6. kapitola

 

 

Harry si dobře všiml pohledů, které na něho občas vrhal Malfoy starší. V duchu se otřepal znechucením. Musím je odsud dostat, pomyslel si, co nejdřív. Nebo tomu bastardovi řeknu něco, co se mu určitě líbit nebude a všechno bude v háji.

Začal se nepohodlně vrtět a zívat. Nepřítomně svíral hrnek s čajem a zamračeně sledoval nudný rozhovor. V duchu obdivoval Snapea, který byl schopný konverzace s tím odporným chlapem i jeho synem.

Musí něco vymyslet...

Něco...?

Merline pomoz mi! Snape mi vždycky říkal, že jsem drzý, sobecký spratek. Co by ho mohlo vytočit tak, aby donutil Malfoye odejít a „potrestat mně „?

Myšlenky mu divoce vířily hlavou a najednou se přistihl, že Snapeovi nechce ublížit, dokonce ani slovy. Ale musím je odtud dostat. Musím něco udělat, něco říct.

Podíval se na dno svého šálku, jako by tam chtěl něco zjistit.

 „Harry? Jsi v pořádku?“ slyšel Severusův hlas.

„Jo, já jen...přemýšlím.“

„Velmi hezké od tebe. Ale nech si tu namáhavou činnost na později. Už to dlouho nevydržím a prokleju je!“  řekl sarkasticky Snape.

Harry si nemohl pomoci a když slyšel tu sarkastickou poznámku, vyprskl do svého šálku.

Lucius se na něj tázavě podíval.

Tak, je to tady Harry, tvoje šance. Udělej ze sebe klidně pitomce, hlavně že ti dva odtud vypadnou.

„Já...jen jsem si představoval....“ nedokončil Harry.

„Co jste si předtavoval, pane Pottere?“ zeptal se nebezpečným hlasem Snape.

Buď drzý, buď drzý..., opakoval si v duchu Harry.

„Jsem Harrry, Severusi. Harry, vzpomínáš?“ zeptal se trochu výsměšně, nejistým hlasem.

Snape se pomalu zvedl a tyčil se nad Harrym jako věž, ne jako maják, pomyslel si Harry, když ucítil nával dobře hraného rozčilení.

„Pane Pottere, vždy jsem říkal, že jste nevychovaný spratek. Sice jsem, bohužel, váš manžel. Ale také jsem váš poručník a učitel a vy mi budete prokazovat patřičnou úctu. Mně, i mým hostům. Je vám to jasné?“ zeptal se Snape svým nejstudenějším hlase.

Opravdu to jenom hraje? Harry si najednou nebyl jistý a Snape neúprosně pokračoval.

„Můžete nás tedy seznámit s vašimi představami?“

Harry v duchu zaúpěl a začal se nejistě vymlouvat, dobře věděl, že to Snapea vytáčí a určitě to věděl i Draco a snad i Lucius.

„No, pane.... já myslím...?“ zdvižené obočí jeho profesora naznačovalo, co si myslí o této frázi. Harry opatrně pokračoval: „Tedy, myslím, nebylo by vhodné, říkat tady svoje představy, je to ...trochu dětinské a myslím, že naši hosté...“

„Pane Pottere, našim hostům již jste dostatečně předvedl své nevhodné chování a nikoho tady zřejmě nepřekvapí....vaše ..  myšlenkové pochody. Myslím, že všichni dobře známe vaši ….. inteligenci?“

Sakra, jak to ten chlap dělá, že jeho slova tak zraňují? Je to jen hra, Harry, ujišťoval mladík sám sebe. Prostě jen hraj, jsi ve třídě a máš jeden ze svých dnů s velkým D a Snape je jen další součástí tvých problémů.

„Promiňte. Pane,“ řekl a zdůraznil ono vyžadované pane a nasadil jeden ze svých rádoby sebejistých postojů a klidně, s hranou jistotou, pokračoval: „Přestože jste zcela očividně nezměnil svůj postoj ke mně a na našem vztahu,“ půjčil si jeho sarkastický tón, „se také nic nezměnilo. Nechci a nebudu s vámi a s vašimi přáteli“ pohled na oba Malfoye, byl všechno jen ne přátelský „sdílet svoje myšlenky. Přestože jsem váš manžel, nemusíte vědět všechno.“ řekl a klidně se podíval do rozzlobených očí svého manžela.

Severus se díval na toho malého, drzého spratka a musel potlačit svoje pravé city. Opravdu byl v duchu Zmijozel. Tohle by snad nedokázal ani Draco. Byla to zcela jasná provokace a on koutkem oka zaznamenal, jak se oba Malfoyové napřímili v očekávání jeho reakce.

„Pane Pottere, máte velké štěstí, že právě máme hosty, ale můžete si být jistý, že vaše drzost bude mít pro vás velmi nepříjemné následky.“ řekl klidně a posadil se.

Harry se na něho trochu zaraženě díval a v duchu zasténal. Tohle bylo málo? Myslel jsem, že je vyrazí, aby mě mohl potrestat a on si klidně znovu sedne a snad si dá i čaj.

No, mladíku. Je načase dokončit, co jsi tak úspěšně začal. Malfoyové stejně myslí, že jsem idiot, tak jim to potvrdím. S touto myšlenkou se Harry pomalu, beze slova  zvedl a šel směrem k jejich ložnici, aniž by se na jednoho z mužů podíval.

Ušel pouhých pár kroků, když ho zastavila Snapeova ruka a jeho chladný hlas se ptal: „Pane Pottere? Co si myslíte, že dělate?“

Harry drze odpověděl: „Myslím, že to je jasné, Pane. Odcházím. Tady jsem zbytečný. Ale mohu vás ujistit, že budu přemýšlet o svém chování.“ řekl Harry trochu chvějícím se hlasem.

Snape na něho nevěřícně koukal. Dokonce na chvíli zavřel oči a Harry si pomyslel, že asi počítá do desíti, aby se uklidnil. Po chvíli tíživého ticha zavibroval místností profesorův chladný hlas, který se chvěl potlačovaným vztekem.

„V žádném případě, mladý muži. Zdvořile se rozloučíme s našimi hosty a ty... Ty dostaneš svoji první lekci slušného chování.“

S těmito slovy Snape přistrčil Haryho směrem k oběma Malfoyům. Snape se oběma mužům omlouval a ujišťoval je, že příště už k podobnému incidentu určitě nedojde.

Draco se na Harryho posměšně díval a využil toho, že Snape se loučí s Luciusem a přiblížil se k Harrymu, který zamračeně sledoval scénu před sebou.

„Pottere, vždycky jsem věděl, že jsi pitomec, ale myslel jsem, že znáš Severuse a víš co si můžeš dovolit. Nezávidím ti pár příštích chvilek, ale přeju ti je. Můj kmotr má velmi tvrdou ruku, užij si to.“ řekl významně Harrymu, který ho zaraženě pozoroval.

„Pottere, rozluč se s našimi hosty.“ přikázal mu chladný hlas a Harry rouzpačitě zamumlal svoje „Na shledanou.“

Cítil jak ho posměšně sledují oči všech mužů.

„Severusi, nebuď na něho příliš tvrdý, přece jen je to tvůj manžel a...“ řekl významně Lucius, Harry věděl, že to nemyslí vážně, ten uhlazený bastard si zcela očividně užíval tyto chvíle.

Snape ho naštěstí chladně přerušil: „Luciusi. Potter je můj manžel, ale je i můj chovanec a můj student. Musí se naučit slušnému chování a dnes dostane pořádnou lekci. Můžu tě ujistit, že příště bude zdvořilý.“

Lucius jen lítostivě pokrčil rameny a odcházel i se svým synem, Harry si všiml, že Lucius nenápadně něco odložil na věšák, když si bral kabát.

Konečně za nimi zapadly dveře a Harry si úlevně oddechl. Chtěl se posadit, ale v tom si vzpomněl na to, co udělal Lucius.

Snape se posadil zpátky na své místo  a naznačil Harrymu, aby se posadil také. V pokoji bylo tíživé ticho, ktré přerušil Snapeův temný hlas. „Pane Pottere, dnes jste se choval velmi nezdvořile a dětinsky. Protože jsem vás poručník, bude to pro vás mít velmi nepříjemné následky. Neposlušné děti obvykle dostávají patřičný trest. Můžu vás ujistit, že vy ho dostanete také. Ve vašem věku bych od vás očekával zcela jiné vystupování, ale dnes jste jednal jako dítě a jako dítě budete potrestán. První část trestu si odpykáte v koutě, čas ztrávený v tichu vám snad pomůže uvědomit si chyby ve vašem jednání.“ Snapeův hlas byl tichý a klidný. On to ví, ví, že tady Malfoy něco nechal a já musím hrát dál pitomého a naivního Nebelvíra.

„Pane, já už nejsem dítě! Rozhodně nebudu stát v koutě jako malý, usmrkaný kluk a rozhodně odmítám jakýkoliv trest. Neudělal jsem nic špatného, byl jsem jenom upřímný.“

„Pottere, nebudu se s vámi dohadovat. Stoupnete si okamžitě do kouta, nebo vás k tomu přinutím. Nezapomínejte, že jste zcela v mé moci.“ řekl neústupně Snape a vytáhl hůlku a hrozivě se díval na mladého kouzelníka.

„Pane, opravdu. Já...“ začal Harry trochu vystrašeně.

„Ani slovo, Pottere. Čelem ke zdi a mlč, pokud si to nechceš udělat mnohem horší.“ řekl výhružně Snape.

Harry se zvedl a váhavě přistoupil k rohové zdi místnosti. Ještě jednou se podíval na svého manžela, ale když viděl jeho neústupný pohled, otočil se ke zdi.

Slyšel, jak se Snape posadil  a listuje knihou, téměř vzápětí uslyšel ve své hlavě hlas: „Výborně Harry. Nevěděl jsem jestli pochopíš. Lucius tady nechal svého špiona, neviděl jsem ho, ale cítím jeho magii. Bohužel tě budu muset potrestat, Lucius to očekává. Jen se tě musím zeptat: Jsi ochoten to podstoupit? Mohli bychom to udělat v ložnici, ale bylo by mnohem reálnější, kdybych to udělal tady, v místnosti, kde si odpykáváš svůj trest.“

„Viděl jsem ho, je to na věšáku. Co přesně myslíš tím trestem?“

„Harry? Ty jsi to nepochopil? Slyšel jsem Draca. Myslím tím samozřejmě výprask.“

„Počkej, to jako myslíš opravdový výprask? Rukou?“

„Harry, jsi skoro muž, byl by nesmysl trestat tě rukou. Myslím rákosku. Jestli tě uklidní, je to zcela běžný trest v kouzelnickém světě a jestli ti to udělá radost, Draco ode mě už párkrát dostal svoji dávku.“

„Jak potěšující. Dobrá trocha bolesti mně snad nezabije. Udělám to. Co bude potom?“

„Potom se posadíš a budeš psát. Není to nic příjemného, ale budeš psát u mého stolu, židle je polstrovaná a ještě jsem ji trochu změkčil. Pak půjdeme na oběd a můžeš se setkat se svými přáteli. Všechno ti vysvětlím během tvého trestu. Jen budu poněkud … nepříjemný a sarkastický.“

„To není nic nového, profesore. Divil bych se kdybyste na mně byl přitom milý“

„Podivuhodné, Pottere, nerad to dělám a řeknu to jen jednou: měl jsi nechat dělat Moudrý klobouk svoji práci. Byl by z tebe prvotřídní Zmijozel. Ale teď vážně: Jsi ochotný to udělat? Nemůžu tě šetřit a je to opravdu velmi bolestivé.“

„Kdo jste a co jste udělal se Snapem? Už jsem řekl, udělám to. A díky za poklonu, pane.“

„Dobře, už mlč. Musím se připravit a ty seber všechny svoje síly, nebude to příjemné.“

Snape opravdu zmlkl a bylo slyšet jen šustění otáčených stránek. Harrymu to už připadalo dlouhé a začal přešlapovat a chtěl se otočit, ale zarazil ho varovný, studený hlas. „Ještě není konec, pane Pottere, nehýbejte se a neotáčejte se. Jasné?“

„Ano, pane.“ odpověděl znechuceným tónem Harry.

Místnost byla tichá a Harry už spočítal všechny praskliny ve zdi i pár pavoků, když konečně Snape přerušil ticho.

„Tak , pane Pottere, řekl bych, že první část trestu je za vámi. Teď tedy druhá a pro vás velmi nepříjemná část. Dostanete výprask.“ řekl významně Snape.

„Pane, to nemyslíte vážně? Je mi šestnáct, jsem už moc starý na to, abyste mě přehnul přes koleno ..A navíc, vím, že ve škole jsou tělesné tresty zakázané.“ řekl sebejistě Harry.

„Ano, pane Pottere, ve škole jsou opravdu tělesné tresty zakázány. Je velmi překvapivé, že znáte alespoň něco málo z pravidel naší školy. Ale my nejsme ve škole, jsme ve svém bytě a já jsem váš poručník, vy jste se provinil a já vás potrestám. A nemyslím si, že bych vás přehnul přes koleno. Myslím, že ve vašem případě je rákoska naprosto dostačující.“ řekl sarkasticky Snape.

„Ne,“  řekl rozhodně Harry a rozrušeně pokračoval: „To nemůžete udělat. Je to... je to nehumánní, dokonce i mudlové zavrhují těle...“

„Je mi jedno, co dělají mudlové. V kouzelnickém světě je to tradiční způsob výchovy. A můžu vás ujistit, že velmi účinný způsob. Ke stolu, Pottere.“ přikázal ostře Snape.

Harry na něho nedůvěřivě zíral. To si vážně myslí, že by někdo dobrovolně šel...

„Řekl jsem ke stolu! Nebudu už to opakovat.“ zaznělo do tíživého ticha.

Harry váhavě poslechl a sunul se ke stolu. Zastavil se před ním a podíval se na svého poručníka.

„Výborně Pottere. Sundejte si kalhoty!“ zazněl příkaz.

„Cože? O tom jsi mi nic neřekl.“

„Vylekal bych tě.“

„To se ti povedlo i teď. Opravdu musím?“ zeptal se Harry.

„Pottere, opravdu musíte. Má to být trest a bude to nepříjemné o to víc.“

„Ale pane, uvidíte můj..“ řekl rozpačitě Harry.

„Zadek?“ dokončil Snape a posměšně pokračoval. „Viděl jsem ho i včera, a  Lucius taky, jestli ti to pomůže, tak za chvíli budeš mít docela jiné starosti, než tvůj holý zadek.“ dokončil sarkasticky.

Harry si pomalu stáhl kalhoty a opřel se o desku stolu.

„Konečně, pane Pottere. Náš hrdina sebral svou odvahu a je ochoten platit za své hříchy. Dostaneš deset ran. Budeš nahlas počítat. Jasné?“

Harry přikývl.

„Je vám to jasné, pane Pottere?“ zeptal se Snape znovu.

„Ano, pane. Je mi to jasné.“ odpověděl váhavě Harry a připravoval se na první ránu.

Přišla téměř současně s jeho odpovědí a vehnala mu slzy do očí. Bolelo to. Šíleně.

Snape čekal. „V pořádku Harry?“ slyšel starostlivý hlas.

Zmohl se jen na zatřepání hlavou, kupodivu mu to trochu pomohlo, zvládne to. Je to jen hra. Tvrdá, pitomá, ale jen hra.

„Počítejte, pane Pottere.“ slyšel chladný hlas.

Chraplavě vyslovil: „Jedna.“

Další rána. „Dvě.“ Do háje s Malfoyem.

„Tři.“

„Čtyři.“ Do prdele s oběma Malfoy.

U Merlina, Snape říkal, že to bude nepříjemné, neříkal, že to bude tak kurevsky bolet. Harry měl v očích slzy a zadek v ohni.

„Pět.“ Do háje s Vodemortem, doufám, že právě zažívá něco podobného. Merline, od kdy jsem tak pomstychtivý?

„Šest.“ Doufám, že Draco, ble, dostane taky podobnou medicínu. Brzy. Nejlépe hned.

„Sedm.“ Jeho otec ho určitě nešetří, doufám.“

„Osm.“ Severusi musíš být tak důkladný? Zatraceně.

„Devět.“ Konečně poslední, týden si nesednu.

„Deset.“

Konečně konec, Harry ležel na stole, už dlouho se o něj neopíral. V jednom měl Malfoy pravdu: Severus měl opravdu pádnou ruku a uměl s rákoskou zacházet. Jeho zadek byl v jednom ohni, chladný vzduch sklepení mu přinášel trochu úlevy.

„Můžete se obléci, pane Pottere.“ slyšel chladný hlas.

Nic, nebyl schopen se pohnout a ani nechtěl. V hlavě uslyšel starostlivý hlas.

„V pořádku?“

„Ne, bolí mě zadek a právě přemýšlím jak udělat něco podobného těm dvěma.“

„Před chvíli ses ostýchal ukázat jim svůj vyvolený zadek a teď ho tady vystavuješ?“

„Snape! Myslíš, že se ještě dívají?“

„Určitě , tohle si  nenechají ujít a myslím, že s radostí zkontrolují moji ´práci´. Budeš se muset posadit, ale nechám ti přinést čaj a dám ti do něho lektvar proti bolesti, takže ho vypij, tvé pozadí po něm bude stále citlivé, ale nebude to tak zlé.“

„Aspoň nějaká výhoda mít za manžela zrovna tebe. Neomezený přísun lektvarů, po tom jsem vždycky toužil. Co to byla včera večer?“

„Všiml sis? Počítal jsem, že to tak nějak dopadne. Byl to uvolňující lektvar a kapkou afrodisiaka. A neomezený přístup k lektvarům rozhodně mít nebudeš, pokud se je nenaučíš vařit.“

„Co jsem od tebe mohl čekat, že? Můžeme pokračoval, myslím, že už se dostatečně mohli pokochat mým bolavým zadkem.“

Smích? Snape se opravdu smál? Jemu?

„Pane Pottere, řekl jsem obléct, nebo čekáte na pokračování?“ zeptal se ho sarkastický hlas.

Mladík si beze slova natáhl kalhoty, Snape byl otočený ke knihovně a vybíral si nějakou knihu a posadil se na pohodlnou pohovku.

„Pane Pottere, doufám, že tento trest vás poučil o vhodném chování. Napíšete mi jeden list pergamenu o tom, jak se budete chovat a navrhnete mi, řekněme pět druhů adekvátních trestů. Bude to pro vás trochu jednodušší, protože s jedním už jste se seznámil. Posaďte se k mému stolu a můžete začít.“

Harry ho zamračeně poslechl a posadil se. Musel se hodně přemáhat, aby nevyskočil, jen se trochu nadzvedl a chtěl začít psát.

„Pane Pottere, řekl jsem sednout. Bolest je součástí vašeho trestu, pomůže vám uvědomit si vaše provinění i následky.“

„Na to se nedá zapomenout.“ zamumlal si Harry potichu pro sebe. Nepočítal ovšem se Snapeovým sluchem.

„Říkal jste něco, pane Pottere?“

„Ne, pane.“ řekl Harry rychle a posadil se. Zasykl bolestí a mračil se na čistý pergamen před sebou.

„Na vašem místě bych raději začal, pokud si ovšem nechcete zopakovat předchozí část trestu.“ řekl posměšně Snape.

 Zvedl se z pohovky a nechal si přinést od skřítků konvici s čajem. Nalil si šálek a sledoval mladíka za jeho stolem, po krátkém zaváhání mu nalil také šálek a postavil ho před něj.

Harry zvedl překvapeně hlavu.

„Já..., děkuji pane.“ řekl tiše, odložil brk a opatrně usrkl. Čaj byl hořký a byl cítit lektvarem, musel se hodně přemáhat, aby se nezašklebil odporem. Nejraději by to vypil najednou, ale to by bylo nápadné, pomalu usrkával a v duchu proklínal oba Malfoye. Konečně začala ustupovat bodavá bolest v jeho spodní části.

Harry si znovu vzal brk a pomalu začal škrábat na pergamen.

„Opravdu to musím napsat? Nemůžu prostě jen předstírat, že píšu?“

„Ne, musíš to napsat. Je to součást trestu a po dokončení to budeš číst nahlas.“

„Jak dlouho bude to kouzlo účinkovat? Přece nemůžeme předstírat celou dobu? A mohl bys mi s tím trestem pomoct, je to hlavně tvoje vina, že se to stalo.“

„Myslím, že to kouzlo je omezené, zdá se mi, že začíná slábnout. V každém případě tady nechám uklidit skřítky až půjdeme na oběd, ti to spolehlivě zničí. S tím trestem ti jsem schopen pomoci, ale musíš to napsat svými slovy. Draco určitě zná tvoje vyjadřovací schopnosti a bylo by nápadné kdybys použil moje výrazy.“

„Myslíte, že Malfoy neví nic o naší telepatii?“

„Hm, už jsem o tom také uvažoval. Předpokládá, že zanikla spolu s Voldemortem, ale nejsem si jistý. Každopádně si myslí, že tě nesnáším a ty mně také.“

„Dobrá. Tak co mám napsat, zatím mám jen tu tvoji větu o respektu.“

Snape mu diktoval svoje návrhy a Harry pomalu psal, chvílemi škrtal, přemýšlel, konečně byl pergamen plný a tak si úlevně stoupl a podával ho Snapeovi.

Ten ho přeletěl očima a pohrdavě zasyčel.

„Jako vždy, pane Pottere, hrozná úprava a velké písmo. Uvidíme jestli obsah bude o něco lepší.“ řekl pohrdavě a vyzval ho ke čtení.

Harry na něho překvapeně koukal: „To mám číst nahlas, pane?“

„Ano, pane Pottere. To je další součást trestu, umožní vám to zapamatovat si hlavní body vašeho provinění, následků a vašeho dalšího chování.“

Harry se mračil, ale začal číst, chvílemi se zadrhával, ale přečetl ho skoro celý. Vynechal jen poslední část, která se týkala trestů, chtěl, aby se Snape znovu projevil jako sarkastický bastard.

V duchu si uvědomil, že se mu tahle epizoca celkem zamlouvala, samozřejmě kromě té části s rákoskou. Užíval si předstírání a líbilo se mu to. Možná jsem udělal chybu, když jsem šel do Nebelvíru, pomyslel si na malou chvíli. Ale pak to rozhodně popřel, ne, v Nebelvíru jsem poznal svoje přátele, jsem snad odvážný a čestný, to že využívám hlavní zásady Zmijozelu je jen následkem událostí.

Snape opravdu nezklamal: „Pane Pottere, chtěl jsem po vás pět příkladů adekvátních trestů. Máte je?“

„Ne, pane. Já, nemyslím...“

„Toho už jsem si všiml. Nemáte je tedy napsané, že? Můžeme si o nich promluvit, nebo budeme jedním určitým pokračovat?“ zeptal se Snape posměšně.

Harry rychle řekl: “Myslím, že si raději promluvíme. Pane.“ dodal hned, když si všiml zdviženého obočí.

„Tak mi řekněte, co vás napadlo pod pojmem trest a jaký to bude mít vliv na vaše chování. Můžete začít s tím, se kterým už jste se seznámil.“

Harry se zoufale díval na svého manžela. „Opravdu to musím říci nahlas?“

„Bohužel Harry, magie je sice slabá, ale je stále tady, nevím sice, jestli to kouzlo ještě působí, ale nesmíme nic riskovat. Navíc jsou to jen slova, nikdy to nepoužiju, tedy pokud nebudu muset.“

„Čekám, pane Pottere. Pokud jste snad zapomněl...“ řekl Snape a výmluvně se podíval směrem k rákosce která stále ležela na stole.

Harry se nadechl a odhodlaně začal: „První trest je rákoska, je to velmi bolestivé a velmi nepříjemné. Rozhodně netoužím po zopakování tohoto trestu. Druhý trest by mohlo být domácí vězení,, další zákaz něčeho oblíbeného, třeba famfrpálu. Další možností je pomáhat vám při přípravě lektvarů a přísad a poslední....co takhle psaní, ano, určitě psaní.“

„Hm, pane Pottere, neoplýváte velkou fantazii. Ale tentokráte... Považuji váš trest za ukončený. Doufám, že jste se poučil a příště se budete chovat vhodně a slušně. Pokud ne – bude to mnohem horší.“ řekl Snape výhružně a pokračoval normálním hlasem: „Můžete jít do naší ložnice,. Převlékněte se k obědu. Jak znám našeho pana ředitele, bude to slavnostní a dlouhé. Po obědě můžete být se svými přáteli. Do našeho bytu se vrátíte nejpozději do pěti hodin, povečeříme tady, spolu. Možná nás navštíví pan ředitel a vy se budete chovat slušně.“

Harry se zmohl jen na slabé přikývnutí, konečně, konečně vypadne z téhle místnosti, nebude muset nic předstírat. Sice jen na chvíli, ale

„Pane Pottere, málem jsem zapomněl...“

To určitě, zašklebil se Harry tak, aby si toho Snape všiml.

„Varuji vás. Nejsem trpělivý, jak už jste jistě poznal a nebudu přecházet vaše výbuchy vzdoru. Ale, jak jste sám říkal jsem váš manžel a zasloužím si …. polibek. Pojď sem a polib mně, Pottere.“ řekl Snape.

Harry neochotně přistoupil a podíval se staršímu muži do očí. Hraj! Bylo tam skoro napsáno. Chtěl ho políbit, opravdu a hluboce, ale v soukromí, ne tady, kde...

Musím hrát, nenávidím ho a on chce abych ho políbil, bojím se trestu, a tak ho musím políbit, opakoval si Harry a letmo ho políbil na tvář.

„Pane Pottere, toto je nepřijatelné, očekávám polibek od svého manžela. Nechci  tohle...“ řekl sarkasticky Snape.

Harry přistoupil těsněji k vyššímu muži a políbil ty úzké rty, které se otevřely a přijaly a vzápětí opětovaly polibek. Snape si ho přitáhl do náruče a tvrdě, majetnicky jeho nesmělý polibek prohloubil.

Harry zavřel oči a vychutnával si ho. Merline to je.....

Skončilo to, Snape ustoupil a posměšně se podíval na Harryho. „Výborně. Tohle bylo lepší, mnohem lepší. Dnes v noci a každou další noc to budeš moci vylepšovat. Jsi můj, Pottere, a i když jsem zradil Temného pána, za tohle mu budu navždy zavázán. Jsi v mé moci, celý – tvoje tělo i tvoje magie, jsi můj a navždy budeš. Jdeme se připravit, nesmíme nechat naše přátele čekat na zachránce kouzelnického světa.“

Harrymu se ještě trochu klepaly kolena z vášnivého polibku, když se pomalu vydal za svým manželem.

Vstoupil do ložnice a pro jistotu, přece jen...

„Tohle bylo skvělý, opravdu Severusi, to bylo dramatické zakončení hodné mistra. Vsadím se, že jestli to sledovali, třepají se jim kolena stejně jako mně. Víš, že jsem ti na chvíli i věřil?“

„To bys měl, Harry. Když si odmyslíš tón jaký jsem použil, myslel jsem vážně každé slovo.“

Harry se zarazil, opravdu to řekl? Myslel to vážně?

Snape byl potichu také. Neunáhlil jsem se? Obvykle nejsem tak otevřený, ale celá tahle komedie....

„Severusi? Opravdu tím  chceš říct, že….?“

„Ano, Harry. Přesně to chci. Jsi můj a já... já tě chci, ve svém životě, v posteli a po svém boku. Myslel jsem, že už ti to došlo.... To, co jsem řekl, bylo opravdu dramatické, ale přesně tak to cítím.“

„Věřím ti. Já... já to cítím podobně, dneska ráno, ještě než přišli ti dva mi došlo...něco důležitého.“

„Harry, popovídáme si večer. Vím, že je to pro tebe důležité, ale opravdu musíme jít na tu slavnost. Určitě tam budou oba Malfoyové, mimochodem, počítej s tím, že Dracovi náhodou vyklouzne nějaká poznámka o tvém trestu. Ani jsem se nezeptal, jak se cítíš?“

Harryho zahřálo u srdce. Chce ho. Konečně našel někoho, komu záleží na tom, jak mu je a co cítí. Lektvar pracoval bezvadně, vlastně skoro nic necítil..

„Jsem v pořádku.. Vlastně jsem se tě chtěl zeptat: nemáš nějaký lektvar, co by to trochu vrátil?“

„Snad se z tebe nestal masochista, Harry? Mám podobný, ale proč? Není nutné, abys zbytečně...“

„Ne, taky mi to takhle vyhovuje, nic necítím a právě proto... Budou tam a kdybych náhodou zapomněl...“

„Chápu. Běž se převléci, nachystám ti to na stůl. Bolest se nevrátí v plném rozsahu, ale nebude to příjemné, hlavně až se posadíš.“

Harry se neklidně převlékl do škoního hábitu. Stále přemýšlel o slovech svého manžela, netěšil se na příští okamžiky. Jistě, uvidí své přátele, ale i nadále musí hrát divadlo.

Navíc ten oběd.. Bude to dlouhé, nudné a on bude muset být zdvořilý.....A nakonec ta večeře s Brumbálem. Harry nepochyboval, že večer přijde...

Vstoupil zpátky do ložnice. Snape už byl taky oblečený a mlčky mu podával lektvar. Harry ho vypil a zašklebi se. Musím se ho zeptat, proč všechny chutnají tak odporně, pomyslel si.

Dvaře jejich bytu se za nimi zavřely a oba muži kráčeli mlčky k hodovní síni.

Snape už měl znovu na tváři svůj nepronikavý a povýšený výraz a plášť za ním působivě vlál. Harry šel za ním, ale trochu zpomalil, když začal cítit, jak se znovu citlivá kůže  tře o látku. To bude dlouhý večer, povzdechl si, když vstupoval do Velké síně.

Snape trochu zpomalil, aby mohl jít po jeho boku. Jejich místa byla stále v čele sálu a Harry se pomalu posadil a zasyčel bolestí. Snape na něj vrhl jeden ze svých pohrdavých pohledů a ředitel se po něm starostlivě podíval. Harry se usmál, aby ho uklidnil.

Jsem blbec, blbec.

Prý nepříjemné. Bolí to, není to nepříjemné, pomyslel si Harry a nepohodlně se zavrtěl. V tom zachytil posměšný pohled Luciuse Malfoye, který seděl po Brumbálově boku.

Ztuhl a sklopil oči. Ten bastard se mi vysmívá, pomyslel si.

Naštěstí se jejich ředitel postavil a začal se svým obvyklým projevem, ve kterém je všechny přivítal, blonďatého bastarda jako představitele nové vlády dokonce srdečně přivítal. Znovu mluvil o tom, jak on a Snape pomohli kouzelnickému světu, tím, že souhlasili se svazkem. Ještě jednou jim popřál mnoho štěstí. Potom všem sdělil, že Temný pán je opravdu mrtev a v kouzelnickém světě zavládne mír. Od pondělka znovu začne škola a oni se budou moci učit v klidu a míru, bez obav z dalších dnů.

Konečně mohli začít jíst, Harry byl rád, že konečně na chvíli přestane myslet na svůj bolavý zadek. Při ředitelově projevu se snažil najít pohodlnou pozici a vysloužil si hněvivé zasyčení svého manžela, stejně jako pobavený pohled od Luciuse a Draca, který sice seděl u stolu své koleje, ale nepřestával zírat na svého nového přítele.

Přes všechno to nepohodlí, byl Harry rád, že si vzal protilektvar, pochyboval, že by to uměl takhle dokonale zahrát..

Hostina skončila a Harry se mohl konečně postavit a ulevit tak trochu své bolesti..

Přistoupil k nim Lucius Malfoy a Harry sebou proti své vůli trochu trhl. Snape si ho přitáhl trochu k sobě a tichým, přísným hlasem mu přikázal, aby se omluvil za svoje chování.

Harry beze slova poslechl: „Pane Malfoy? Já... chtěl bych se omluvit za svoje chování. Bylo opravdu nevyspělé a dětinské. Můj manžel mi vysvětlil zásady slušného chování a já se je budu snažit dodržovat.“ řekl tiše.

Malfoy si ho chvíli prohlížel a pak sarkasticky řekl: „Vidím, že vaše omluva je upřímná a přijímám ji. Zajímala by mně tvoje forma výuky, Severusi. Vypadá, že je velmi efektivní?“

„To bezpochyby, Luciusi. Ale nejsou to žádné inovace, pouze obvyklá výchova mladých čarodějů. Jak sám vidíš je to výchova spolehlivá a pokud je správně použita je i velmi poučná.“ řekl trochu samolibě Snape.

„Harry!“ obrátil se na něj Snape a on sebou proti své vůli trhl, ale poslušně se k němu otočil.

„Můžeš jít za svými přáteli, ovšem v pět hodin budeš v našem bytě. Čeká nás večeře s panem ředitelem. Chovej se slušně, žádné hádky a souboje. Jinak víš co tě čeká, že?“

„Ano, pane. A děkuji, že můžu být se svými přáteli. Na shledanou pane Malfoy.“

„Harry, na něco jsi zapomněl.“ zastavil ho Snape.

Harry k němu tázavě zvedl oči. Snad nechce...tady přede všemi?

„Polibek, pane Pottere. Chci, aby každý věděl, že jsi můj. Bude to tak po každém našem setkání na veřejnosti, takže příště na to už doufám nezapomeneš.“ řekl významně Snape.

Harry k němu váhavě přistoupil a zvedl hlavu, chvíli se díval do tmavých očí. Cítil, jak je všichni pozorují, bylo to... divné, takhle na veřejnosti, ale nesmí odporovat.

Přiblížil svou hlavu k Severusovi a jemně ho políbil na rty, Snape polibek záměrně prodlužoval. Konečně ho jemně odstrčil a propustil mávnutím ruky.

Harry si úlevně vydechl, nevěděl, co si o tom má myslet. To majetnické chování ho znervózňovalo, nelíbilo se mu zrovna tohle ukazovat na veřejnosti. Na druhou stranu však chápal svého manžela – dostal veškerou pravomoc nad jeho životem a aby dostál své, dlouhými lety vytvářené pověsti, musel udělat něco, čím by svou moc nad ním ukázal všem okolo.

Rychle spěchal ke stolu své koleje, jeho spolužáci se už pomalu rozcházeli, ale Ron s Hermionou, stále postávali a čekali na něho. S radostí se k nim připojil.

Hned se ptali jak mu je. Hermiona měla v očích zase slzy a Ron byl zaražený a zamlklý.

Pomalu šli ven, na nádvoří hradu. Harry věděl, že je nesmí ujišťovat moc přesvědčivě o tom, že je v pořádku. Za každým keřem se mohl skrývat Malfoy nebo některý jiný Zmijozel. Musí předstírat i tady. Začal je ujišťovat, že je v pohodě a Snape, že je prostě Snape, ale dá se s ním vyjít. V soukromí není tak špatný.....

Ron ho zamračeně pozoroval a nakonec vyhrkl: „Políbil jsi ho. Teď a viděl jsem tě i včera, líbal jsi ho, jak můžeš...?“

Harry si povzdechl, tak tohle bude těžké, hodně těžké...Má přátele, kteří o něj mají strach a na druhé straně má manžela, kterého všichni nenávidí, do nedávné doby i on sám. Nesmí jim říct, co se opravdu stalo, ale chtěl by je uklidnit, aby si nedělali starosti a aby si nic nevyčítali.

„Rone. Já... jsem jeho. Má v rukou můj život. Ale tím, že jsem to přijal, že jsem si ho vzal, jsem zajistil mír. A on...opravdu není tak zlý, když jsme sami, jen vyžaduje poslušnost a to, že ho musím políbit ...je jeden ze způsobů, jak dává najevo, že mu patřím. Nedělej si s tím starosti, jsem v pohodě a budu v pořádku.“ volil opatrně vhodná slova Harry.

„Harry, ale je to Snape! Nenáviděl jsi ho šest let! A teď jsi jeho manžel, musí to být strašně.....“ marně hledala slova Hermiona.

„Hermiono, prosím. Nepřemýšlej nad tím co bylo. Stalo se to a já jsem s tím souhlasil. Nezáleží na minulosti, budoucnost je to, co nás musí zajímat.“

„Harry, kdy jsi tak dospěl? Ráno jsi se choval jako dítě  a teď mluvíš jako Brumbál.“ ozval se za nimi posměšný hlas Draca Malfoye.

Do prdele, ten ví, kdy má přijít, pomyslel si Harry. Ta jeho narážka...doufám, že neřekne nic dalšího. Já se musím chovat zdvořile, ale Ron by možná mohl...

„Draco, jak milé od tebe.“ řekl suše Harry.

„Chci tě jen pozdravit a zeptat se jak se máš. Ráno jsem musel s otcem odejít dost rychle. Nestihl jsem se zeptat jestli nepotřebuješ s něčím pomoci.“

„Ne, děkuji. Opravdu ne, Draco. Jsem s přáteli a v pondělí se určitě uvidíme na hodinách.“

„Až v pondělí? Nemohl bych přijít do sklepení? Severusovi by to určitě nevadilo...“

„Ne Draco. Chceme být se...Severusem chvíli sami. Určitě to pochopíš.“ řekl Harry zoufale. Zmizni konečně, ty jedna namyšlená, falešná fretko, pomyslel si v duchu.

„Jistě, chápu. Máte po svatbě.... a Severus tě ještě navíc musí i učit. A vzhledem k jeho metodám, není to na tebe moc náročné?“

Harry vzteky zaťal zuby a stiskl pěsti až mu zbělely klouby. Přesto se přinutil klidně odpovědět:

„Ano, Severus je poněkud náročný, ale je dobrý a ..hm, zásadový učitel.“

Draco poznal, že Harry je už u konce se svým sebeovládáním. Bylo na něm vidět, že by rád pokračoval, ale když se podíval na zamračeného Rona a napjatou Hermionu....Raději se rozloučil se slovy, že se později ještě uvidí.

Ron se za ním zamračeně díval, ale Hermiona hned začala:

„Harry! Co to mělo znamenat, Je to Malfoy a ty, ty mu říkáš Draco? Vypadal, že ví víc než jsi nám řekl a očividně ho to těší.“

„Hermiono, Snape je jeho kmotr, mám s ním vycházet.“ řekl unaveně Harry. A rozpačitě pokračoval: „Severus mi navrhl změnit některé hodiny a Mal...Draco mi s tím má pomoci. Nemám z toho radost, ale snažím se mu vyhovět. Dokážeš to pochopit? Jsem jeho manžel a navíc...je můj poručník, musím ho poslechnout.“

Těšil se na dobu, kdy bude moci být s nimi, ale vypadalo to, že to nikdo z nich nedokáže pochopit. Co je to s nimi? U Merlina, konečně skončila válka a on a Snape jsou jediní, kdo pro to museli obětovat svoji budoucnost. Nemůžou to prostě jen tak přejít a žít dál? Proč všichni chtějí vědět, jak se cítí? Stejně se nic nezmění na tom, že je manželem Severuse Snapea.

Jeho přátelé na něho pořád překvapeně koukali a nakonec Ron mávl rukou, že by to pochopil?

„Harry... já..,  nic ti nevyčítám, souhlasil jsi s tím a je to tvůj život. Kdybych pro tebe mohl něco udělat, cokoliv. Tak mi řekni, ano?

„V pořádku, Rone. Beru to na vědomí. A teď, co vy dva? Co jste dělali, když jsem byl pryč?"

„Harry, byly to jen dva dny. Co jsme asi tak mohli dělat? Když jste zmizeli, všichni vás hledali. Pak přišel Brumbál, a řekl, že vás unesl Temný pán, ale že jste oba živí a v pořádku. Umírali jsme strachem a pak...dověděli jsme se o mírové smlouvě, byli jsme za ředitelem, ale odbyl nás, že prý je všechno v pořádku, že ty jsi v pořádku a souhlasil jsi s tou ..smlouvou. No a pak byla svatba. Celou tu dobu bylo na hradě plno lidí. Bylo to šílené. Když jsme tě pak uviděli se Snapem, vypadal jsi tak divně, byl jsi jako bez života, jako by tě někdo ovládal nebo nutil... Máme o tebe strach, Harry.“ řekla tiše Hermiona.

„Věřte mi, říkám vám to naposledy: Jsem v pořádku, vzal jsem si Snapea dobrovolně, nikdo mě k tomu nenutil. Souhlasil jsem, že s ním budu sdílet svůj život a udělám to.“ řekl pevně Harry.

„Dobře, v pořádku, kámo. Co kdybychom si vzali košťata a šli si zalétat.  Bude to příjemné odpoledne. Co říkáš Harry?“ uklidňoval je rychle Ron.

Harry beze slova přikývl, přivolali si košťata a rychle se vznesli do vzduchu. Konečně, konečně jsem na chvíli volný. Nemusím nic předstírat, pomyslel si Harry a prudce vyletěl vysoko nad mraky. Ron letěl jako šipka za ním, dali si závody a po chvíli byli ve vzduchu další, někdo donesl míč a všichni ho divoce honili.

Byli ve vzduchu skoro dvě hodiny, když si Harry všiml černě oděné postavy, která se blížila k Hermioně. Rychle zakouzlil Tempus a oddechl si, za pět minut pět. Ještě není pozdě, pomyslel si a krkolomě přistál přímo před svým manželem, který se na něho znechuceně díval.

„Zapomněl jste na svoje chování, pane Pottere?“ zeptal se chladně.

„Ne, pane. Jen mám radost, že vás vidím a nechci přijít pozdě.“ řekl tiše Harry.

„To mně těší... Harry.“ řekl ironicky Snape a přiblížil se k mladíkovi. Tentokráte Harry pochopil a dal mu lehký polibek na rty. Snape se samolibě usmál na jeho přátele a majetnicky mu ovinul paži kolem ramen.

Chladně  pozdravil okolní studenty a odváděl Harryho do svých komnat.

 Cestou naštěstí nikoho nepotkali a když se za nimi zavřeli dveře jejich bytu, Harry si oddychl. Polekaně se podíval na Snapea, který se na něj usmál a řekl: „V pořádku, je to pryč. Skřítci tady důkladně uklidili a já jsem zakouzlil celý byt proti jakémukoliv sledování.“

Harry se posadil a zasyčel bolestí. Do háje skoro zapomněl...

„Copak, pane Pottere? Máte problémy se sezením?“ zeptal se posměšně starší kouzelník, Harry ovšem postřehl v jeho hlase i určitou starostlivost.

„Ne, jen jsem na to skoro zapomněl, profesore. Ale díky bohu za to. Opravdu mi ta bolest pomohla se sebeovládáním a hlavně s předstíráním.“

„Ano, slyšel jsem o tom. Zastavil mně Draco a  prý jsi tvrdil, že jsem schopný učitel?“

Harry se zasmál: „Jo, něco takového jsem mu řekl. Byl za mnou a naštěstí se zalekl mých přátel.“

„A?“ zepal se Snape.

„Odešel. A moji přátelé? Nelíbí se jim to. Nakonec to přijali, ale...Nechci o tom mluvit.“

Snape ho mlčky pozoroval a pak tiše řekl: „Harry zaslechl jsem něco z toho, co se o nás povídá. A opravdu mně to mrzí. Vím, že sis asi představoval jinou budoucnost..“

„Severusi. Já jsem spokojený. Teď už ano. Když vím, proč jsi to dělal a že ti na mně záleží.. Je mi jedno, co říkají ostatní. To já s tebou budu žít, ne oni. „

 

V pokoji bylo ticho, na stolku se objevila konvice s čajem a tři hrnky a téměř současně se ozvalo zaklepání.

Snape se zašklebil a šel otevřít. Do pokoje vešel spokojeně se tvářící Brumbál.

„Dobrý večer, chlapci moji. Harry, jak sis užil dnešní den? Viděl jsem tě létat a vypadal jsi spokojeně,“ řekl a hned se posadil do jednoho z křesel.

Snape se na něho zamračeně díval, jako by to byla velká skvrna na drahocenném potahu.

Brumbál si ho nevšímal a dál plácal hlouposti. Nakonec všem nalil čaj, pohodlně se uvelebil v křesle a spokojeně se díval na svoje dva společníky, kteří se mezitím posadili na pohovku.

„Chlapci, dnes jsem udělal něco velmi nečestného, nikdy bych to neudělal za normálních okolností, ale...Víte, že zítra se má číst Voldemortova poslední vůle. Pochyboval jsem o tom, že Tom se vzdá tak lehce. Bohužel jsem měl pravdu. Podařilo se mi zjistit, kdo je jeho výkonným advokátem. Severusi, ty jistě víš co to znamená, takže to jen krátce vysvětlím Harrymu. Výkonný advokát se stará o poslední vůli kouzelníka. V našem světě musí být poslední vůle v rukou advokáta, který ověřuje její pravost a předává ji pravým dědicům. Dohlíží na její přečtení a předání do správných rukou.

Voldemort naštěstí nevyužil advokáty Luciuse Malfoye, zřejmě se obával, že bychom mohli my, nebo možná i Lucius, udělat to, co jsem udělal. Zjistil jsem, komu odevzdal ten dokument. Je to nepříliš známý a poněkud  hm...omezený kouzelník. Navštívil jsem ho, samozřejmě v přestrojení, a podařilo se mi získat poslední vůli Lord Voldemorta. Udělal jsem její přesnou kopii, ale bohužel ona poslední vůle obsahuje i zapečetěný dopis, který je určen pouze tobě, Severusi. Myslím, že jedině ty, ho můžeš otevřít. Vzal jsem ho sebou a na jeho místo jsem dal prázdný dopis. Budeme pak muset nějak odlákat jejich pozornost a až ho dostaneš do rukou, budeme ho muset vyměnit.“ řekl klidně Brumbál, jako by to byla úplně běžná věc.

Severus i Harry ho sledovali s jasně viditelným překvapením na tváři. Harry si uvědomil až teď, jak to muselo být podivné a nečekané, když dokonce i jeho manžel dal najevo údiv.