části jeho těla.

Jeho mysl se vymazala – minuty, hodiny, roky. Harry si nebyl jistý.

Nevnímal nic, kromě toho vlhkého tepla, které ho sálo.

Upřímně řečeno, mohl by být konec světa a on by si toho nevšiml.

Když konečně přišel, viděl před očima světelné záblesky barev, a pak Toma, jak se na něj usmívá s Harryho penisem stále v ústech.

 SweetJezusVoldemortwassuckinghiscock! (myslím, že nemusím překládat?:-)

Merline, měl by být zákon proti Temnému pánovi, neměl by způsobit tenhle velkolepý pocit.

Na krátkou chvíli Harry zatoužil po Voldemortovi, chvíli trvalo než si uvědomil, že tohle nesmí. Musí ho zabít! Někdy.

Pak se znovu ztratil pod tíhou radosti.

Harry se díval na noční oblohu a přemýšlel. Copak se svět točí mimo osu? Je to blázni...

„Chtěl bych něco na oplátku, Harry.“

„Jo, promiň,“ odpověděl Harry a matně se vzpomněl, co mu Tom řekl předtím.

„Jsem jen trochu roztržitý.“

Tom se zasmál a znovu olízl Harryho žalud, vypadalo to jako příslib toho, co mělo přijít.

Harry se opřel o loket a zhluboka se nadechl.

Kouřit penis. Nemůže to být tak těžké.

I když ta představa byla trochu skličující a podivně nehygienická. Harry si připomněl, že to není skutečné. Bude si to jen myslet, že to má v puse. Sex v mysli má přece jen svoje výhody, uvažoval Harry.

Byl si jistý, že by si nikdy nedal do pusy opravdový penis, ale když je to jen představa, tak by mohl, že ano?

Kromě toho, Voldemort už měl ve svých ústech jeho penis.

Nesmím na to myslet!

Rychle, než se stihne zbláznit z vlastních myšlenek.

Váhavě položil svoje prsty na Tomův penis a pomalu si vsunul žalud do úst. Najednou pocítil nával tepla i kolem svého penisu a spolu s tímto pocitem byl celý svět najednou v pořádku.

Harry napodoboval to, co cítil na vlastním těle, jak nejlépe uměl. Přejel jazykem po spodní straně Tomova penisu, olízl kulatý vrcholek a vsál ho do svých úst tak hluboko, jak jen mu to dovolil jeho krk.

Jemně chytil Tomovy koule a převaloval je v dlaních, když slyšel slastné sténání, věděl, že to dělá dobře i  když trochu chaoticky. Všechno skončilo příliš brzy, nebyl žádný partner pro Tomův zkušený jazyk a ústa.

Zvedl svoje boky a přitiskl stehna k Tomovi, jednou rukou si přitáhl jeho hlavu. Tomův penis měl stále hluboko ve svých ústech, ale to nijak neodvrátilo jeho vyvrcholení. Udělal se s hrdelním stenem a jeho sperma vstříklo Tomovi do úst. Tom ho nepustil, stále líbal a lízal jeho ptáka.

Harry pokračoval ve svém úkolu, sál tvrdě a hluboce, pohyboval hlavou nahoru a dolů. Najednou cítil, jak Tom pod jeho doteky ztuhl a jeho ústa byla zaplavena slaným spermatem.

Spolkl je – není to přece skutečné sperma.

Odtáhl se  a otřel si ústa hřbetem ruky. Vyčerpaně se položil na trávu a prudce oddechoval.

Tom si lehl vedle něho,, leželi bok po boku.

„Líbilo?“ zeptal se.

„Jo,“ povzdechl si Harry. Neviděl žádný důvod, proč by měl lhát. Jeho tělo bylo přesvědčivý důkaz.

„Souhlasím.“

Tom se naklonil blíž, jeho obličej se vznášel nad Harrym.

„Máš talentovaná ústa.“ Lehce plíbil Harryho rty. „Můžeš se považovat za šťastného. Tohle nedělám pro každého.“

Harry mu věřil. Věřil, že díky jeho pověsti mu raději všichni uhýbali z cesty.

Zasmál se a podíval se na Toma.

„Nemyslím si, že bych tohle dělal  s někým jiným.“

„To opravdu ne, “ řekl Tom a hravě kousl Harryho do spodního rtu. „Nerad se dělím o svoje hračky.

Harry se už cítil v Tomově společnosti celkem dobře, ale po jeho slovech si uvědomil, že pro něho neznamená nic. V jeho očích byl pouze jeho služebník s talentovanými ústy.

Pravda ho nepřekvapila, jen mu připomněla, proč je tady.

„Dobře,“ řekl Tomovi , který ležel vedle něj. „Kdy půjdeme pro další viteál?“

„Zatím ne, bylo by to příliš riskantní.“

Harry zvedl obočí v němé otázce.

„Musíme se ujistit, že nikdo z Brumbálových lidí nemá podezření,“  řekl Tom.

Jeho škádlivá nálada zmizela, oči se zúžili, když se podíval na Harryho.

„Nejlepší bude počkat pár dnů, než podnikneme další kroky.“

„V pořádku,“ řekl Harry. Pokud by záleželo na něm, vyzvedl by nejraději všechny viteály najednou. Ale věděl, že se nesmí dohadovat s Tomem. Určitě ne teď, když všechno jde tak dobře.

„Příští týden musím jít na svatbu,“ řekl a podíval se na Toma. “Budou tam většinou Brumbálovi příznivci. Pokud by někdo zahlédl medailon na mém krku měli bychom problémy. Takže budu muset schovat medailon ve svém kufru, když tam budu.“

„Samozřejmě. Když už tam budeš, můžeš nenápadně zjistit, jestli někdo z nich není na stopě mých viteálů.“

„Jistě, to můžu udělat.“

„Potěšil jsi mně, Harry. Díky tobě mám jistotu, že poznám svoje živé já, až přijde čas.“

Harry polkl. Věděl, že to byla poklona a svým způsobem ho potěšila  a to zejména od Toma. Ale při představě, že skutečný Voldemort  odhalí jeho plán se mu stáhl žaludek. Tedy ne, že by Tom nebyl skutečný Voldemort.

„Po svatbě se můžeme přesunout do mého domu v Londýně. Všechno pak bude pro nás jednodušší,“ řekl Harry ve snaze vyhnout se Tomovu živému já.

„Pak tedy půjdeme pro můj další viteál.“

„Dobře,“ řekl Harry a podíval se na Toma. „Co mám dělat do té doby?“

Tom se na něho chlípně podíval. „O něčem bych věděl.“

„Zase? Teď?“

„Pokud jsi připravený..“

Harry se podíval dolů na své tělo.

„Vypadá, že jsem.“

 

* 0 * 0 * 0 * 0 *

Harry tvrdě spal ve své posteli, když v tom ho něco zašimralo v nose. Snažil se to rukou odehnat, ale jemné klovnutí ho probudilo úplně.

Hedvika seděla na posteli vedle jeho hlavy a v pařátech měla svitek pergamenu. Harry se podíval na hodinky: tři hodiny ráno. Kdo ji mohl poslat v tuhle nekřesťanskou hodinu?

Promnul si oči a rozbalil pergamen, rozespanýma očima četl následující slova:

Sejdeme se v parku na konci ulice. Sami!

Nebylo to podepsané, ale Harry poznal rukopis. Viděl ho na mnoha ze svých esejí v lektvarech, obvykle v červené barvě.

Co od něj Snape u všech čertů, chce? Možná, že přišel k rozumu po svém divném chování dnes odpoledne a chce ho jednou provždy zabít.

Ale když se s ním chce Snape setkat, půjde. Hary s ním měl taky nevyřízené účty.

Snape chtěl, aby přišel sám a Harry si myslel, že ví, co to znamená. Podíval se na svou hruď, medailonek byl zavřený. Než stihl změnit svůj názor, rychle stáhl řetízek přes hlavu a strčil ho pod polštář.

Vstal, nazul si pantofle a vzal si brýle, pak se natáhl pro svou hůlku a neviditelný plášť.

Potichu vyšel z domu. Jak se dalo očekávat, ulice byla tichá a opuštěná. I když byl červenec, večer byl chladný a Harry byl pouze v pyžamu. Přitáhl si pyžamo i plášť k tělu, aby se udržel v teple.

Harry šel rychle směrem k parčíku, snažil se našlapovat co nejtišeji.

Parčík začínal velkou, travnatou plochou, ale Snapea nikde neviděl. Určitě bude až u první řady stromů, pomyslel si Harry.

Teď nezaváhám, ujišťoval se v duchu. Uvažoval nad smrtící kletbou, ale byl zvědavý. Ano, omráčí ho a zeptá se na jeho divné chování dnes odpoledne. A pak ho zabije.

Když přešel vlhký trávník, uviděl tmavou postavu skrývající se pod vysokou břízou.

Ona vysoká postava právě mávla hůlkou dopředu, dozadu, vpravo a vlevo.

Musí to být Snape, pomyslel si Harry a přemýšlel co to u čerta dělá?

Zjistil to v okamžiku, kdy jeho plášť odletěl, následován jen o pár vteřin později jeho hůlkou.

Zatraceně! Všechno jde k čertu! Harry nenáviděl neverbální magii.

„Předvídatelné, Pottere,“ řekl Snape a blížil se k němu rychlými kroky.

Dřív než Harry stihl pomyslet na svou obranu, byl Snape u něj a popadl ho oběma rukama kolem krku a přimáčkl ho ke stromu, přitiskl se k němu svým tělem, obličej měl pouze centimetr od Harryho.

„Vy idiote!“ Zavrčel Snape a Harry na něj zíral. „Pokud jste si jen na sekundu myslel, že si můžete zahrávat s Temným pánem, měl byste si to promyslet znovu, Pottere!“

„Co?“ Harry zalapal po dechu.Snapeova  ruka mu omezovala přísun vzduchu.

„Ten medailonek! Na co si to pro Merlina, hrajete? Nevím, co si myslíte, že děláte, ale Pán zla s vámi hraje svou vlastní komedii a jakmile s ní skončí, rozdrtí vás!“

A pak ho Snape udeřil svou hůlkou do hlavy, jednou, dvakrát. Harry sebou trhl a snažil se ranám vyhnout.

„Proč mě prostě nezabijete?“ zeptal se zmateně, vlastně byl zmatenější než předtím. Vypadalo to jako by mu Snape dělal přednášku. Ale proč?

„Kdybych vás chtěl zabít, Pottere, udělal bych to už té noci, kdy jsem utekl z Bradavic, ty naprostý blázne!“

Harry si nevzpomínal, že by ho kdy viděl tak rozlobeného. Dokonce ani tenkrát v Chroptící chýši, kdy byl Snape skoro psychotický.

„Vaším úkolem je najít a zničit viteály, Pottere. Nemáte mít sexuální praxi s Temným pánem.“

Do prdele. Snape věděl o viteálech. Ale jak to? Proč?

„Dělám to, co mi Brumbál nařídil, abych udělal. Jak jinak je mám najít?“

Harry věděl, že říká věci, o kterých by Smrtijedi neměli vědět, ale byl tak zmatený a bylo tak snadné zapomenout, že Snape už není v řádu…

„Proklínám tě, Albusi,“ řekl Snape už potišeji.

Podíval se dolů a potřásl hlavou. „Co vám ředitel řekl o viteálech, Pottere?“

„To stejné jako vám, vy zatracenej, zkurvenej vrahu,“ vykřikl Harry a snažil se Snapea nakopnout. Snape se nehýbal  a Harryho útoků si nevšímal.

„Pottere, nemám čas. Musíte zničit ten medailonek co nejdříve to půjde. Ještě dnes v noci. A pak budete muset jít ven a najít zbytek viteálů. Jakmile je všechny zničíte, budete mně okamžitě kontaktovat. Je vám to jasné?“

„Kontaktovat?“ Zeptal se zmateně Harry.

„Myslím, že už jsem dokázal, že nemám v úmyslu vás zabít nebo vás předat Pánovi zla.“ Snape na chvíli zavřel oči. „Pottere, pokud budete potřebovat pomoc v této misi, můžete mě kontaktovat. Stačí mi poslat vzkaz, ale nepodepisujte se a neposílejte vlastní sovu. Poznám, že je od vás.“

„Ale..“

„Znič ten medailonek!“ Snape ho uvolnil  ze svého sevření, pustil jeho hůlku na zem a udělal několik kroků zpátky. S tichým prásknutím se přemístil.
Harry zíral do tmy a třel si svůj bolavý krk. Na Smrtijeda, který byl věrný Voldemortovi se Snape choval velmi podivně. Proč by chtěl Smrtijed zničit kus Voldemortovi duše?

Harry s povzdechem zvedl neviditelný plášť i hůlku.

Zničit medailon?

Bylo by mnohem jednodušší, kdyby věděl, jak ho zničit, ale nikdo se jaksi neobtěžoval mu to říct. A díky tomu medailonu dostane příští týden další viteál. Potřebuje ten medailon, bez ohledu na to, co Snape říkal.

Nakonec, Snape byl jen zatracený vrah a Harry rozhodně neudělá to, co mu říká.

S Tomem má určitou šanci. Už přece získal jeden viteál.

 

Tom Riddle je v srdci nudista, rozhodl se Harry. Pokaždé, když ho Harry navštívil v medailonku – a minulý týden ho navštěvoval často – skončili nazí na travnatém břehu v blízkosti moře.

Byla to asi ty nejvíce surealistické prázdniny, jaké kdy zažil.

Polovinu dne trávil ve své ložnici a trénoval kouzla a kletby z knih, které přinesli z Bradavic. Studoval Snapeovu knihu a dokonce našel pár zajímavých kouzel. Zdokonalil svoji neverbální magii, nyní byl schopen zasadit neverbálně i smrtící kletbu.

 Byl zvědavý, jak se to bude Snapeovi líbit, až ho příště uvidí, bastarda umaštěnýho.

Druhou polovinu dne strávil s Tomem. Sex v mysli se stal běžný, Harrymu se to líbilo natolik, že většinou zapomněl, proč to dělá.

Skutečnost si uvědomil teprve až byl zpátky ve svém pokoji a viděl fyzický důkaz o svém poslání.

Minimálně půl hodiny denně strávil pozorováním Mrzimorského poháru.

Harry byl trochu odvážnější, přece jen měl sex s Tomem někdy i několikrát denně už  víc než týden.

Tom ležel vedle něho, Harry se k němu sklonil a zabořil prsty do jeho vlasů.

 Tom měl zavřené oči, ale na rtech se objevil úsměv, který prozradil, že si užívá Harryho pozornosti.

Tom měl hezké vlasy, černé jako uhlí, silné, ale měkké. Harry si je nechal protékat mezi prsty a pak je jemně hladil.

Tom byl pohledný muž, tmavé obočí, oči měl oříškově hnědé - někdy i červené, ale na to se Harry snažil nemyslet – ostrý nos a plné rty, které uměly líbat tak, že Harrymu naskakovala husí kůže. Byl vysoký a svalnatý, tak akorát na svoje tělo.

Harry se na něj díval skoro každý den, a často  přemýšlel, jak se z tohoto muže mohl stát takový netvor, jakého Harry viděl vylézat z kotle před dvěma lety.

„Na co myslíš, Harry? Vypadáš tak vážně,“ Tom otevřel oči  a jeho pohled se zastavil na Harryho tváři.

Harry pokrčil rameny. „Proč jsme pořád tady?“

„Mám rád moře,“ řek Tom, zvedl dnu ruku a pohladil Harryho po paži. „Když jsem vyrůstal, neměl jsem mnoho příležitostí ho vidět.“

Ty slova vyvolaly úsměv na Harryho tváři. Tom uměl být někdy tak lidský, že Hary často zapomínal, čím je ve skutečnosti.

„Já taky ne,“ řekl a lehl si na bok. Ruku nechal položenou na Tomově hrudi, líbilo se mu, jak stoupá a klesá v tempu Tomova dechu. „Moje rodina mě nikdy nebrala s sebou.“

Tom přikývl, rozuměl mu.

„Řekni mi tajemství,“ řekl Tom najednou a vážně se na Harryho podíval.

„Co?“ Zeptal se Harry zmateně.

Tom se přetočil na bok a políbil Harryho na rty.

„Taky ti prozradím jedno tajemství, výměnou za tvoje.“

To probudilo Harryho zvědavost.

„Dobře. Ale začneš.“

Tom si olízl rty a přitiskl se k Harrymu, přehodil přes něj svou nohu i ruku, takže mladík byl napůl uvězněný jeho tělem.

Harrymu to nevadilo.

„Když jsem byl v sirotčinci, zavírali mě do kůlny na uhlí, pokaždé když mě chytili,“ řekl Tom. „Nesnášel jsem to tam. Byla tam tma a špína. Ale po čase jsem se nechával chytit záměrně, hodilo se mi, že jsem mohl být v té boudě. Byl jsem v…“

„Bezpečí,“ zašeptal Harry a vytřeštil oči. „Takhle jsem uvažoval i o tom zatraceném přístěnku.“

Tom se přiblížil k Harryho tváři. „Zdá se, že máme společného mnohem více, než se zdálo. Jsi na řadě.“

Harry chvíli přemýšlel, jeho mysl se stále vzpamatovávala z Tomova přiznaní.

„Nikdy jsem o tom nikomu neřekl. Myslím, o tom co mi dělali Dursleyovi. Je to hloupé, že? Když jsem se vracel do Bradavic, měl jsem to někomu říct. Neudělal jsem to. Nikdy.“

„Vůbec to není hloupé,“ řekl Tom a jemně hladil Harryho ruku.

„Bylo by jim to úplně jedno. Přece tě tam dali, ne?“

Harry si znepokojeně skousl ret. Nikdy o tom takhle nepřemýšlel.

„Ale skončilo to, Harry. Zítra to budeš mít za sebou a budeš se rozhodovat sám.“

„Jo, asi máš pravdu.“

„A já budu trčet dva dny v kufru.“ Tom zesílil své obětí. „Budeš mi chybět.“

Harry si nebyl jistý, co si má myslet o hřejivém pocitu, který se usadil v jeho břiše. Nebylo to vzrušení, bylo to něco uklidňujícího a neznámého.

„Ano, bude to jiné, na chvíli,“ řekl nakonec.

Ron a Hermiona byli na míle daleko a on ležel v náručí Voldemorta. Harrymu jen vrtalo hlavou, že si neuměl představit, že bude se svými přáteli.

„Měl bych jít,“ řekl a snažil se odtáhnout od Toma, ale tentokrát ho Tom nepustil.

„Zůstaň, Harry.“

„Zůstat?“

Tom se usmál a vtiskl mu několik polibků.

„Ano, zůstaň se mnou, jen přes noc.“

Harry se podíval vzhůru na temnou oblohu.

„Nebude tady zima?" 

"Ne," řekl Tom, a najednou na nich ležela silná deka.

"Dobrý trik."  Usmál se Harry a zabořil se hlouběji pod jemnou tkaninu. 

"Děkuji." Tom se přitiskl k Harrymu, tvář otočenou k němu.

"Zůstaneš?"

 "Ano."

 

            *******

Zvonek u dveří se ozval přesně v poledne, ale i přesto měl Harry hůlku připravenou, když otevíral vrzající dveře.

Viděl Hermioniny husté vlasy, ale žaludek měl stále sevřený.

„Ahoj, Harry!“ Řekla zářivě Hermiona.

„Co jsi ukradla ze Snapeových soukromých zásob v našem druhém ročníku?“ Položil ji Harry jednu z těch hloupých bezpečnostních otázek.

I když možná to nebylo tak hloupé. Hermiona zrudla a otočila se přes rameno na místo, kde stál pan Weasley a Kingsley Pastorek.

„Harry! Nemůžeš mi dát jinou otázku?“

„Ne. Odpověz,“ řekl Harry s úsměvem.

„Kůži z hřímala,“ zašeptala Hermiona, Harry otevřel dveře a umožnil jim vstoupit.

„Dobrý, kamaráde,“ řekl Ron, když procházel kolem Hermiony.

„Budu předstírat, že jsem nic neslyšel,“ řekl Kingsley a usmál se na Harryho.

„Jak se máš, Harry?“

„Dobře, díky,“ řekl Harry a náhle se cítil plachý. Kingsley byl opravdu hezký a v dobré kondici. Bylo divné, že si toho nevšiml už předtím. Tom a jeho homosexualita se na něm asi přece jen podepsala.

„Co se stalo s tvými brýlemi?“ Zeptala se Hermiona.

„Mám kontaktní čočky.“

„Kontaktní co?“ zeptal se zmateně Ron.

„Vysvětlím ti to později,“ zašeptala Hermiona a poklepala Ronovi na rameno.

„Vypadáš dobře Harry.“

„Díky.“

„Máme ještě pár minut než se aktivuje Přenášedlo,“ řekl pan Weasley a zavřel dveře. „Máš sbaleno, Harry?“

„Ano,“ Harry ukázal na svůj kufr a Hedvičinu prázdnou klec. „Hedviku jsem poslal napřed. Myslím, že by se jí Přenášedlo moc nelíbilo.“

„Tvoje rodina tady není?“ Zeptal se Kngsley.

Harry zavrtěl hlavou.

„Nenecháš jim nějaký vzkaz?“

„Ne, nechci, opravdu ne.“

Kingsley zvedl obočí. „Jsi si jistý? Mohli by si myslet, že se ti stalo něco zlého, když jsi jen tak zmizel.“

„Já vím,“ řekl Harry a pokrčil rameny. „Ale proč jim kazit zábavu?“

Najedou bylo okolo trapné ticho, nakonec je přerušila Hermiona, která si hlasitě odkašlala.

„Tak, jak se máš, Harry?“

„Jsem v pořádku, opravdu. Všechno vám řeknu později,“ odpověděl.

Ron se na něj díval vědoucím pohledem.

„Ale vy mi raději řekněte, co se děje v kouzelnickém světě?“

„Ty o ničem nevíš?“ zeptala se Hermiona a její tvář ztuhla.

„Nevím co?“

„Došlo k útoku na Prasinky,“ řek Kingsley, klidý jako vždy. „Bohužel došlo i k úmrtí.“

„Prasinky? Kdy?“ Harryho žaludek se stáhl, potřeboval se posadit. 

Kingsley mu položil ruku na rameno, naštěstí mu to dodalo trochu síly, aby mohl stát.

„Před čtyřmi dny,“ řekl Ron a prohlížel si svoje boty. „Brumbálův bratr je mrtvý.“

„Aberforth? Jak?“

„Byl ve své hospodě a… Zničili i Taškáře a Medový ráj. Dokonce zničili i Chroptící chýši. Nic z toho nezbylo.“ Řekl Ron nešťastně. „Proč zničili Medový ráj?“

Harry otevřel ústa. „Nedostali se do Bradavic?“

Kingsley přimhouřil oči. „Ne, proč?“

„Tajné chodby!“ Harry téměř křičel. „Voldemort zná všechny tajné chodby a teď je zničil. Možná se nechtěl dostat sám do Bradavic, ale chtěl se jen ujistit, že se nikdo nedostane tajně do hradu nebo z něj,“ dokončil Harry a přejel si dlaní přes oči. „Opravdu skvělé! Jediné, co teď musí udělat je, že bude hlídat hlavní bránu a Bradavice nám budou k ničemu.“

„Drahý Merline,“ řekl pan Weasley tiše.

„A já jsem to věděl!“ Pokračoval Harry. „Věděl jsem, že Voldemort ví o chodbě pod Medovým rájem.“

„Jak?“ Zeptal se Kigsley.

„Ehm…“ Harry neurčitě ukázal na jizvu. „Myslel jsem si, že by se možná mohli pokusit proniknout do Bradavic sami. Netušil jsem, že chce zničit i něco jiného. Měl jsem napsat Mc Gonagallové!“

„Harry,“ řekl Kingsley a stiskl Harrymu rameno. „Nemohl jsi to vědět. Nikdo je neviděl přicházet.“

Harrymu se třáslo celé tělo, nic to nemohlo zastavit.

„Měl jsem to někomu říct! Chtěl jsem vám napsat, chtěl jsem napsat i Mc Gonagallové, ale nemohl jsem. Všichni znají moji sovu a já jsem nechtěl, aby se tento druh informací dostal do nesprávných rukou.“

„Nebyla to tvoje chyba,“ opakoval Kigsley.

„Já vím!“ skoro vykřikl Harry a přimhouřil oči. „Musel jsem trčet tady, ale nikdy to nebyla moje volba. Celý můj život všichni očekávali, že se prostě budu vracet sem, k těm zatraceným mudlům, kteří mě v první řadě nikdy nechtěli. Nenáviděli mně a já s nimi musel žít!

„To stačí,“ řekl Kigsley hlasitě.

„Omlouvám se.“ Harry se díval na podlahu a trhaně dýchal. „Jsou to….Byly to dva velmi frustrující týdny.“

„Přenášedlo,“ řekl pan Weasley s omluvným úsměvem a držel staré noviny. „Za necelou minutu.“

„Beru to,“ řekl Kingsley a natáhl se po Harryho kufru.

„Ne!“ Harry odstrčil Kingsleyho ruce pryč. „ Jsou tam všechny moje věci,“ dodal na vysvětlenou. „Raději si ho ponesu sám.“

Většina jeho věcí mu byla celkem lhostejná, ale medailonek a pohár byli v kufru také a Harry by se raději propadl, než aby někomu dovolil být v blízkosti jeho dvou nejcennějších věcí. V sázce bylo příliš mnoho.

„Dobře,“ řekl klidně Kingsley, ale zvláštně se na Harryho podíval. Noviny začali zářit a Harry se jich dotkl a začal přemýšlet o tom, co měl ten pohled znamenat. Jeho myšlenky přerušil ostrý tah a všechny odnesl do Doupěte.

0 * 0 * 0 * 0 *

„Ty si nevybalíš?“ Zeptal se Ron.

Harry seděl v křesle, v Ronově pokoji a díval se na Rona s Hermionou, kteří seděli na Ronově posteli.

„Ne, nezůstanu tady.“

„Cože?“ Zeptala se Hermiona. „Ale my jsme…“

„Hele, je to docela jednoduché,“ řekl Harry a zvedl ruku, aby umlčel své přátele. „Brumbál je mrtvý a kdo si myslíte, že je první na Voldemortově seznamu? Bez urážky Rone, ale váš dům není bezpečný. Není bezpečný pro mě a dokud jsem tady já, není bezpečný ani pro vás.“

Ron se na něho díval a v jeho tváři se objevilo pochopení. Hermiona byla tentokráte ta, která to nemohla, nebo nechtěla pochopit..

„Ale Harry, jak najdeme…“

„Voldemort po mně půjde a dřív nebo později mně najde a upřímně, chtěl by jsi, aby u toho byla tvoje rodina, až se to stane, Rone?“

Harry se podíval Hermionu. „Chtěla bys, aby Ron a Giny byly na blízku až pro mně přijde?“

Hermiona nakonec váhavě přikývla. „Kde budeš bydlet?“

„Mám dům, v Londýně. Sirius mi ho odkázal, vzpomínáš?“ Hermiona vytřeštila oči.

„Všichni můžeme zůstat na Grimauldově náměstí! Máš pravdu je to ideální úkryt a můžem....“

„Ne, Hermiono, udělám to sám.“

„Harry už jsme to probírali. Nemůžeš…“

„Můžu a udělám to. Tři jsou příliš mnoho,“ řekl Harry. Tento rozhovor si přehrával v hlavě aspoň desetkrát během posledního týdne. „My tři, jak cestujeme po Británii a hledáme kousky jeho duše…někdo by si toho všiml. Když budu sám, mám poměrně slušnou šanci.“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Řekni nám upřímně, Harry, jak chceš najít všechny viteály sám, bez pomoci?“

Harry byl podrážděný, kdyby jen věděli v jakém byl pokušení všechno jim říci. Ale nemohl. Byl by v ohrožení on sám i jeho přátelé. Čím méně lidí vědělo o jeho podivném poutu s Voldemortovým kouskem duše, tím lépe. Navíc, opravdu nechtěl svým přátelům vysvětlovat, jakou cenu platí za informace, které dostává od Toma.

„To nech na mě,“ řekl Harry stroze. Hermiona se zamračila.

„Brumbál ti řekl něco o..“

 „Nemůžu ti to říct, je mi líto. Ale budu potřebovat vaši pomoc, musím přijít na to jak zničit viteály, až je najdu..“

  „Ach!“ Ožila Hermiona. „Přemýšlela jsem nad tím a mám teorii.“

„Nemluvila o ničem jiném,“ řekl Ron a usmál se na Hermionu.

„Voldemort je nesmrtelný,“ řekla Hermiona a Harry se dychtivě naklonil dopředu, aby slyšel její vysvětlení. „Musíme vycházet z představy, že někdo, v našem případě Voldemort, oddělí pouze jeden kousek svojí duše a uloží ji ve viteálu. Pokud zničíš ten kousek, tak se ona osoba stane smrtelnou.“

„To všechno víme,“ řekl Harry netrpělivě, ale Hermiona ho umlčela.

„Pokud je jejich duše rozdělena, jsou nesmrtelní. Moje teorie je, že abyste zničili viteál, stačí zničit kouzlo, které obsahuje. Kousek duše vevnitř se musí připojit k rozdělené duši v živém těle a ve chvíli, kdy je duše kompletní, je ta osoba smrtelná a je možné ji zabít.“

 

Harry zíral na Hermionu s otevřenou pusou.

Pomalu ji zavřel. „Takže ve Voldemortově případě, musíme těch šest kusů vrátit do jeho těla a teprve pak bude znovu smrtelný?“

„Přesně tak! A také to vysvětluje, proč nemůže být zabit, když zůstane třeba jen jeden, jediný viteál v pořádku. Smrtelný bude pouze tehdy až se všechny duše spojí v jeho těle.“

 „To dává smysl," řekl Harry. 

Hermiona se rozzářila. „Také nám to dává představu, jak je možné zničit viteály, nebo spíše uvolnit kousky duše a přinutit je vrátit se zpět k Voldemortovi.“

 „Opravdu?" Zeptal se Harry zmateně.

Hermionin pohled zvážněl.

„Smrtící kletba, Harry. Odděluje duši od těla, zabijí člověka okamžitě, nebo v případě viteálu odděluje kus duše z viteálu. Alespoň si myslím, že to tak bude."

„Dobře. Musíme se tedy naučit smrtící kletbu." Harry neměl chuť vysvětlovat, že už ji umí. Věděl, že Hermiona by nesouhlasila. Hermiona se podívala na Rona, který lehce přikývl. 

„ Harry, přemýšleli jsme o tom. Smrtící kletba je velmi temná magie, jak dobře víš. Možná bychom měli říci někomu jinému, aby je zničil. Tonksová a Kingsley, možná i Moody, vědí jak ji použít. Jsou bystrozoři. ..“

„Ne, Hermiono,“ řekl Harry a přimhouřil oči. „Nikdo jiný se nesmí o viteálech dovědět, chápeš? Pokud by Voldemort zjistil, že po nich pátráme, schoval by je ve své blízkosti, nebo by je schoval na druhém konci planety. Potom by bylo všechno ztraceno.“

Harry si povzdechl. „Kromě toho jsem Brumbálovi slíbil, že je najdu a zničím sám.“

Hermiona se nervózně kousala do rtu a podívala se na Rona.

Ron pokrčil rameny a řekl: „Pověz mu o Regulusovi.“

„Regulus?“

„Aha.“ Hermiona se znovu rozzářila. „Jsem si docela jistá, že RAB je Regulus Black, Siriusův bratr.“

Harryho ústa se znovu otevřely. To alespoň vysvětluje, jak medailonek skončil v Mundungusově kufru.

„Znamená to, že medailonek by mohl být na Grimauldově náměstí,“ pokračovala Hermiona. „Vzpomínáš, že jsme našli jakýsi medailonek, když jsme tam uklízeli? Myslím si, že je to viteál, Harry!“

„Wow,“ řekl Harry a dělalo mu velké potíže nevyprsknout smíchem. „To je dobrá zpráva. Hned zítra se po něm podívám.“

„Takže zůstaneš na svatbu?“ Zeptal se Ron.

„Samozřejmě, odjedu až zítra večer.“ Harry se usmál na svoje přátele. Ulevilo se mu, možná našel způsob, jak zničit viteály. Musí najít už jen dva a jeden z nich už má na dosah ruky. Tom mu slíbil, že pro něj půjdou, jakmile se přestěhuje na Grimauldovo náměstí.

Opravdu to vypadá dobře, pomyslel si Harry.

 

* 0 * 0 * 0 * 0 *

Svatby jsou nudné.

 Jediná dobrá věc na nich je jídlo. Harry dojedl svůj pátý kousek svatebního dortu a dospěl k názoru, i když si ho vezme do hrobu, že dort z Paříže byl tou nejchutnější věcí, jakou kdy ochutnal.

Hosté pomalu odcházeli a Harry šel s Ronem a Hermionou zpátky do domu.

Paní Weasleyová pobíhala po kuchyni, ale přestala, když uviděla Harryho.

„Jsi si tím jistý?“ zeptala se už asi posté.„Mohla bych přijít zítra  a přichystat ti pokoj.“

„Děkuji, ale já to zvládnu,“ řekl Harry.

Oceňoval starost paní Weasleyové, ale on měl velké plány. Má vyzvednout další viteál.

„Jak se tam dostaneš?“ Zeptala se Hermiona a zamračila se.

„Přemístím se.“

„Harry, ještě ti není sedmnáct. Nemáš ani licen..“

Harry na ni vrhl unavený pohled a přerušil ji. „Jsme ve válce Hermiono. Licence není příliš vysoko na mém seznamu priorit.“

„A co ministerstvo? Uvažoval jsi nad tím, že nesmíš kouzlit? A že se to týká i přemisťování?“

„Postaral jsem se o to,“ řekl Harry a tiše dodal. „Opravdu si myslíš, že se o to Brumbál nepostaral?“

„V pořádku, Harry jen ..., nelíbí se mi to a je pro mě těžké se vyrovnat s tvým rozhodnutím.“

Ron se podíval na podlahu, aby skryl pousmání.

„Tady.“ Paní Weasleyová vmáčkla Harrymu do ruky velkou papírovou krabici. „Máš tam trochu jídla na zítřek. Nezapomeň si nakoupit. A když budeš potřebovat vyprat nějaké prádlo, můžeš ho klidně donést sem.“

„Děkuji.“ Harry se na ni vřele usmál.

„Už půjdu.“

Paní Weasleyová mu vrátila úsměv, v rukou svírala utěrku.

Harry šel nahoru s Ronem a Hermionou v patách.

Ginny byla nahoře na chodbě, ale Harry se na ni ani nepodíval. Pokaždé, když ji spatřil, vzpomněl si, že Tom líbá mnohem lépe. Opravdu od něj bylo hrozné, že myslel zrovna na tohle. Raději se rozhodl tento problém úplně ignorovat a na Ginny se raději nedíval.

„Díky. Za všechno.“ řekl Harry a uchopil svůj kufr a Hedvičinu prázdnou klec.

 Hedvika se s ním měla setkat až doma.

„Budu nad tím dál přemýšlet, Harry. Kdybych něco zjistila, dám ti vědět,“ řekla Hermiona.

„Měj se.“ Ron ho poplácal po zádech.

„Uvidíme se brzy.“

„Buď opatrný,“ zašeptala Hermiona.

Harry přikývl a přemístil se na Grimauldovo náměstí.

Ze záčátku neviděl naprosto nic. Pak blesk krátce osvětlil místnost a o pár vteřin později hlasitý hrom rozdrnčel sklenice v kredenci.

Zdálo se, že Bill a Fleur měli štěstí na počasí.

Harry mávl hůlkou a rozsvítil plynové lampy na zdi.

Bylo to mnohem lepší. Rozhlédl se po místnosti a posadil se na jednu z židlí u kuchyňského stolu.

Kuchyň byla špinavá, vše bylo pokryto tenkou vrstvou prachu. Harry udělal v prachu jedním prstem cestičku a náhle ho přemohly vzpomínky na Siriuse.

Vzpomněl si na jeden večer, v pátém ročníku o vánočních svátcích. On, Sirius a Lupin seděli právě u tohoto stolu, byl už pozdní večer a všichni ostatní už odešli. Sirius mu vyprávěl o jeho rodičích. Harry se smál až mu tekly slzy po tvářích.

Lupin dnes na svatbě nebyl, ale Tonksová ho ujistila, že je v pořádku. Má jen hodně práce pro řád.

Harry věděl, co to znamená. Tajná spolupráce s vlkodlaky.

Harry si otřel oči, najednou na něho dolehlo vědomí, že je úplně sám v tom velkém, starém domě. I když..., nebyla to tak docela pravda.

Harry otevřel kufr, sehnul se a vytáhl černé ponožky, které si schoval na dně.

Předtím se ujistil, že jsou opravdu čisté, bylo by mu podivně nepříjemné schovávat Toma ve špinavých. Harry si povzdechl , dal si řetízek kolem krku a otevřel medailonek.

„Dobrý den, Harry," řekl Tom. „Jak se máš?" 

„Přejedeně," řekl Harry s úsměvem. „Svatební dort byl skvělý. Zbytek byla nuda."

Tom se zasmál a Harry se okamžitě cítil méně osamělý. 



 

* 0 * 0 * 0 * 0 *

„Krve zrádci! Šílenci! Spodina!"

„Opravdu bychom měli něco udělat s tím portrétem,“ řekl Tom, když Harry leknutím upustil kufr na chodbě a povzdechl si.“

„Musí na tom být nějaké stálé lepící kouzlo. Neexistuje žádný způsob, jak ten obraz sundat.“

„ Špína! Ohavnost!“

„Dostat to dolů?“ Zeptal se Tom.

Harry ho sotva slyšel přes sprosté výkřiky paní Blackové.

„Moje rada je spálit.“

„..mutanti. Co si to dovoluješ...,“ paní Blacková zmlkla a vyvalila na ně svoje pichlavé oči.

„Jé, tobě se ji opravdu podařilo umlčet,“ řekl Harry s úsměvem.

„Zkus Incendio, Harry. "

„NE!" vykřikla paní Blacková, ale Harry cítil hořkou příchuť spravedlnosti, když zvedal hůlku

Sirius ten portrét nenáviděl. Do pekla, všichni nenáviděli ten portrét.

 „Incendio!" plameny pohltili celý portrét a zoufalé výkřiky paní Blackové se brzy změnily ve slabé vzlyky.

 V žáru ohně na obraze vyskakovaly velké puchýře a popraskala barva, když oheň dosahoval ke stropu, Harry znovu mávl hůlkou.

„Aguamenti!" Z jeho hůlky vystříkla voda a plameny se pomalu měnily v syčící páru, která naplnila místnost. Když konečně začala ustupovat, všechno co Harry viděl, byla velká, vypálená skvrna na místě, kde býval obraz.

Na jeho tváři se objevil úsměv.

 

* 0 * 0 * 0 * 0 *

Déšť rachotil na okno, občas byl přerušen burácením hromu. Harry zavřel okno, doufal, že Hedvika si našla úkryt před letní bouřkou, která venku zuřila už skoro hodinu.

Posadil se na postel a pozoroval svoje dílo.

Vybral si Siriusův starý pokoj a uklidil ho. Teď byl bez prachu a velká postel byla čerstvě povlečená. Harry odkopl boty a posadil se.

„Takže zítra půjdeme pro další viteál?“

„Ano.“

„Dobře.“

Harry si stáhl zbytek svého oblečení, nechal si jenom boxerky a vklouzl pod deku. Hůlkou zhasil lampy, ležel ve tmě, oči do široka otevřené.

Místnost se na chvíli rozjasnila ve světle blesku. Harry znovu rozsvítil.

Věděl, že je v bezpečí. Dům je stále pod Fideliem, jak ho ujistil pan Weasley, když jeho manželka protestovala proti Harryho rozhodnutí. Nikdo se k němu nedostane, pokud zůstane uvnitř.

„Nepříjemný pocit?“ Zeptal se Tom, když se medailonek, ležící na Harryho nahé hrudi otevřel.
 

„Jo."

„Možná bys rád strávil noc se mnou?“

Harry nad tím nepřemýšlel. Přidržel si medailonek u obličeje a o vteřinu později stál v Tomově podkroví.

Tom se usmál, položil ruce na Harryho tvář a dal mu dlouhý, majetnický polibek

„Jsem rád, že jsi zpátky.“

 

"Jo, já taky," řekl Harry a usmál se, když najednou stáli na travnatém svahu pod tmavou, bezmračnou oblohou. 

Odkudsi přiletěla deka, která je přikryla a Harry se přisunul blíž k Tomovi a užíval si jeho tepla.

„Unavený?" Zeptal se a pohladil Harryho.

„Vyčerpaný.“

„Tak spi.“ řekl a Harry poslušně zavřel oči a spal.