9. Kapitola

 

Byli znovu v Bradavicích, Harry seděl u stolu v Brumbálově kanceláři a na stole byl bohatý oběd. Harry se bezduše vrtal ve svém jídle.

Snape a Malfoy vypadali spokojeně a Brumbálovi se radostně blýskalo v očích, jen Harry vypadal jak hromádka neštěstí a nedalo mu to žádnou práci.

„Pottere,“ uslyšel přísný hlas a pod stolem ucítil kopnutí.

„Jo?“ Zeptal se.

„Jsi ve společnosti. Myslím, že pravidla stolování už znáš?“ zeptal se Snape.

„Ano, pane,“ odpověděl Harry a narovnal se. Po pár soustech si otřel ústa ubrouskem a odsunul talíř, který okamžitě zmizel.

Na stole se objevil čaj a káva, Harry si nalil čaj a podíval se na svého manžela, který ukázal na kávu. Harry mu poslušně nalil stejně jako Malfoyovi. Brumbál si dal také čaj a Harry se znovu posadil.

„Děkuji, Harry,“ řekl laskavě Brumbál a napil se ze šálku. „Předpokládám, že vše proběhlo v pořádku?“ Zeptal se starostlivě obou mužů.

„Jistě, Albusi. Všechno je v nejlepším pořádku. Zítra začne vyučování a musím se připravit, stejně jako ..Harry. Máme na to celé odpoledne a strávíme ho spolu.“

„Výborně, chlapci, jsem rád, že spolu vycházíte. Je všechno v pořádku, Harry?“zeptal se Brumbál starostlivě.

Harry chvíli seděl a nic neříkal, jen pohlédl na svého manžela a když viděl výhružný pohled, přikývl. „Ano, pane. Všechno je v pořádku, opravdu. Severus je...trpělivý, učí mě a vycházíme spolu docela dobře,“ řekl Harry rychle.

Snape vypadal, že je s jeho odpovědí spokojený a pomalu se zvedl.

„Pane řediteli, Luciusi, nebudeme vás už zdržovat. Musím se připravit na zítřejší hodiny a hm.. Harry mi pomůže. Luciusi, ještě jednou děkuji. Velmi si cením tvé pomoci,“ řekl Snape chladně a naznačil Harrymu, že odcházejí.

Mladík se neochotně zvedl, nechtělo se mu odejít z příjemné a hlavně bezpečné kanceláře.

Lucius mluvil se Snapem a domlouval si schůzku na večer.

Ředitel se usmíval, ale najednou v jeho očích nebyly žádné jiskřičky veselí. Harry se mu nedivil, určitě si dělal starosti, dokonce si nemohl ani se Snapem promluvit o samotě. Malfoy byl stále s nimi a vypadalo to, že s nimi bude chtít být tak často, jak jen bude moci.

Snape otevřel dveře a netrpělivě pokynul Harrymu. Harry se naposledy usmál na ředitele a zamířil ke dveřím.

Malfoy zůstal s ředitelem v kanceláři. Snape šel ráznými kroky po chodbě a Harry ho rychle následoval. Věděl, že tady, na chodbě s ním nesmí mluvit, Draco se mohl skrývat kdekoliv ve stínech tmavých chodeb.

Konečně byli doma.

Harry se v duchu pousmál, jak rychle Snapeův byt považoval za svůj domov..

S úlevou se posadil do pohodlného křesla a pozoroval Snapea, který kouzly kontroloval jejich byt. Nakonec se také s úlevou posadil na pohovku.

„Jsi v pořádku, Harry?“ Zeptal se starostlivě a mladík jen přikývl.

„Musíme chvíli počkat, Albus mi pošle zprávu až budou oba na ministerstvu. Pak budeme mít volnou cestu,“ řekl unaveně Snape.

„Myslíš, že se to podaří? Nevím jestli moji přátelé budou dost přesvědčiví. Kdybych měl mapu, mohli bychom je zkontrolovat a..“

Snape mávl hůlkou a k mladíkovi letěl kus pergamenu, Harry ji chytil s jistotou chytače a udiveně na ni zíral.

„To je... Ale co mají moji přátelé?“ Zeptal se ohromeně.

„Dokonalou kopii, dokonce funkční i když s určitým omezením. Nedokázal jsem to okopírovat zcela přesně, ale k našemu účelu to stačí,“ řekl klidně Snape, jakoby to byla ta nejjednodušší věc na světě.

Harry pevně sevřel známý pergamen a s úlevou ho otevřel. Netrvalo dlouho a našel svoje přátele. Právě odcházeli z nebelvírské věže a Draco Malfoy stál v jedné vedlejší chodbě. Ron a Hermiona mířili ke knihovně a nenápadný stín je sledoval.

„Jo, vyšlo to. Jde za nimi. Doufám, že Hermiona tentokrát neuspěje moc brzo. Bylo by hloupé, kdyby se tady Malfoy objevil..“

„Neuspěje,“ uklidnil ho Snape. „Postaral jsem se o to. V knihovně nic nenajde, ale bude se snažit a to nám stačí.. Ale nechme tvoje přátele a Draca být.. Co jsi zjistil v tom domě?“

„No, asi nic moc. Tedy kromě toho, že Malfoy je ten nejodpornější a nejhnusnější slizák, kterého znám. Ale jsem si jistý, že je to sirotčinec, poznal jsem vstupní halu a místnost, kde je studovna. Byl to Tomův pokoj, jen je teď o hodně větší, zřejmě spojil několik pokojů dohromady. Když jsem byl nahoře a Malfoy rozbil sklo, nebylo vidět nic, jen mlha. Vím, že to není možné, protože do oken svítilo slunce, ale ta mlha tam opravdu byla.“

„Výborně, Harry. Zdá se, že Lucius dům jen zahalil do oparu. Když rozbil to sklo... byla tvoje ruka venku, za oknem?“

Harry rozhodně přikývl: „Jo, určitě byla, dokonce jsem cítil, jak ta mlha zakrývá moje prsty, které pronikly ven a i když to okno bylo rozbité, nepohnula se a nesnažila se projít dovnitř.“

Snape se zvedl a vypadalo, to, že usilovně přemýšlí, nakonec se vrátil zpátky k Harrymu a díval se přímo do jeho očí.

„Harry, opravdu víš, že ten dům je bývalý sirotčinec? Nemůže to být jen iluze?“

„Ne, je to určitě on. Ta chodba byla úplně stejná, jako v myslánce. Dokonce i ty schody dolů. Teprve ty mě ujistily, že je to opravdu ten dům. Znám iluzi, dokáže dokonalý obraz, ale nedokáže zvuky. Byly podobné, jako v Brumbálově vzpomínce,“ řekl Harry s jistotou.

„V pořádku. Vím, kde ten dům leží. Pokud je v mlžném oparu... je to pro nás výhoda, protože není pod Fideliem a budeme do něj moci vstoupit. Ovšem bude těžké ho najít a vstoupit do něj,“ řekl přemýšlivě Snape a hladil si nos.

„Pomohlo by, kdybychom použili pátrací kouzlo?“ Zeptal se nesměle Harry.

„Pátrací kouzlo? Ano, to by šlo. Ale museli bychom pátrat po něčem určitém. V tom domě není nic, co by nám patřilo, tedy je náš, ale ve skutečnosti je Malfoy jeho správce. Zařizoval ho a abys mohl použít vyhledávací kouzlo musí ti ta určitá věc patřit, musíš ji užívat. Dotkl jsem se sice několika věcí, ale nedá se říct, že by mi patřily..“

Harry se nesměle zeptal: „Moje kravata? Je osobní a používal jsem ji hodně. Vím, že je to jen drobnost, ale..“

„Ty jsi tam nechal kravatu? Jak je to možné? Lucius si toho musel všimnout, určitě ji vzal.“

„Ne, zůstala tam. Neviděl ji, když jsem maloval na sklo nebelvírský znak, měl jsem ji před sebou a když se Malfoy přiblížil, pustil jsem ji na zem. Nechtěl jsem, aby mi ji sebral a pak už nebyla možnost si ji vzít. Je tam, leží pod oknem v ložnici,“ řekl s jistotou Harry.

„To by bylo skvělé, vešli bychom bez sebemenšího rozruchu. Pokud to nevyjde, mám v plánu pár triků, ale to by bylo moc nápadné.“

„Jak se tam dostaneme? Přemístíme se?“ Zeptal se.

„Přemístíme se přímo do Londýna. V blízkosti Příčné je mnoho zvědavých očí a my dva jsme příliš známí. Nemyslím, že Lucius to místo hlídá, ale v okolí domu určitě budou snímače magie... Přemístíme se na nádraží, pak můžeme využít mudlovskou dopravu. Jen bych potřeboval vědět, jak ten dům vypadá.“

Harry chvíli přemýšlel a napadlo ho..

„Severusi? Mohl by ses podívat do mé mysli. Ukážu ti to,“ řekl Harry nesměle.

Snape se na mladíka překvapeně podíval a v duchu si pomyslel, že v jeho mladém manželovi je opravdu větší kus Zmijozela než sám tuší.. Navíc ho potěšila mladíkova důvěra.

„Dobrý nápad. Soustřeď se jen na tu vzpomínku.“

Harry přikývl, na chvíli zavřel oči a představil si Brumbálovu myslánku, viděl ředitele, jak vstupuje velkou kovanou bránou...

Otevřel oči a přikývl.

Slyšel tiché zašeptání kouzla a díval se přímo do Snapeových očí. Znovu viděl, jak se Brumbál setkal s mladým Tomem.. Překvapilo ho, že tentokrát mu vpád do jeho mysli nevadil, bylo to jako by Snape byl jeho součástí.

Jeho manžel opatrně přerušil kontakt a začal přecházet po místnosti. Nakonec se posadil ke svému stolu a na kus pergamenu začal malovat.

„Je to sice stará vzpomínka, ale myslím, že se tam nic podstatného nezměnilo. Voldemort ten dům koupil určitě už hodně dávno, ale pochybuji že venku cokoliv změnil. Tady je vstupní brána a kolem domu je zděný plot a ten by nám mohl pomoci. Bohužel si myslím, že právě na něm budou snímače magie a možná i pohybu. Bránou nemůžeme, plot bude hlídaný a pokud jsou tam snímače magie, nemůžeme použít ani košťata. Okno, pod kterým je tvoje kravata je na pravé straně v přízemí a vyhledávací kouzlo ho bez problémů najde, magie v něm obsažená by nám měla projít bez povšimnutí snímačů. Problém je v tom, že se musíme dostat za bránu, jakmile budeme u domu... budeme mít téměř vyhráno. Nějaká zabezpečovací kouzla budou určitě na hlavním vchodu, ale ten nebudeme potřebovat.“

Harry si pozorně prohlížel obrázek, Snape zachytil detaily, které jemu unikly. Viděl bránu, nádvoří a dům. Nevěděli, jestli má dům zahradu, ale předpokládali, že ano.

Snape zamračeně pokračoval: „Myslím, že ten dům s pozemkem vypadá nějak takto. Víme, že na domě je kouzelný opar, takže ho neuvidíme. Ale zbytek toho pozemku vidět bude, nemohli ho zakrýt celý, protože mudlové by si všimli volného místa. Takže si myslím, že bude vidět brána, zeď a zarostlá zahrada. Musíme se dostat dovnitř a nesmíme použít kouzla před tím..objektem. Napadá tě něco?“ Zeptal se Snape mladíka, který na něj překvapeně koukal.

Harry zavrtěl hlavou. „Ne, nenapadá mě nic. Tedy pokud nemáš někde schované letadlo,“ dodal se slabým úsměvem.

Snape se usmál. „Ne letadlo nemám, bohužel. Ty jsi vyrůstal mezi mudly.. Nenapadá tě nic?“

Harry znovu zavrtěl hlavou, hlavou mu sice vířily nápady a la James Bond, bohužel v jejich případě byli zcela nepoužitelné. I když to letadlo..

Váhavě se ozval: „No, Severusi, možná to letadlo... Dudley jednou zkoušel rogalo, jsou to vlastně jen křídla a využívají proudy větru, možná..“

Když se na něj Snape sarkasticky podíval, litoval, že promluvil, byl to opravdu hloupý nápad. Navíc Dudley to tenkrát odnesl zlomenou nohou a Harry byl dva týdny zavřený v přístěnku, protože prý mu vzal vítr z plachet.

„Ne, Harry. Nesmíme být nápadní. Chtěl bych tě vidět uprostřed Londýna na rogalu. Musel bys najít vysokou budovu, nebo mít plošinu a... Počkej, plošina, vysouvací žebřík. Dostal by nás za zeď a mohli bychom seskočit nebo použít lano..“

„Skvělé Severusi, opravdu skvělé. A kde vezmeš ten žebřík? Myslíš, že jen tak půjdeme do obchodu, řekneš si o něj a odejdeš? Ty žebříky používají hasiči, opraváři a...“

„A údržbáři, Harry. Nebude nápadné, když plošinu použijeme v blízkosti zanedbané zahrady,“ usmál se Snape.

„Dobře, v tom s tebou souhlasím, nebudeme nápadní, ale neodpověděl jsi mi, kde ji vezmeme?“

„Půjčíme si ji, samozřejmě i s autem,“ řekl Snape s úsměvem.

Harry na něho zíral. „Ne, ne! Určitě to není tak, jak si myslím..“

„Je, opravdu si jen půjčíme auto s žebříkem, přijedeme k zahradě a vysuneme plošinu. Jakmile se dostaneme do zahrady.. Uvidíme co dál,“ řekl sebejistě Snape.

„Severusi, tohle není jen tak. Auto musí někdo řídit a někdo musí vysunout ten žebřík a já to neumím. Neumím ani řídit auto.“

„Ale já ano a obsluhovat žebřík nebude tak složité. Přemístíme se do Londýna a podíváme se po nějaké zahradnické firmě. Je už docela pozdě a všichni zaměstnanci budou pryč, určitě tam bude nějaký hlídač a..“

„A ten zavolá policii..“

„Harry! Pořád zapomínáš, že jsme kouzelníci a hm.. ukradnout auto bude hračka.“

Harry se na Snapea nevěřícně díval. Tohle není pravda, učitel bradavické školy plánuje krádež a to dokonce za bílého dne. Ovšem, když se nad tím zamyslel, mohlo by to vyjít, dokonce měl podezření, že Severus tohle nedělá poprvé.

Přikývl. „Dobře tedy, ukradneme auto a dostaneme se dovnitř. Co dál?“ Zeptal se.

Než mu Snape stihl odpovědět zapraskal oheň a z krbu vyskočila stříbrná liška.

„Dál uvidíme, můžeme jen doufat, že jsme se nemýlili o obraně sídla.“

Oba muži se na sebe podívali, je čas jít.

Dnes se zbavíme Malfoye a snad i tíhy toho dědictví, pomyslel si Harry.

 

 

Auto se jim podařilo ukradnout opravdu velmi snadno. Když se přemístili na opuštěné nástupiště vedly jejich první kroky do obchodního domu, kde koupili pracovní oblečení a lano. Harry se pousmál nad černou barvou. Převlékli se a zamířili k autobusové zastávce. Červený autobus je vezl na okraj města, do čtvrti kde vyrůstal Tom.

Opravdu netrvalo dlouho a uviděli malou zahradnickou firmu. U malého domku bylo malé parkoviště, kde stály stará a otlučená auta. Hlídač seděl před domkem a zadumaně kouřil.

Oba kouzelníci se přemístili k malému autu. Kdysi dávno bylo zelené, ale rezavé mapy potvrzovaly jeho stáří. Snape se podíval dovnitř a s radostí si všiml klíčů v zapalování. Jedno mávnutí hůlkou a zmenšené auto leželo u jejich nohou.

O ulici dál auto ho opět zvětšili a Snape se sebevědomě posadil za volant. Bylo vidět, že auto neřídí poprvé, s jistotou se proplétal řídkým provozem a nakonec vklouzl do tiché ulice.

Kolem byly staré, pochmurné domy, bylo vidět, že tahle čtvrť má svoje nejlepší doby dávno za sebou. Mnoho domů bylo opuštěných a rozbitá okna slepě zírala na špinavou ulici. Pomalu , skoro krokem projeli celou ulici a téměř na konci Harry uviděl známou bránu. Všiml si jí jen proto, že ji hledal, byla stejně nevýrazná a špinavá jako její okolí. Z dlažby vyrůstaly trsy trávy a kopřivy. Dům opravdu nebylo vidět a jen málokdo by si všiml podivné mlhy za kterou prosvítala zarostlá zahrada.

Snape nezpomalil, ale Harry si všiml, že si pozemek pozorně prohlíží. Na konci ulice Snape zabočil na polní cestu a brzy narazili na polorozpadlou zeď. Byli na místě.

Harry si všiml, že větve stromů přesahují přes kameny a visí jen nízko nad zemí. Velmi opatrně se jim vyhýbal, protože ho Snape upozornil, že právě na nich budou snímače.

Konečně našli jedno místo skoro bez stromů, Harry vyskočil z auta a začal otáčet rezavým kolem. Žebřík se pomalu, s hlasitým skřípáním vysunoval.

Harry cítil, jak mu po zádech stéká pot, žebřík byl dlouhý deset metrů a trvalo skoro deset minut, než ho vysunul celý. Snape opatrně našlapoval na rezavé příčky žebříku a nahoře pevně uvázal lano a pomalu se spouštěl dolů.

Harry ho s napětím sledoval a když viděl, jak se bezpečně nohama dotkl země, rychle ho následoval.

Kolem byli samé kopřivy a šlahouny jakési rostliny se mu obtočily kolem nohy. V panice se zastavil. Kouzelné rostliny? Na to nějak zapomněli.

„Neboj se, jsou to jen maliny, píchají, ale neublíží ti,“ řekl Snape, který se pátravě rozhlížel kolem.

„Vypadá to dobře, jsme na bývalé zahradě, která je za domem. Tamhle před námi je volné místo, na kterém zřejmě stojí dům. Musíme se k němu dostat z druhé strany. Vyhledávací kouzlo by patrně působilo i tady, ale chci být co nejblíž domu a co nejdále od snímačů magie,“ řekl Snape tiše.

Oba muži se vydali bujným porostem a Harry byl vděčný za jejich praktické oblečení, rostliny po nich jemně klouzaly a pevné boty jim chránily nohy.

Snape se zastavil.

„Jsme tady, myslím, že jsme od zdi dost daleko, snímače by neměly zareagovat. Lucius použil magii, když spravoval to okno. Postav se čelem k tomu prázdnému místu a zkus najít svoji kravatu.“

Harry poslechl a tiše vyslovil kouzelnou formuli. Nic se nestalo, jen jeho hůlka mírně zazářila a ukázala do prázdného místa.

„Výborně. Měli jsme pravdu, ten dům je tady,“ zašeptal Snape.

Harry překvapeně zíral do prázdného místa. Myslel si, že se jim ukáže dům a místo toho..nic.

Zklamaně se podíval na svého manžela, který už také držel v ruce hůlku.

„Harry, teď budu muset využít i tvoji magii. Nemůžeme odhalit celý dům, ale můžeme odhalit okno. Až se ukáže, najdi tu tabulku na kterou jsi maloval, zná tě a ví, že nejsi vetřelec. Rozbiješ ji a otevřeš okno. Nezapomeň, že tvoje magie bude po celou dobu i moje. Nesmíš kouzlit a nesmíš se ode mě odpoutat.! Jasné?“

„Jo, jasné. Ale jak..“

„Otevři se mi, musíš se zcela podrobit mé vůli, možná bude lepší, když budeš klečet. Dívej se před sebe a až uvidíš zeď...“

Harry poslechl a klekl si, cítil Snapeovu hůlku na svém spánku a uvolnil se, cítil jak část jeho magie proniká do hůlky. Slyšel jak Snape šeptá latinskou formuli a viděl, jak se před ním objevují slabé obrysy kamene.

Postavil se a před sebou uviděl okno. Bylo špinavé a složené z osmi dílů, pouze jeden z nich byl čistý. Usmál se a napřáhl ruku v silné pracovní rukavici. Křehké sklo se rozletělo na tisíc lesklých střípků a Harryho ruka byla vevnitř, našel západku a lehce ji otevřel. Okno bylo nízko nad zemí a Harry hbitě vklouzl dovnitř. Cítil, jak se jeho magie proplétá se Snapeovou a snaží se osvobodit. Ne, nesmí. Rychle poklekl a soustředil se na svého pána.

Ulevilo se mu, když cítil, jak vedle něj vklouzlo pevné tělo. Stále klečel a lapal po dechu, magie se klidně vracela do jeho těla.

„Výborně, Harry. Chvíli jsem si myslel..“

„Jo, já taky.. nevěděl jsem co dělat a vzpomněl jsem si, že Smrtijedi klečeli a..“

„Už je to v pořádku, Harry. Jsem tady a myslím, že se nám to podaří. Zabezpečíme dům, odhalíme ho a schováme pod Fideliem.“

Harry se zvedl s podlahy a překvapeně koukal na svého manžela.

„Ale... říkal jsi, že na to nemáme dostatek síly a Malfoy pozná..“

„Když jsme byli venku, neměl jsem potřebnou moc a kdyby se nám to nepovedlo... Malfoy by poznal, že tady byli vetřelci, ale když bude dům pod Fideliem..“

„..Nedostane se sem.“

„Správně. Pane Pottere, myslím, že je na čase naučit se používat složitou magii. Začneme?“

„Jistě, pane profesore,“ řekl vesele Harry.

Snape vykročil do přijímacího pokoje a Harry šel s úsměvem za ním. Snape nejprve použil vlastnické kouzlo a dům je uznal za své pány. Zrušili magické snímače a nahradili je jednoduchými odpuzujícími štíty. Bohužel se jim nepodařilo zjistit, jaké kouzlo Malfoy použil na krb a tak ho Snape rozbil pomocí bombarda. Potom následovalo jedno zaklínadlo za druhým- jedním odhalili dům, aby ho vzápětí dalším zakryli. K Harryho překvapení bylo Fidelio docela jednoduché kouzlo, nemohli sice zrušit adresu, kterou Lucius samozřejmě znal, ale změnili jméno domu. Malfoy bude vědět, že dům je tady, ale dovnitř se nedostane.

„Dům je zabezpečený, nikdo kromě nás dvou se sem nemá přístup. Je načase jít do sklepa, nezapomeň, že nesmíš nic vynášet. Myslím, že tady už nám nic nehrozí, ale pro jistotu buď opatrný a ničeho se nedotýkej.“

Harry přikývl a oba se vydali po schodech dolů, cestou se rozsvěcovaly lampy. Dům poznal své pány a začal jim sloužit.

Došli k tmavým dveřím.

„Neznáme zaklínadlo,“ zašeptal Harry.

„Známe,“ uklidnil ho Snape a ukázal na své uši. „Být učitelem se vyplatí,“ pousmál se a tiše zamumlal kouzlo.

Dveře se pomalu otevřely.

Povedlo se jim to, celá ta bláznivá akce se povedla! Snad budou volní...

Harry se zeširoka usmál a vstoupil dovnitř.

Plynová lampa se rozsvítila a znovu osvětlila tmavou místnost. Pergamen stále ležel na stole, stejně jako knihy a svazek pergamenů.

Snape ho otevřel a listoval žlutými stránkami.

Spokojeně přikývl, otočil se a váhavě prošel dveřmi. Znovu otevřel desky a usmál se.

„Severusi, překvapuje mě, že Voldemort nemá lepší obranu. Čekal jsem kouzla a kletby, začarované předměty, pasti..“ řekl trochu zklamaně Harry.

Snape se na mladíka překvapeně podíval. Ten kluk si opravdu neuvědomuje co museli překonat? Zdolali snímače magie i pohybu, odhalili dům z mlžného oparu a navíc se jim povedlo proniknout dovnitř a to všechno bez sebemenšího poplachu a nezraněni. I když.. opravdu to vypadalo jednoduše, aspoň z jejich pohledu, ale oni využili mudlovské znalosti a techniku a díky tomu zvládli zcela bez problémů první a nejnebezpečnější část.

„Pottere...“ Snape si povzdechl. „Měli jsme neobyčejné štěstí, že Temný pán myslel jako kouzelník a ve své zaslepenosti pohrdal mudly. Nepředpokládal, že by se sem někdo pokusil dostat tímto způsobem. A Lucius naštěstí přemýšlí naprosto stejně. Ale věř mi, že kdybys zkusil venku použít magii a chtěl se sem dostat s její pomocí...“

„Hm.., možná máš pravdu. Nikdy nepodceňuj svého soupeře..“

„Ano, základní pravidlo válečné strategie. Temný pán byl mocný, silný a nebezpečný soupeř. Ovšem.. jeho pohrdání vším mudlovským ...“

„Jo, naštěstí on i Malfoy podcenili mudly. Není to paradox? Normální mudlovská technika nám pomohla zdolat nástrahy nejmocnějšího čaroděje..“ řekl posměšně Harry.

„Idiote!“ Snape se ušklíbl, ale jeho obličej rozzářil spokojený úsměv.

 

Cesta zpátky proběhla rychle a bez problémů. Staré auto nechali stát před parkovištěm a s hlasitým prásknutím se přemístili.

Harrymu se zdálo, že slyší chraptivý hlas starého hlídače. „Chuligáni, vandalové! Počkej...“

Konečně byli zpátky doma.

Harry se osprchoval a převlékl. Vzal si na sebe zelenou košili a černé kalhoty a vešel do obývacího pokoje.

Severus seděl za stolem, stále ještě oblečený v černém pracovním oblečení a pozorně studoval Voldemortovy dokumenty.

„Lucius bude překvapený tvým zajímavým úborem,“ řekl škodolibě Harry.

„Co?“ zeptal se překvapeně Snape. Harry ukázal na stříbrnou lišku, která nervózně pobíhala před krbem

„Myslím, že už se vrátili z ministerstva.“

Snape konečně zaznamenal stříbrný přízrak a převzal vzkaz. Liška zavrčela, vztekle se ohnala po jeho ruce a zmizela v plamenech.

„Ano, jsou zpátky. Jsme očekáváni za.. teď, na čaj s panem ředitelem a jeho váženými hosty,“ řekl Snape a zamračil se.

„Hosty?“ Zeptal se překvapeně Harry.

„Ano, hosty. Jdu se převléknout. Poskládej kopie těch pergamenů, vezmeme je k řediteli,“ přikázal Snape a zmizel v koupelně.

Harry poslechl a pečlivě skládal kousky pergamenu. Originály pečlivě položil na Snapeův stůl a kopie položil na druhou hromádku.

Snape vešel do místnosti, vlasy měl ještě vlhké a voněl mýdlem. Harry k němu přistoupil a políbil ho.

„Harry... nemůžeme..“

„Jo, já vím, ale musel jsem,“ řekl a zčervenal.

Snape se na něj usmál, vzal hromádku originálů a pečlivě je uložil v malém trezoru. Pak vzal kopie a přistoupil ke krbu.

„Připravený?“ zeptal se.

Harry přikývl, ale na chvíli zaváhal a zvedl svůj hábit s odznakem Nebelvíru. Tázavě se podíval na Snapea, který s úsměvem přikývl a pomohl mu uvázat kravatu.

Zelené plameny je přenesly přímo do ředitelny.

Harry si všiml, jak se Lucius Malfoy znechuceně ušklíbl, když si všiml nebelvírského znaku a kravaty. V malé místnosti seděli kolem oválného stolu oba Malfoyové, kteří pohrdavě shlíželi na ostatní návštěvníky. Vedle Malfoyů seděl Kingsley a pozorně sledoval jejich příchod. Brumbál se vesele usmíval a modré oči mu zářili.

„Dobrý večer, chlapci. Jsem rád, že jste konečně dorazili. Je nás o trochu víc, než jsem počítal, ale Kingsley chtěl jít s námi. Chce nabídnout panu Malfoyovi velmi zajímavé místo, ale stále s tím dělá velké tajnosti,“ řekl vesele.

Snape se pátravě zadíval na ředitele, vypadalo to, že si je jistý jejich úspěchem. Brumbál se podíval na Harryho a Snape si uvědomil, že si všiml jeho nebelvírské uniformy.

Zamračeně se posadil, jejich práce skončila a Brumbál už rozehrál svoji část úkolu.

Harry se nedůvěřivě díval na veselého Brumbála a usměvavého bystrozora. Posadil se vedle svého manžela, tohle bude určitě zajímavé.

Malfoy je tak sebejistý, dokonce i Draco se tvářil spokojeně.

Harry zavřel oči a doufal, že Brumbálovi se opravdu podaří skončit s touhle fraškou.

Snape položil ruku kolem mladíkových ramen, Harry otevřel oči a lehce se usmál. Ať už to dopadne jakkoliv, má Severuse, který je na jeho straně a spolu jsou dost silní na to, aby čelili jednomu pitomému aristokratovi.

Brumbál se pohodlně usadil a před každým se objevil pořádný hrnek čaje.

Harry se musel usmát, když si všiml znechucené grimasy na tvářích obou Malfoyů. Jistě, oni pili čaj pouze z jemného porcelánu..

„Výborně, chlapci. Jsem rád, že jsme se spolu tak sešli. Na ministerstvu to bylo poněkud nudné a velmi, velmi dlouhé Jaký jste měli den vy?“ Zeptal se s laskavým úsměvem Severuse.

„Nenudili jsme se, pane řediteli,“ odpověděl sarkasticky Snape a upřel oči na Luciuse. „Dokonce bych řekl, že to byl velmi vzrušující a uspokojivé.“

Malfoy se usmál a jeho hladový pohled se zastavil na mladíkovi po Snapeově boku.

Harry sklopil oči a trochu zčervenal, Snapeova slova byla poněkud mnohoznačná.

„Výborně chlapci, jsem rád, že se vám odpoledne dařilo. Zítra začne normální den i pro vás dva. Vím, že poslední týden pro vás byl velmi náročný, ale život jde dál a....“

Harry přestal vnímat Brumbálova slova. Opravdu to byl jen týden? Jediný týden a tolik se změnilo: Je ženatý, má na ruce Znamení zla a Voldemort je mrtvý...

Snape do něho nešetrně strčil a Harry se neochotně narovnal a podíval se na malou společnost.

Malfoy se na něho stále ještě díval a Harry si uvědomil, že sleduje Snapeovu ruku, která si hrála s jeho vlasy.

Ředitel popíjel čaj a Harry netrpělivě čekal. Proč to tak protahuje? Na co čeká?

Brumál se usmál a vesele řekl: „Takže, chlapci.. Hlavní důvod proč jste tady je dodržení posledního bodu mírové smlouvy. Pan Malfoy má podle ní nárok na funkci v novém obsazení ministerstva. Kingsley?“ zeptal se jemně Brumbál a usmál se na tmavého kouzelníka.

„Jistě, Albusi. Mírová smlouva musí být dodržena a jak říkáš, zbývá už jen poslední bod. Pan Malfoy si smí ponechat veškerý svůj majetek a jsou mu zaručena všechna práva. Podmínkou smlouvy bylo i to, že má zajmout pozici prvního premiéra a tato pozice mu bude samozřejmě poskytnuta se všemi výhodami..“

Na tváři Luciuse Malfoye se objevil sebevědomý úsměv. Najednou nevěděl, čeho se obával. Plány Temného pána se plnily: Je na ministerstvu, Potter je ženatý se Snapem, který si užívá jeho nádherného těla a využívá svou neomezenou moc nad mladíkem ...

Pohodlně se usadil na židli a poslouchal dál blábolení toho namyšleného bystrozora. Umínil si, že jeho první čin na ministerstvu bude vyhazov toho primitiva.

„Naše nová vláda prošla rozsáhlou reformou a značně jsme omezili moc jednotlivých členů vlády a zpřísnili jsme dohled nad jednotlivými členy a jejich činy..“

Co to ten blbec plácá? Jeho, Malfoye, budou kontrolovat?

„V závislosti na naší reformě došlo i na mírný přesun postů. Samozřejmě zůstaly zachovány téměř všechny funkce, ale jejich zaměření je mírně odlišné. Pozice ministra zůstala beze změny stejně jako pozice ministra financí, kterým je stejně jako v minulosti ředitel Gringottovy banky. Ve funkci prvního premiéra je pan Malfoy a..“

Konečně! Konečně mluví o mně, pomyslel si Lucius Malfoy.

„A vzhledem k minulým událostem jsme zjistili, jak velmi důležité je zajištění bezpečnosti a rozhodli jsme se, že první premiér bude mít na starosti velmi důležitou část naší bezpečnosti, bezpečnosti kouzelnického světa.“ Kingsley se na chvíli odmlčel a napil se čaje.

Harry si ho nevěřícně prohlížel. Vždy považoval statného bystrozora ze rozumného muže, ale teď.. Zřejmě i velmi krátký pobyt ve funkci dokáže člověka změnit, pomyslel si znechuceně.

Lucius se samolibě podíval po jejich malé skupince. Byli to hlupáci, sami mu nabídli to, po čem toužil! Hlupáci, bezpečnost kouzelnického světa. Ano budou ji mít, dosadí svoje lidi..

Kingsley pokračoval: „Myslíme si, že pan Malfoy bude muž na pravém místě a proto mu svěřujeme

dohled nad kouzelnickou věznicí v Azkabanu. Víme, že nepřítomnost mozkomorů může být problém a proto..“

Harry se usmál.

„Cože?“ Zeptal se chladně Malfoy. „Chcete mě strčit do Azkabanu?“

„Ne, to určitě ne, Luciusi,“ řekl laskavě Brumbál a v očích mu blýskaly jiskřičky veselí. „Nemůžeš být soudně stíhaný, pokud jsi zapomněl je to jedna z podmínek mírové smlouvy a..“

„Brumbále! Nehrajte si se mnou. Tohle v mírové smlouvě nebylo, mám získat pozici premiéra a...“

„Prvního premiéra, chlapče,“ upřesnil s laskavým úsměvem Brumbál.

Lucius prudce odstrčil židli na které seděl a snažil se vytáhnout hůlku. „Tahle fraška je u konce. Chci svoji pozici na ministerstvu. Pozici, která mi po právu náleží a ..“

Brumbál najednou stál proti Malfoyovi a jeho jindy veselé oči se ledově leskly. „Luciusi, dostal jsi pozici , která ti náleží. Smlouvu jsme dodrželi a je jen na tobě jestli to přijmeš. Ovšem doporučuji abys to udělal.. Tvoje beztrestnost se týká tvé minulosti Smrtijeda. Ovšem tvoje záliba v předmětech černé magie... Jako správce věznice budeš mít velmi dobrý plat a ubytování, samozřejmě se všemi členy tvé rodiny.“

„Kašlu na váš plat i na ubytování. Nevyhrožujte mi! Mám..“ Chladný hlas rozčileného aristokrata rezonoval malou místností a Harry si všiml, že se Draco přikrčil.

„Luciusi, myslím, že všichni víme o tvém bohatství. Ovšem byla válka. Mnoho účtů bylo zablokováno, hlavně účty těch na straně Voldemorta. Bohužel je velmi těžké určit původ peněz a protože Harry a Severus jsou jeho dědici ..“

Lucius se chladně díval na Brumbála, tohle byl určitě jeho nápad. No uvidíme, co řekne na to, že jeho Zlatý chlapec je také Smrtijed.

„Vidím, že máte prsty ve všem Brumbále. Ale jsem zvědavý, jak vysvětlíte kouzelnickému světu, že jejich spasitel má také nenáviděné Znamení. A navíc to, že je dědicem Temného pána...“

„Luciusi, Harry byl ve Voldemortově zajetí a všem je jasné, že to nebylo nijak lehké. A že při tom utržil nějaké šrámy? Bohužel hrdinství přináší i bolest a jizvy a Harry jich má bohužel mnoho. Nikoho nepřekvapí další..“

„Brumbále!“ Vykřikl vztekle Malfoy. „Oba víme co se stalo. Potter skončil v posteli se Snapem, stal se jeho otrokem, ne otrokem Temného pána. Nebylo v tom žádné hrdinství, byl to jen prostředek, jak se zmocnit dědictví. Tisk bude určitě zajímat..“

„Ano, Luciusi,“ přerušil ho klidně Brumbál. „Jsem přesvědčený, že tisk bude určitě zajímat poslední vůle lorda Voldemorta. Bude ho to velmi zajímat a jsem přesvědčený, že bude velmi pečlivě pátrat po majetku , který Voldemort zanechal. Po veškerém majetku,“ dodal tiše.

Malfoy se vztekle díval na starého ředitele, v jeho očích se rodilo poznání. „Vy jste to věděl! Věděl jste, že..“

Pohrdavě se podíval na Snapea: „Severusi, mohl jsi mít moc, mohl jsi mít všechno! Místo toho máš jen Pottera. Ale ještě není pozdě, Potter je tvůj, musí tě poslechnout, je ve tvé moci. My tři můžeme..“

„Harry je můj, nebudu se s tebou dělit..“ řekl chladně Snape.

„Tak tahle to je? Bojíš se, že budu šukat tvého malého hrdinu? Vzdáš se moci pro jednoho malého, bezvýznamného kluka. Musí být v posteli opravdu dobrý, když..“

„To stačilo, Luciusi,“ zahřměl Snapeův chladný hlas. „Harry je můj manžel. Oba jsme přijali Voldemortovo dědictví, ale záleží jen na nás, jak s ním naložíme. Voldemort měl asi jiné plány, ale já ani Harry nemusíme..“

„Pleteš se Severusi, pleteš se. Máte v sově krev našeho Pána a ta vás přinutí konat podle jeho vůle. Viděl jsi ten dopis, četl jsi ho. Musíš poslechnout jeho příkazy!“

„To ty se pleteš, Luciusi. Nemusím udělat nic, vůbec nic. Ten dopis je jen dopis, odkaz mrtvého muže. Nemusíme se jím řídit. Pouto dědického rituály se zlomilo už po našem sňatku. Nic a nikdo nás k ničemu nemůže nutit.“

„Chceš mi snad říct, že Potter s tebou spal dobrovolně? Dokonce jsem se díval, to pouto existuje, musí..,“ vykřikl skoro zoufale Malfoy.

Harry se nevěřícně díval na rozčileného aristokrata. Dokonce i on zahlédl v jeho obličeji paniku a obavy. Strach.

„Luciusi, Severus má pravdu. Odkaz lorda Voldemorta je oficiálně jen jeden a bude i ve tvém zájmu přijmout tento fakt. Harry a Severus jsou manželé, partneři a jsou zárukou míru. Poslední vůle byla přečtena a záleží jen na nich, co se svým odkazem udělají..“

„Och, vím o co vám jde! Chcete mě přinutit abych vás dovedl do toho domu, že? Nikdy! Dostanete se tam jen v případě, že složíte přísahu, ve které slíbíte, že splníte odkaz našeho Pána.“

„Luciusi,“ řekl unaveně Snape. „Nechceme po tobě nic. Tahle schůzka není o nás, ale o tobě. O tvé budoucnosti. Nový ministr ti nabídl místo a je na tobě jestli ho přijmeš.“

„Nový ministr? Chceš říct, že tenhle šašek je nový ministr?“ Zeptal se naštvaně Malfoy a vztekle si prohlížel Kingsleye.

Brumbál se klidně postavil a řekl: „Ano Luciusi. Zapomněl jsem vás představit, omlouvám se. Kingsley je opravdu náš nový ministr a právě proto tak naléhal, aby mohl být dnes večer s námi. Za chvíli přijdou i další členové nové vlády a oficiálně převezmou svoje posty. Samozřejmě za účasti tisku. Potom bude následovat večeře, Bradavice jsou nyní trochu rušné místo, nezdá se vám chlapci?“ Zeptal se vesele.

Kingsley se usmíval přímo do vzteklých očí Luciuse Malfoye a nedbale si pohrával se svojí hůlkou.

Harry se bavil, politika ho nikdy nezajímala, ale právě teď si vychutnával každičký okamžik.

Ozvalo se zaklepání na dveře a do místnosti vstoupila znepokojená profesorka Mc Gonagallová.

„Albusi? Právě přišlo několik kouzelníků a novinářů. Říkají, že jsou pozváni na dnešní večeři,“ řekla nervózně a naklonila se k Brumbálovi. „Prý jsou v nové vládě a mají se zde setkat s ministrem. Nechala jsem je čekat dole. Jen doufám, že jsi nevzal tu nepříjemnou funkci ty.“

„Ach Minervo. Skvělé. Právě jsem to říkal tady chlapcům. Ano, ano. Musíme za nimi,“ řekl vesele a nevšímal si rozpačitého ticha.

„Albusi?“ Zastavil ho Snape. „Musíme s tebou? Jsme unaveni a rádi bychom..“

„Severusi? Ty a unavený? Jistě bylo to náročné odpoledne. Mít mladého milence má bohužel i nevýhody,“ řekl sarkasticky Malfoy.

Snape se na něj znechuceně podíval, Harry stál vedle něho a všiml si hladového pohledu, který se Malfoyovi objevil v očích.

Je čas na pomstu, pomyslel si a pevně se ke Snapeovi přitiskl, políbil ho lehce na krk a řekl: „Pane řediteli, je to poslední den volna. Zítra začíná zase škola a já bych chtěl strávit večer se Severusem.“

Brumbál se na ně laskavě usmál. „Chlapci, chlapci. Při našem sezení samozřejmě nemusíte být. Uznávám, že je to poněkud nudné. Ale byl bych velmi rád, kdybyste se mohli zúčastnit večeře. Novináře určitě bude zajímat váš názor na novou vládu.“

Harry zasténal, ale stále se pevně držel svého manžela.

„Přijdeme, Albusi,“ řekl neochotně Snape a postrkoval Harryho ke dveřím.

Za nimi se jako stín vyplížil Draco.

„Malfoy jde za námi,“ pomyslel si Harry.

„Všiml jsem si, Pottere,“ odpověděl Snape.

„Co takhle zahrát mu divadlo? Tedy pokud nejsi unavený?“ Zeptal se škodolibě.

„Pottere, ukážu ti, kdo bude unavený. Hrát divadlo? To není příliš nebelvírské.“

„Já vím. Máš na mě špatný vliv,“ povzdechl si Harry.

Pomalu kráčeli po chodbě a oba si byli vědomi tichého stínu. Najednou Snape Harryho zatáhl do tmavého kouta a vášnivě ho políbil. Harry zalapal po dechu, ale podrobil se polibku a vzápětí ho vášnivě opětoval.

„Půjdeme domů, Severusi. Chci tě, chci se s tebou milovat.“

„Ano, jdeme domů.“

Opodál stál Draco Malfoy a sledoval jejich vášnivé objetí a polibky. Nešel za nimi, když ruku v ruce odcházeli. Neměl moc zkušenností s láskou, ale když viděl ty dva, najednou pochopil: tohle byla láska.

Otec se mýlil, Snape Harryho miloval a ten jeho lásku opětoval. Proti těm dvěma neměli sebemenší šanci. Ale Malfoyové se nevzdávají a jejich příležitost určitě přijde, i když.. Kdyby potkal někoho, kdo by ho mohl tak milovat a koho by miloval on... neváhal by.

Tohle bylo stokrát, tisíckrát lepší než moc a bohatství.