Poslední most

Povídka pro Grid.

Další hodina nitrobrany.

Katastrofická jako obvykle.

A jako obvykle další neúspěšné pokusy.

Harry ležel na zemi a třásl se. Vztekem, ponížením a vyčerpáním.

Snape se nad ním vznášel jako ohromný netopýr a na obličeji měl svůj obvyklý, pohrdavý výraz.

Dnešní hodina byla mimořádně náročná, Snape byl přísný, ale dnes..

Dnes byl krutý, nepopřál mladíkovi ani chvíli oddechu, jen se pohrdavě díval na jeho vyčerpání.

A Harry neodolal tmavým a posměšným očím a znovu našel sílu postavit se a čelit mu.

Pokolikáté?

Nevěděl.

Nepočítal to.

Přál si jen, aby to skončilo, už měl dost toho, jak se Snape vrtal v jeho minulosti. Měl plné zuby násilného vpádu do své mysli.

Tiché Legillimens zaznělo chladnou místností a Harry znovu viděl své vzpomínky.

Znovu prožíval svůj nelehký život u Dursleyů, smrt svého kmotra i Cedrica.

Neuvědomil si, že opět klesl k zemi.

Neuvědomil si, že Snape tentokrát nepřerušil spojení mezi nimi a že si stále může prohlížet jeho myšlenky.

Nenáviděl ho! Nenáviděl Snapea.

Ale ne, není to pravda...

Harry jsi tak ubohý, pomyslel si. Nedokážeš ani nenávidět.

Vždyť o něm sníš, o jeho očích, hlase. O jeho štíhlém a pevném těle. O jeho rukou...

Brumbál říkal, že od nenávisti je jen krůček k lásce.

Nevěřil mu.

Tehdy ne. Ale je to pravda.

Nevěděl od kdy se na toho bastarda dívá jinak.

Možná od té noci na ministerstvu...

Nenáviděl ho, ale Harry si neochotně přiznal, že jim pomohl.

Pomohl mu tehdy a pomáhá mu i teď.

Snape si překvapeně prohlížel otevřenou mysl svého studenta.

Nikdy by nevěřil, že Potter pochopí...

Neodolal a klekl si k němu na studenou podlahu. Stále se mu díval do očí, čekal na ten záblesk..

Záblesk pochopení.

Byl tam, poznal to.

Očekával, že ho Potter odstrčí a uteče. Místo toho uviděl slzy v zelených očích a na svých rtech ucítil jeho.

Potter mě líbá, uvědomil si překvapeně a neodolal a opětoval jeho polibek.

Slyšel, jak mladík vzlyká a na rtech ucítil slané slzy.

Stále ho líbal, naléhavě. Tvrdě.

Objal ho a přitiskl ho ke svému tělu.

Cítil jeho lehké polibky na krku a mladíkovi ruce hladily jeho záda.

„Profesore,“ uslyšel tiché zasténání.

Neochotně uvolnil svoje objetí.

Teď, teď uteče, pomyslel si starší kouzelník a podíval se do smaragdových očí.

Ke svému překvapení v nich viděl ..chtíč.

Ten kluk ho chtěl!

V tu chvíli si vzpomněl na jiné zelené oči.

Lilly! Jejich dětské plány a sny...

Neber mi sen, víš
můj sen o probdělých nocích.
Neber mi sen 
a vrať mi zpátky ten pocit.
že nejsem osamělý 
v tobě se ztrácím celý

Postavil se a mladík se postavil naproti němu a nesměle začal rozepínat jeho hábit.

Snape stál a nechal ho. Díval se, jak se mladíkovi třesou ruce, ale tvrdohlavě rozepínal malé knoflíky.

Černý plášť sklouzl k zemi a Harry se přitiskl k pevnému tělu. Snape na sobě měl černou košili a kalhoty, ale bez svého rozevlátého pláště vypadal … lidsky.

Snapeovi hlavou vířili myšlenky, nemohl se soustředit, ten spratek ho rozptyloval...

Severusi, pomyslel, tady bys mohl mít svou pomstu. Je to Jamesův syn a prakticky tě prosí, abys sis ho vzal. Můžeš ho odstrčit a vysmát se mu!

Ale druhý, silnější hlas mu říkal: Ne, je to Harry. Harry, který tě potřebuje, chce tě...

Nechce mě, bral by koholiv..., namítl slabě.

Opravdu? Zeptalo se tenký hlas. Tak proč je ještě tady? Proč dávno neutekl?

Snape cítil rozechvělé prsty, které rozepínaly jeho košili, zhluboka se nadechl.

Odtáhl se a podíval se do vlhkých zelených a vyděšených očí.

Viděl v nich strach, strach z odmítnutí, ale současně v nich viděl naději.

Přitáhl k sobě teplé tělo a tvrdě políbil Harryho ústa.

Lhát, musím ti lhát příteli můj
já svůj osud znám, mě nelituj
Když pravda je horší než lež,
pak už jen snům věřit chceš,
když vstoupíš na poslední 
most přes minulost.

Ne! Je konec lžím, pomyslel si Snape.

Chci ho, bude můj...

Je můj

Pro tuto chvíli a možná i později, až všechno skončí...

Minulost je za mnou...

Ale sny... Snít můžu dál.

Harry se dotýkal teplého těla a skoro se zalykal štěstím a vlastní potřebou. Snape ho chtěl!

Přes jejich nenávist a rozdíly ho chtěl.

Lehce hladil jeho kůži, líbal jeho rty.

V chladném sklepení zaznělo vzrušené sténání a výkřiky slasti a uspokojení.

Dvě těla ležela v milostném objetí na chladné zemi.

Proč nesmím, proč nesmím se ptát
ještě stoupám nebo už je to pád 
proč čeká mě podivný 
most přes minulost.